Wikipedie

Dva zdroje morálky a náboženství

kniha Henriho Bergsona

Dva zdroje morálky a náboženství (orig. Les deux sources de la morale et de la religion) je dílo Henriho Bergsona, věnované sociální filozofii a poprvé publikované v roce 1932.[1]

Dva zdroje morálky a náboženství
AutorHenri Bergson
Původní názevLes Deux Sources de la morale et de la religion
Žánrsociální filozofie, etika
Datum vydání1932
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah díla

editovat

V knize „Dva zdroje morálky a náboženství“ Bergson přechází na pozice nabožensko-mystického výkladu procesu evoluce a snaží se vytvořit sociální filozofii, která by chápala společnost jako projev „životního vzruchu".[2] V tomto díle poprvé použil Bergson dichotomii „společnost otevřená a uzavřená“, na což navazoval Karl Popper v práci Otevřená společnost a její nepřátelé.[3] Biologické společenství lidí nazývá Bergson uzavřenou společností; zahrnuje vždy izolované skupiny lidí (na úrovni kmene, města nebo státu). Povaha člověka však podle Bergsona zahrnuje nejen živočišný, ale i duchovní princip, nacházející se v mystickém příbuzenství s boží energií a vůlí, jež prostupuje svět. Ve svém duchovním vztahu k této boží síle, k „životnímu elánu“, nejsou lidé omezený žádnými hranicemi a vytvářejí (sice jen ideálně) otevřenou společnost, zahrnující celé lidstvo. Na základě této dvojakosti v povaze člověka se podle Bergsona vytvářejí dva typy sociálních vztahů, dva typy morálky a náboženství.[4]

V uzavřené společnosti panuje sociální instinkt, jenž se projevuje v uzavřené morálce, určené pro upevnění dané sociální skupiny; tato morálka je neosobní, má donucovací charakter příkazu; protože je instinktivní, nabývá v lidské společnosti formy návyku a je uvědomována jako morální povinnost či závazek. Jedince zcela podřizuje zájmům dané uzavřené společnosti, za jejímiž hranicemi její působnost končí (například v době válek). Podobně jako uzavřená morálka je i „statické“ náboženství povolováno k ochraně uzavřené společnosti. Bergson se domnívá, že kdyby člověk jednal jen na základě instinktu, pracoval by pro společnost bez přemýšlení, podobně jako mravenec. Intelekt však probouzí v člověku pochybnosti, vyvolává myšlenku na smrt, na marnost jeho úsilí a podněcuje egoistické sklony. Cílem „statického" náboženství je podle Bergsona potlačení této destruktivní činnosti intelektu a smíření člověka se společností. Tento cíl realizuje tím, že velí člověku dodržovat požadavky uzavřené morálky a zároveň do něho pomocí mýtů zasévá víru v nesmrtelnost a naději na pomoc nadpřirozených sil.[5]

„Otevřená společnost", na rozdíl od „uzavřené společnosti", vytvořené přírodou a zahrnující jednotlivé uzavřené a navzájem nepřátelské skupiny individuí, má spojovat veškeré lidstvo na základě lásky a vzájemné sympatie, vznikající z „duchovního vzruchu", který otevírá před vyvolenými osobnostmi svět svobody a lásky, nekonečně převyšující mechanismus „uzavřené společnosti". Tento svět se podobá „boží obci" sv. Augustina a je to objekt inspirujících mystických nadějí.[6]

Na rozdíl od uzavřené morálky překračuje morálka otevřená (tj. morálka otevřené společnosti) hranice národních a státních zájmů a obrací se k celému lidstvu; vyzdvihuje principy svatosti jedince, osobní svobody a rovnosti všech lidí, jež jsou zcela cizí morálce uzavřené. Tyto jsou formulovány výjimečnými lidmi jako výzvy, nikoli příkazy; lidé se jimi neřídí z donucení, nýbrž ze sympatií. Otevřená morálka se blíží „dynamickému“ náboženství, hlásajícímu ideál mystické lásky ke všem lidem a sahajícímu svými kořeny do nitra naší duše, jež vstupuje do intuitivního spojení s „životním elánem“, s tvůrčí energii božstva. Krystalizaci tohoto náboženství Bergson vidí v křesťanství. Jako každý filozof, který pojímá iracionální intuici jako prostředek poznání, se domnívá, že jen málo náboženských reformátorů (proroci, svati) je schopno mystického splynutí s božstvem. Ti prý jsou skutečnými duchovními vůdci lidstva.[7]

Bergson poněkud zmírňuje učení Friedricha Nietzscheho, který rozděluje lidi na rasu pánů a rasu otroků, a tvrdí, že mezi těmito skupinami nejsou tak ostré, výrazné hranice. Avšak hierarchické uspořádání společnosti a její rozdělení na vyšší třídu, skládající se z nepočetných privilegovaných individuí, jež mají absolutní moc, a na masu podřízených pokládá Bergson za nezbytnou podmínku jakékoli společenské organizace.[8] Nejpřirozenějšími politickými systémy jsou prý monarchie a oligarchie; nejvzdálenější je jim demokracie, která, jak se domnívá, je pouhým ideálem.[9]

Absolutní moc na jedné straně, absolutní poslušnost ňa druhé... Jeden nebo několik jedinců musí poroučet a ostatní se podřizovat.

Henri Bergson, Dva zdroje morálky a náboženství

Takový, jak tvrdí Bergson, je požadavek přírody.[9]

Česká vydání

editovat

Do češtiny byla kniha přeložena Václavem Černým a poprvé vydána nakladatelstvím Jan Laichter v roce 1933. Podruhé knihu vydalo pražské nakladatelství Vyšehrad roku 2007 v překladu Josefa Hrdličky.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Melvil 1987, s. 16, 30.
  2. ↑ Asmus 1978, s. 158.
  3. ↑ Petrusek.
  4. ↑ Melvil 1987, s. 30–31.
  5. ↑ Melvil 1987, s. 31.
  6. ↑ Asmus 1978, s. 158–159.
  7. ↑ Melvil 1987, s. 32–33.
  8. ↑ Melvil 1976, s. 667.
  9. ↑ a b Melvil 1987, s. 32.

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
 
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dva_zdroje_morálky_a_náboženství&oldid=23512819“