Wikipedie

František Viktor Mokrý

český malíř, grafik, pedagog, redaktor a teoretik umění

František Viktor Mokrý (8. dubna 1892 Praha[1] – 29. října 1975 Praha) byl český malíř, grafik, pedagog, redaktor a teoretik umění.

Prof. akad. mal. František Viktor Mokrý
Narození8. dubna 1892
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí29. října 1975 (ve věku 83 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
VzděláníAkademie výtvarných umění v Praze
Alma materAkademie výtvarných umění v Praze
Povolánímalíř, pedagog, teoretik umění
Manžel(ka)Zdeňka Burghauserová (1920–1927)
DětiJarmil Burghauser
PříbuzníAnna Köhlerová-Mokrá (sourozenec)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

editovat

Absolvoval reálku v Praze a v letech 1910–1913 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesorů Emanuela Dítěte, Arnošta Hofbauera a Jana Preislera. Poté v letech 1913–1915 pokračoval ve studiu u profesora Preislera na pražské Akademii výtvarných umění a do roku 1917 k němu dojížděl na soukromé konzultace. Některé přednášky z teoretických předmětů absolvoval i na České vysoké škole technické a na Filozofické fakultě UK. Přátelil se s redaktorem časopisu Náš směr Josefem Vydrou, který Mokrého podporoval v jeho směřování k pedagogické práci. Roku 1920 se oženil se Zdeňkou Burghauserovou, absolventkou UPŠ a zakladatelkou a vůdčí osobností Kruhu výtvarných umělkyň. Měl s ní syna Jarmila, ale pro neshody se roku 1927 rozvedl a znovu oženil s knihovnicí Jarmilou Tejkalovou.[2]

Pobýval ve Veltrusích a blízkém okolí, kde čerpal inspiraci ke své tvorbě. Často navštěvoval Terst (1912–1942), v letech 1912–1914 byl opakovaně v Dalmácii, Istrii, Dubrovníku, Mostaru, Sarajevu, Černé Hoře, Boce Kotorské. Roku 1923 podnikl studijní cesty do Paříže, Mnichova, Berlína, Hamburku. Prošel všemi význačnými moderními ateliéry v Paříži, kde se stýkal i s kralupským rodákem Jiřím Karsem. Po návratu se usadil v Praze - Bubenči.

V letech 1915–1942 působil jako středoškolský profesor v Klatovech, Plzni a 1942–1946 byl profesorem Střední průmyslové školy grafické v Praze. Byl vynikajícím odborníkem v oboru výtvarné pedagogiky i organizátorem, který zajišťoval mj. spolupráci se švýcarským centrem mezinárodní federace (FEA) pro kreslení a uměleckou výchovu. Roku 1928 byl generálním tajemníkem 6. mezinárodního kongresu pro kreslení a uměleckou výchovu v Praze.[3]

V letech 1921–1935 byl členem výboru a 1923–1924 předsedou Výtvarného odboru Umělecké besedy.[4] Byl výtvarným kritikem v různých denících a 1921–1925 redaktorem revue Náš směr. Přispíval články do časopisů Veraikon, Salon, Bibliofil, Estetická výchova, Náš směr, Umělecký list, Výtvarná výchova, Výtvarné snahy, Život a do novin Národní listy a venkov. Vyměňoval si korespondenci s Janem Zrzavým.[5]

Po válce vstoupil do KSČ a roku 1946 byl jedním ze zakladatelů, od roku 1948 ředitelem Ústavu výtvarné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci, kde zároveň učil figurální kresbu a malbu. V roce 1950 se prof. Mokrý stal obětí kádrové politiky a svého působení na olomoucké univerzitě se vzdal. V letech 1950–1958 byl pedagogem a později ředitelem Vyšší školy uměleckoprůmyslové v Praze a jednatelem Svazu kreslířů.[6] Byl členem Umělecké besedy a poté Sdružení jihočeských výtvarníků, 11. února 1948 zakladatelem a prvním předsedou spolku Pražský Aleš (od roku 1950 Svaz českých výtvarných umělců, IV. středisko Aleš, 1957 Tvůrčí skupina Aleš). Roku 1952 se podílel na zřízení galerie a památníku Mikoláše Alše v Křižanech v místě, kde původně stával malířův rodný dům (vyhořel r. 1901). Po zrušení spolků roku 1956 marně protestoval proti zabavení jejich majetku. Po odchodu do důchodu roku 1958 v závěru svého života sepisoval své paměti.

Mezi jeho žáky na střední škole byli např. Jiří Mrázek nebo Miloš Nesvadba. K Mokrého životním jubileím uspořádal SČSVU v letech 1962 a 1972 souborné výstavy jeho díla.[7]

Dílo

editovat

Z díla F.V. Mokrého je ceněna především jeho předválečná tvorba. Jako krajinář portrétista a figuralista byl ve 20. letech představitelem neoklasicistní malby.[8] Při založení spolku Pražský Aleš dával důraz na hodnotnou uměleckou práci a spolkovou příslušnost. Jen o něco později, roku 1949, byl autorem programu Spolku Aleš, který zavrhl buržoazní dekadentní formalismus a přiklonil se k socialistickému realismu. V 50. letech se přizpůsobil ideologickým požadavkům a maloval témata vyžadovaná režimem (např. Nástup strojů na poli). Ještě v době uvolnění politického útlaku na počátku 60. let viděl západní moderní umění jako zkomírající a do nihilismu upadající dekadentní zoufalství a v polovině 60. let se obracel k umění 19. století a francouzskému umění přelomu 19. a 20. století. Pražský Aleš zanikl na konci 60. let.[9]

Zastoupení ve sbírkách

editovat
  • Národní galerie v Praze
  • České muzeum výtvarných umění
  • Galerie hlavního města Prahy
  • Galerie moderního umění v Hradci Králové
  • Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
  • Galerie výtvarného umění v Chebu
  • Galerie výtvarného umění v Náchodě
  • Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
  • Oblastní galerie Liberec
  • Východočeská galerie v Pardubicích

Bibliografie (výběr)

editovat
  • Život a dílo Jaroslava Čermáka, 219 s., Výtvarný odbor Umělecké Besedy, 1930 (s V. Černým a V. Náprstkem)
  • O figurální kresbě podle živého modelu, podle sádry a předlohy, Praha 1939[10]
  • Alois Moravec, Česká grafická Unie, a.s., Praha 1940
  • Josef Richard, František Marek, 62 s., Česká grafická Unie, Praha 1940
  • Národ svým výtvarným umělcům, katalogy výstav, Praha 1940, Olomouc 1940, Praha 1942
  • Bohumil Ullrych, Česká grafická Unie, Praha 1946
  • Realismus v českém malířství, Orbis, Praha 1948
  • Jaroslav Čermák, SNKLHU Praha 1953

Katalogy výstav

editovat
  • Jubilejní výstava Jaroslava Čermáka 1878–1928, 67 s., Výtvarný odbor Umělecké besedy 1928
  • Obrazy Stanislava Ježka, Topičův salon, Praha 1940
  • Cyril Chramosta: Souborná výstava obrazů, Salon výtvarné dílo, Praha 1942 (s R G Šimkem)
  • Karel Tondl: Výstava olejů, temper, monotypů a kreseb, Galerie Hollar Praha 1943
  • Ota Matoušek: Jihočeská krajina, Salon výtvarné dílo, Praha 1945
  • Adolf A. Zahel: Krajinářský soubor z let 1913–1953, ALEŠ – Spolek výtvarných umělců moravskoslezských, 1953 (s F. Rysem)
  • spoluautor – Aljo Beran: Výběr z díla 1932–1987, Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci 1987

Publikace

editovat
  • PAŘÍZKOVÁ ČEVONOVÁ, Jana. František Viktor Mokrý 1892–1975. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 2022. 364 s. ISBN 978-80-244-6246-2. 

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2020-12-08]. Dostupné online. 
  2. ↑ Jurásková V, 2011, s. 92-93
  3. ↑ Alena Kavčáková, Z korespondence F. V. Mokrého s účastníky VI. mezinárodního kongresu pro kreslení a užitá umění v Praze - Galkou E. Scheyerovou, Josefem Albersem a Lucií Moholy-Nagyovou, Umění, časopis Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky Roč. 66, č. 5 (2018), s. 400-421
  4. ↑ František Viktor Mokrý, Dvacet let života výtvarného odboru Umělecké besedy, in: Sedmdesát let Umělecké besedy 1863-1933, Praha 1933, s. 52-98
  5. ↑ Alena Kavčáková, Z pařížských dopisů Jana Zrzavého malíři F. V. Mokrému, Umění, Roč. 64, č. 1 (2016), s. 57-72
  6. ↑ Slavíček L, 2016, s. 941
  7. ↑ Jurásková V, 2011, s. 95
  8. ↑ Alena Kavčáková, Příspěvek Františka Viktora Mokrého k české neoklasicistní malbě 1. poloviny dvacátých let 20. století, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philosophica Aesthetica 21, Historia Artium III, Olomouc 2000, s. 213–231
  9. ↑ Jurásková V, 2011, s. 98
  10. ↑ DigiBooks: O figurální kresbě

Literatura

editovat
  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 1, s. 941, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Veronika Jurásková, Historie spolku Pražský Aleš (1946 – 1968) a tvorba jeho členů, dipl. práce, FF UP Olomouc 2011
  • Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2002. Vyd. 1. IX. díl, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava 2002, s. 41
  • Alena Kavčáková, František Viktor Mokrý – umělec a výtvarný pedagog, dizertační práce, FF UP Olomouc 1995
  • Alena Kavčáková, František Viktor Mokrý, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 529
  • Alena Kavčáková, Prof. akad. mal. F. V. Mokrý – umělec a výtvarný pedagog, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Paedagogica, Aesthetica VII, Výtvarná výchova 6, 1991, s. 81–125
  • Alena Kavčáková, K historii Ústavu výtvarné výchovy při Palackého univerzitě v Olomouci, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Paedagogica, Aesthetica VII, Výtvarná výchova 6, 1991, s. 6–26
  • Alena Kavčáková,Z poválečné korespondence F. V. Mokrého, in: Historická Olomouc a její současné problémy, Olomouc 1989, s. 243–257
  • 2016–2019 Fakultní grant FPVČ František Viktor Mokrý (1892–1975). Osobnost umělce, organizátora a výtvarného pedagoga v kontextu evropské avantgardy 20. století (FPVC2016/12), hlavní řešitelka Alena Kavčáková

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Viktor_Mokrý&oldid=24020875“