Ginko Ogino
Ginko Ogino (荻野 吟子, Ogino Ginko, 3. března 1851 Musaši – 23. června 1913 Tokio)[1] byla japonská lékařka. Byla první ženou, která získala licenci praktikovat západní medicínu v Japonsku.
| Ginko Ogino | |
|---|---|
 | |
| Narození | 4. dubna 1851 Musaši  Tokugawský šógunát |
| Úmrtí | 23. června 1913 (ve věku 62 let) Tokio  Japonské císařství |
| Příčina úmrtí | ateroskleróza |
| Místo pohřbení | Hřbitov Zóšigaja |
| Alma mater | Univerzita Džuntendo |
| Povolání | lékařka |
| Známá jako | první japonská lékařka s licencí |
| Choť | Jukijoši Šikata |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovatGinko Ogino se narodila v roce 1851 do bohaté rolnické rodiny v provincii Musaši, ve městě dnes známém jako Kumagaja v prefektuře Saitama. Když jí bylo 16 let, byla provdána v dohodnutém sňatku za syna prvního ředitele banky Ašikaga. Ovšem záhy ji její manžel nakazil kapavkou, v té době považovanou ze velmi ostudnou nemoc. Se svým ponížením již nechtěla dále zůstávat u manželovy rodiny, proto se vrátila do domu rodičů. Rozhodla se nechat se rozvést, přestože rozvod byl v té době nevídaný a také skandální. Když se šla s chorobou léčit do nemocnice, zjistila jak moc ponižující a nepříjemné je být vyšetřována mužskými doktory. Protože v této době neexistovaly žádné ženské lékařky, rozhodla se, že se lékařkou stane sama.
Studium
editovatUž jako dítě byla velmi nadanou studentkou, což neuniklo učiteli konfuciánství, který ji podporoval i přesto, že to u dívek nebylo zvykem. Byla přesvědčená, že mnoho žen v Japonsku, stejně jako ona, trpí neléčenou kapavkou, kvůli strachu z ponížení a studu jít se léčit k mužským lékařům. Proto se rozhodla, že jim pomůže. Jakkoli bylo v Japonsku v 19. století neobvyklé, aby žena byla rozvedená, bylo ještě neobvyklejší, aby žena studovala a vstoupila do profese, která byla považována za vyhrazenou pouze mužům. Její rodina ji v její touze příliš nepodporovala, Ogino ale přesto pokračovala ve svém snažení stát se lékařkou.
Nejdříve absolvovala Tokijskou školu pro ženy (dnešní Univerzita Očanomizu Džoši Daigaku), a poté nastoupila na Univerzitu Džuntendo. Byla první ženou ve zcela mužském světě, kvůli čemuž musela často čelit předsudkům a obtěžování. Také stále čelila finanční omezením, ale i přes veškeré obtíže se jí podařilo úspěšně absolvovat v roce 1882. Další překážkou bylo, že jí nebylo dovoleno zúčastnit se praktické zkoušky k získání lékařské licence. Odmítla se vzdát a po přímluvě jejího vyučujícího Išigura Tanamoriho a vlivného obchodníka Kauemona Takašimy jí nakonec bylo dovoleno zúčasnit se zkoušky v roce 1885. Následně, první rok poté, co se stala první licencovanou lékařkou v Japonsku, založila nemocnici Ogino v Jušimě v Tokiu, kde vytvořila vzkvétající praxi určenou pro ženské pacientky.
Lékařská praxe
editovatSpecializovala se na porodnictví a gynekologii a přijímala množství žen s pohlavně přenosnými chorobami. Také byla zaměstnána jako lékařka na dívčí škole, Univerzitě Meidži Gakuin. Mnohými ženami byla za své úspěchy obdivována a její vstup do medicíny povzbuzoval další ženy v Japonsku, aby vstoupily do oboru. Tomu i ženám se snažila přispět vyučováním o důležitosti hygieny. V roce 1887 se stala zakládající členkou Ženské sanitární společnosti. Podporu jí vyjadřovaly především ženy lékařů, ale i porodní báby a zdravotní sestry a v roce 1888 již měla společnost 250 členů a vydávala svůj vlastní časopis Fudžin Eiseikai Zašši. Ogino byla v editorské radě a každý měsíc přednášela na shromážděních. Roku 1886 se nechala pokřtít. Její křesťanské probuzení ji zřejmě vedlo do skupiny žen, které protestovaly proti prostituci a souložnictví. Také začala být aktivní v organizaci Ženské křesťanské unii pro prohibici.[2]
V roce 1890 se znovu provdala, tentokrát za výrazně staršího protestantského duchovního a utopického vizionáře, kterým byl Jukijoši Šikata, který krátce po svatbě odjel na ostrov Hokkaidó. Sdíleli společnou vizi o progresivnější japonské společnosti. V roce 1893, když byla na vrcholu své kariéry, s ní udělal rozhovor ženský naučný magazín Džogaku Zašši, o jejím životě a odhodlání stát se lékařkou. Na základě toho následně vydala třídílnou esej s názvem „Minulost a budoucnost ženských lékařek v Japonsku“, kde uvedla důvody, proč je potřeba více ženských lékařek. V první části prezentovala své vize, které situovala nejprve v historickém kontextu lékařské reformy v období Meidži, ve druhé srovnávala lékařské vzdělání pro ženy v kontextu s evropskými zeměmi a USA – příklady „civilizovaných“ zemí, které Ogino srovnávala s Japonskem. V mnoha aspektech její život reflektoval rozpor ideálů ženství v období Meidži. Byla vzdělaná v nejnovější západní medicíně a přestoupila na křesťanskou víru, přesto zůstávala ovlivněna konfuciánstvím a výchovou, které se jí dostalo v rodině jako dceři vesnického předáka. Podařilo se jí dosáhnout svého snu stát se lékařkou a tvrdohlavě si vzala milovaného muže, jen aby ji přivedl do života v zapomnění.
Odjezd na Hokkaidó
editovat
Kvůli manželovi v roce 1894 zanechala svou prosperující praxi a odjela za ním na Hokkaidó, aby asistovala jeho misi s cílem založit utopické křesťanské společenství v odlehlé oblasti ostrova. Ačkoli i zde pokračovala v praktikování medicíny, už nikdy poté nedosáhla stejného věhlasu. Po manželově smrti se vrátila zpět do Tokia, kde se v roce 1908 pokusila znovu obnovit svou praxi, ale její těžce získané znalosti byly v tuto dobu již zastaralé a její zdraví bylo podlomené kapavkou, se kterou bojovala po celý život. Zemřela na aterosklerózu 23. června 1913 v Tokiu.[3] Byla pohřbena na hřbitově Zošigaja v Tokiu.[2][1][4]
Pocta
editovatV roce 1967 vznikl na její počest vysoký pomník v Setaně. Místní regionální muzeum uchovává také mnoho artefaktů z jejího běžného života a hodnotné historické záznamy o praktikování medicíny v její době.[1] Podle života Ginko Ogino napsal spisovatel a doktor Džuniči Watanabe novelu Hanauzumi (花埋み) z roku 1993.[4] V roce 2019 vznikl japonský životopisný film Hitocubu no mugi: Ogino Ginko no šógai.[5]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c Ginko Ogino [online]. [cit. 2020-04-19]. Dostupné online.
- ↑ a b NAKAMURA, Ellen. Ogino Ginko's Vision: "The Past and Future of Women Doctors in Japan. U.S.-Japan Women's Journal. 2008, čís. 34. Dostupné online.
- ↑ Gingo Ogino: Japan’s First Female Physician [online]. [cit. 2020-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-08.
- ↑ a b The efforts of Japan's first female doctor are worth remembering [online]. japantimes.co.jp, 2018-8-25 [cit. 2020-04-20]. Dostupné online.
- ↑ Hitocubu no mugi: Ogino Ginko no šógai [online]. csfd.cz [cit. 2020-04-20]. Dostupné online.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ginko Ogino na Wikimedia Commons
