Gruzínská vojenská cesta
Gruzínská vojenská cesta (gruzínsky საქართველოს სამხედრო გზა – Sakartvelos samchedro gza, rusky Военно-Грузинская дорога – Vojenno-Gruzinskaja doroga) je historický název hlavní cesty přes Velký Kavkaz spojující město Tbilisi v Gruzii a město Vladikavkaz v Severní Osetii (Rusku). Alternativními cestami přes Kavkaz západně od Gruzínské vojenské cesty jsou Transkavkazská magistrála (Rokským tunelem nedaleko Rokského průsmyku do Cchinvali) a Osetská vojenská silnice (přes Mamisonský průsmyk do Kutaisi).
Popis
editovat
Gruzínská vojenská cesta je dlouhá 213 km. Od Vladikavkazu stoupá údolím řeky Terek do Darialského průsmyku, tunely křižuje boční kavkazský hřbet, vstupuje na území Gruzie a po úpatí hory Kazbek prochází městečkem Stepancminda (dříve Kazbegi). U vesnice Almassiani se silnice stáčí do rokle řeky Baidarka (pravého přítoku řeky Terek). Na jejím jižním konci překonává hlavní hřeben Velkého Kavkazu (též zvaném hřeben Mtiuleti) Křížovým průsmykem v nadmořské výšce 2395 m. Za průsmykem začíná klesat kolem bývalé poštovní stanice Gudauri (výška 2 196 m) a serpentinami dolů do údolí řeky Bílá Aragvi. Tuto řeku pak sleduje až k soutoku s jejím ramenem Černá Aragvi (též Gudamaqri Aragvi), míjí Žinvalskou přehradu a podél Aragvi probíhá až k jejímu soutoku s Kurou u Mcchety nedaleko Tbilisi.
V současnosti je ve výstavbě necelých 10 km dlouhý tunel pod lyžařským střediskem Gudauri.[1]
Historie
editovatTrasa byla známá již ve starověku. Od samého začátku byla využívána různými vojsky (např. římské, perské, mongolské), kupci a celými národy[zdroj?] putujícími mezi Evropou a Asií.
Název se váže k první rekonstrukci v devatenáctém století, která zvýšila její vojenský význam. Zásluhu na tom měli ruští vládcové, kteří ji rozšířili a zpevnili tak, aby tudy mohli transportovat vojenskou techniku a mužstvo do oblasti válek s Tureckem a kavkazskými národy.
Vybudována byla po roce 1783, kdy se Kartli-kachetijské carství (dnešní východní Gruzie) stalo na vlastní žádost ruským protektorátem. Současně byla založena i pevnost Vladikavkaz v Severní Osetii, výchozí bod cesty. Výstavba byla dokončena roku 1799. Poté, co byla východní Gruzie roku 1801 připojena k ruskému impériu, začala rekonstrukce povrchu silnice, která trvala do roku 1863. Cesta sehrála významnou roli v rozvoji hospodářských vztahů mezi Ruskem a Zakavkazskem.
I v 21. století je významnou dopravní trasou spojující Rusko nejenom s Gruzií, ale i s Arménií, blokovanou z východu nepřátelským Ázerbájdžánem. Od 11. července 2006 byla cesta Ruskem uzavřena. Formálním důvodem byla rekonstrukce pohraničního přechodu Vrchní Lars (rusky Верхний Ларс [Věrchnij Lars]).[2][3][4] Průjezd byl opět možný od 1. března 2010, avšak pouze pro občany Společenství nezávislých států a Gruzie, tj. turisté ze zemí EU, včetně České republiky, jej využívat nemohli.[5] Od srpna 2012 byl přechod otevřen i pro občany třetích zemí.[6]
Pozoruhodnosti
editovatK pozoruhodnostem podél cesty patří
- Darialská soutěska s pevností Darialskoe postaveného v roce 1804 na obranu cesty
- Zřícenina Darialské tvrze a věznice v Darialské soutěsce (zámek královny Tamary)
- Hora Kazbek (5033 m n. m.), třetí nejvyšší hora Gruzie a šestá nejvyšší hora Kavkazu
- Kostel Nejsvětější Trojice, zvaný též Cminda Sameba, nad městečkem Stepancminda (dříve Kazbegi) v nadmořské výšce přes 2170 m
- Kostel v Garbani z 9.–10. století ve vesnici Garbani, 8 km od Stepancmindy a pevnůstka v sousední Sioni
- Historické město Mccheta (přijaté na Seznam světového dědictví UNESCO), bývalé hlavní město Gruzie, u přítoku řeky Aragvi do řeky Kury, založené ve druhé polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem
- Klášter Džvari, v překladu „Chrám Kříže“ ze 6. století
- Katedrála „životodárných sloupů“ Sveticchoveli z 11. století v Mcchetě
- Středověká pevnost Ananuri ze 17. století
- Hydroelektrárna Zahesi na řece Kura u města Mccheta
.jpg)
Výhledy na horské panoráma podél cesty jsou úchvatné. V místech, kde je vozovka vytesána do skalního masívu se z jedné strany tyčí do závratné výše skály, které z druhé strany cesty padají do hlubokého údolí.
Nedaleko bývalé poštovní stanice v Gudauri postavili rakouští a švédští investoři v nadmořské výšce 2196 m čtyřhvězdičkový sportovní hotel s tenisovou halou a lyžařskými vleky. Areál zahrnuje i chatky pro lyžařské svazy provozující heliskiing (sjezdové lyžování mimo rekreační areály používající vrtulník místo lyžařského vleku).
Spisovatelé Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov a Alexandre Dumas starší cestu procestovali a zvěčnili ve svých povídkách.
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Военно-Грузинская дорога na ruské Wikipedii.
- ↑ BARBORA, Kolouchová. Gruzínská vojenská cesta. Země světa. 2022-04-04, roč. 21, čís. 4, s. 44–51. Dostupné online.
- ↑ Российско-грузинский таможенный пункт «Верхний Ларс» будет закрыт до 2008 года
- ↑ Дороги смерти. Составлен рейтинг самых опасных дорог на планете
- ↑ Армения надеется, что Грузия откроет КПП «Верхний Ларс»
- ↑ РФ открыла прямое сухопутное сообщение с Грузией. ossetia.ru [online]. [cit. 2012-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-18.
- ↑ Velvyslanectví České republiky v Tbilisi. Otevření hraničního přechodu mezi Gruzií a Ruskou federací pro občany třetích zemí [online]. 2012-08-16 [cit. 2013-08-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
Externí odkazy
editovat- zemesveta.cz
Obrázky, zvuky či videa k tématu Gruzínská vojenská cesta na Wikimedia Commons
