Wikipedie

Emil Králíček

český architekt
Možná hledáte: Emil Králík, český architekt, současník Emila Králíčka.

Emil Králíček (11. říjen 1877, Německý Brod – 26. března 1930, Praha[1]) byl český secesní a kubistický architekt.

Emil Králíček
architekt Emil Králíček
architekt Emil Králíček
Narození11. října 1877
Německý Brod, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí26. března 1930 (ve věku 52 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníTřeboradický hřbitov
Povoláníarchitekt a stavitel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat
 
Národní politika 28. 3. 1930, oznámení o úmrtí arch. Emila Králíčka.
 
Hrob architekta Emila Králíčka na hřbitově v Třeboradicích

Vystudoval reálné gymnázium v Táboře a stavební průmyslovou školu v Praze. Po jejím absolvování nastoupil v roce 1897 do projekční kanceláře Antonína Balšánka. V té době zde pracoval na projektech budovy Muzea hlavního města Prahy nebo divadla v Plzni.

Okolo roku 1900 odešel do Darmstadtu, kde tehdy vznikala umělecká kolonie na Mathildenhöhe. Zde pracoval v ateliéru Josepha Marii Olbricha. Tím se dostal od Balšánkových konzervativních historizujících projektů k moderní secesní architektuře. Do Prahy se vrátil asi v roce 1903 a nastoupil jako projektant u přední stavební firmy Matěje Blechy v Karlíně. Zabýval se především navrhováním průčelí. V letech 1904–1906 spolupracoval s prof. Celdou Kloučkem na projektech a výzdobě domovních průčelí a vestibulů pro firmu Matěje Blechy. V roce 1907 se stal hlavním projektantem firmy M. Blecha. Spolupracoval se sochaři A. Waigantem, K. Pavlíkem a A. Odehnalem.

Po roce 1911 nastoupil v pražské architektuře kubismus. Králíček v tomto plodném období projektoval mimo jiné dům Diamant na rohu Spálené a Lazarské ulice v Praze na Novém Městě včetně sousední niky na barokní sochu sv. Jana Nepomuckého. Byl také autorem kubistického kandelábru pouliční lucerny na Jungmannově náměstí. V roce 1912 se oženil s Emilií Kindlovou v Týnském chrámu v Praze. V roce 1913 od firmy Blecha odešel a prováděl návrhy pro různé stavitele.

V době první světové války byl povolán do vojenské služby v rakouském Svatém Hypolitu, ale byl vyreklamován a později přeložen do Prahy na vojenské velitelství pro potřeby vojenských staveb v Praze, čímž se vyhnul nasazení na frontu.

V letech 1918–1919 Pracoval pro firmu Řehák a Nejedlý. Pro tuto firmu navrhl například hydroelektrárnu ve Spálově nedaleko Železného Brodu.[2] Po roce 1922 založil společnou firmu s ing. Rudolfem Šolcem.

V roce 1930 spáchal sebevraždu.

Firma Králíček - Šolc fungovala až do komunistického převratu v únoru 1948, v roce 1949 byla zestátněna.

Stavby (výběr)

editovat
 
Králíčkova lucerna za Adamovou lékárnou v Praze z let 1911–1913 je jediná kubistická pouliční lampa svého druhu na světě.
  • 1904–1905 Dům stavitele Blechy, Praha 1 – Nové Město, čp. 235, (rostlinná secese)
  • 1904–1905 Kostel sv. Vojtěcha, Praha 8 – Libeň, Zenklova ul. (secese)
  • asi 1905 Dům (původně banka), Praha 8 – Karlín, Sokolovská 438 (secese)
  • 1908–1909 Vila Kraus, Praha 6 – Bubeneč, čp. 289, Na Zátorce 3 (geometrická secese)
  • 1909–1910 Hotel Zlatá husa, Praha 1 – Nové Město, čp. 839, (geometrická secese)
  • 1909–1910 Palác Palmovka, Praha 8 – Libeň, čp. 890, Sokolovská 125 (secese)
  • 1909–1910 Banka Slávie, Lvov
  • 1909–1910 Libeňská sokolovna, Praha 8 – Libeň, čp. 2, Zenklova 37 (secese)
  • 1910 Vila Mareš, Praha 6 – Bubeneč, čp. 320, Na Zátorce 7, U Vorlíků 13, (geometrická secese)[3]
  • 1910 Bytový dům, Praha 8 – Karlín, čp. 519, Hybešova 5 (secese), výzdoba Antonín Waigant[4]
  • 1911 Kancelářský dům s obchody (Vaňkova semena), Praha 7 – Holešovice, čp. 861, Bubenské nábřeží 9, spolu s Matějem Blechou (vrcholná secese s výrazným architektonickým dekorem)[4]
  • 1911–1913 Adamova lékárna, Praha 1 – Nové Město, čp. 775, Václavské nám. 8, (geom. secese a kubismus)
  • 1911–1913 kubistická lucerna, Praha 1 – Nové Město, Jungmannovo nám., (součást projektu Adamovy lékárny)
  • 1911–1919 Palác Rokoko (Šupichovy domy), Praha 1 – Nové Město, čp. 794, 626, Václavské nám. 38, 40
  • 1912–1913 Dům Diamant, Praha 1 – Nové Město, čp. 82, Spálená 4, (kubismus)
  • 1912–1913 Oblouk nad sochou sv. Jana Nepomuckého, Praha 1 – Nové Město, Spálená ul.
  • 1912–1913 Betlémská kaple na Žižkově, Praha 3, Prokopova 4 (pozdní secese a kubismus)
  • 1912–1913 Všeobecná záložna v Karlíně, Praha 8 – Karlín, čp. 539, Sokolovská 31 (secese)[4]
  • 1912–1913 Vila, Praha 1 – Hradčany, čp. 247, Na baště sv. Ludmily 13 (secese)[4]
  • 1912–1913 Vila na Libušince, Praha 2 – Vyšehrad, čp. 50, Rašínovo nábřeží 26 (kubizující secese)[4]
  • 1912–1913 Vila generálního rady Beniese, (Beniesova vila), Lysá nad Labem-Litol, (kubismus)
  • 1914–1915 Bytový dům, Praha 1 – Staré Město, čp. 790, Haštalská 11 (geometrizující secese)[4]
  • 1922 Malá vodní elektrárna Spálov, Spálov, (art-déco)[2]
  • Bývalá Karlínská záložna, ul. 1 pluku (pozdní secese a kubismus)

Nedoložená díla

editovat

Spisy

editovat
  • Spolu s Matějem Blechou zastoupen ve sborníku Pražské novostavby : fasády, detaily, vchody, portály a vestibuly. Svazek Díl druhý. Vídeň: Anton Schroll, 1911. 80 fotografických snímků na 64 listech s. 
  • Emil Králíček, Josef Kafka: Rodinný dům : Praktický rádce pro každého, kdo zamýšlí vlastní bydlo si zříditi, Praha : F. Šimáček, 1911.[6] Kniha vyšla znovu v letech 1915[7] a 1929[6].

Výstavy

editovat

V roce 2004 uspořádala Galerie Jaroslava Fragnera a Museum Künstlerkolonie Darmstadt výstavu Emil Králíček – zapomenutý mistr secese a kubismu, kurátor: Zdeněk Lukeš.

Galerie

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ oznámení o úmrtí arch.Emila Králíčka, Národní politika, 28.3.1930, str.č.11
  2. ↑ a b Ing. Nejedlý, Řehák a spol. : Hydrocentrály na Jizeře pod Spálovem. In: KOLINSKÝ, Otakar; STOCKÝ, Josef. Kapitoly o průmyslu Pražského kraje. Praha: Spolek československých inženýrů, 1925. S. 237–252. (česky, francouzské resumé)
  3. ↑ SVOBODA, Jan E.; LUKEŠ, Zdeněk; HAVLOVÁ, Ester. Praha 1891-1918 : kapitoly o architektuře velkoměsta. Praha: Libri, 1997. 303 s. ISBN 80-85983-20-6. Kapitola Mezi Královskou oborou a Hradem, s. 184. 
  4. ↑ a b c d e f SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Územně analytické podklady hlavního města Prahy : Architektonicky cenné stavby a soubory. Praha: Útvar rozvoje hl. m. Prahy, 2007. 67 s. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  5. ↑ Pavel Vlček a kol.: Umělecké památky Prahy, Staré Město, Josefov, Praha : Academia, 1996, ISBN 80-200-0563-3, str. 494
  6. ↑ a b záznam v katalogu NK ČR
  7. ↑ záznam v katalogu NK ČR

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emil_Králíček&oldid=23990189“