Georg Schariczer von Rény

Georg svobodný pán Schariczer von Rény (německy Georg Scharitzer Freiherr von Rény, maďarsky rényi báró György Schariczer) (6. června 1864 Sombor – 26. února 1945 Bratislava) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1884, byl štábním důstojníkem u různých jednotek, vyššího postavení dosáhl jako pobočník arcivévody Evžena a náčelníka generálního štábu Franze Conrada. Na začátku první světové války byl divizním velitelem v Haliči. Od roku 1916 do konce války byl velitelem 7. armádního sboru v Itálii. Za zásluhy na východní a italské frontě získal v roce 1917 prestižní Řád Marie Terezie a téhož roku získal titul barona. V roce 1918 byl povýšen na generála pěchoty. Po zániku monarchie se usadil v Bratislavě a v roce 1927 získal v československé armádě získal hodnost armádního generála ve výslužbě.

Georg svobodný pán Schariczer von Rény
Velitel 7. armádního sboru
Ve funkci: 22. listopadu 1916 – listopad 1918
Předchůdce	arcivévoda Josef
Nástupce	funkce zanikla
Vojenská služba
Služba	Rakousko-uherská armáda Československá armáda
Hodnost	armádní generál v.v. (1927), generál III. třídy v.v. (1921), generál pěchoty (1918), polní podmaršál (1915), generálmajor (1911)
Narození	6. června 1864 Vojvodina
Úmrtí	26. února 1945 (ve věku 80 let) Bratislava
Titul	svobodný pán (1917)
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Profese	voják
Ocenění	Vojenský řád Marie Terezie (1917)
Commons	Georg Schariczer von Rény
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Promoce Řádu Marie Terezie v císařské vile Wartholz (1917)

Pocházel ze staré prešpurské měšťanské rodiny, byl synem c. k. majora Attily Schariczera. První vojenskou průpravu získal na jezdecké škole v Hranicích, poté v letech 188161884 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Do amády vstoupil v hodnosti poručíka k 72. pěšímu pluku v Prešpurku, kde strávil pět let (1884–1889), mezitím si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a jako nadporučík byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Krátce sloužil v Sarajevu a v Pljevlji, v letech 1892–1897 byl štábním důstojníkem u 4. armádního sboru v Budapešti a 5. armádního sboru v Prešpurku. Poté znovu sloužil u 72. pěšího pluku v Prešpurku a mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1893, major 1899). V letech 1902–1904 byl šéfem štábu 14. armádního sboru v Innsbrucku a v hodnosti plukovníka (1906) byl jmenován přednostou 6. odboru na ministerstvu války.

V letech 1908–1912 zastával funkci křídelního pobočníka arcivévody Evžena a mezitím byl v roce 1911 povýšen na generálmajora. V letech 1912–1913 byl pobočníkem náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorfa a v únoru 1913 převzal velení 27. pěchotní brigády v Prešpurku. Na začátku první světové války byl se svou brigádou povolán na východní frontu, kde byl začleněn do armády generála Puhalla určené pro boje v Haliči. S osobním nasazením vedl boje v jižním Polsku a v září 1914 převzal velení 16. pěchotní divize. K datu 1. ledna 1915 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a jako divizní velitel se zúčastnil ofenzívy v Karpatech. V srpnu a září 1915 byl ze zdravotních důvodů krátce mimo aktivní službu. Zúčastnil se dobytí Brestu a koncem léta 1916 byl přeložen na italskou frontu, kde krátce poté převzal velení 7. armádního sboru. Na jaře 1917 podnikl úspěšný útok proti italské armádě u Terstu a k datu 1. května 1918 dosáhl hodnosti generála pěchoty. Na italské frontě setrval až do závěrečných bojů na Piavě.

K datu 1. ledna 1919 byl penzionován a usadil se v Bratislavě. Požádal o zařazení do československé armády a ke dni 12. února 1921 mu byla udělena hodnost generála III. třídy ve výslužbě s nárokem na penzi. Nakonec k datu 16. prosince 1927 obdržel hodnost československého armádního generála ve výslužbě. V Bratislavě žil ve vile ve Vegelínově ulici č. p. 9 (dnešní Partizánska). Na konci druhé světové války spáchal sebevraždu, pohřben je na bratislavském Ondřejském hřbitově.

Tituly a ocenění

Jako pobočník arcivévody Evžena byl v roce 1911 povýšen do šlechtického stavu. Během vojenské služby získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků. Za své aktivity na východní a italské frontě obdržel v roce 1917 prestižní Řád Marie Terezie a na základě řádových stanov byl krátce poté povýšen do stavu svobodných pánů (17. srpna 1917).

Rakousko-Uhersko

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1904)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Řád železné koruny III. třídy (1909)
• Vojenská záslužná medaile (1912)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1914)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1916)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1917)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1917)
• Leopoldův řád I. třídy s válečnou dekorací (1917)
• rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1917)

Zahraničí

• Řád Medžidie IV. třídy (1894, Osmanská říše)
• Řád červené orlice III. třídy (1910, Německo)
• Řád vycházejícího slunce III. třídy (1910, Japonsko)
• Železný kříž II. třídy (1915, Německo)
• Železný kříž I. třídy (1916, Německo)

Odkazy

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 267–269 (heslo Georg Schariczer) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

Externí odkazy

• Georg Schariczer in: Österreichisches Biographisches Lexikon
• Georg Schariczer von Rény na webu austro-hungarian army
• Profesní biografie Georga Schariczera na webu weltkriege.at

Autoritní data	GND: 1019535970 VIAF: 232277425