Matěj Koubů

Vítejte na české Wikipedii!

Dobrý den! Pokud jste tak ještě neučinil(a), doporučujeme Vám přečíst si na úvod některé stránky, které Vám přiblíží provoz a zvyky na Wikipedii:

Vítejte! – Jak editovat – Nápověda – Průvodce Wikipedií – Pět pilířů Wikipedie – Co Wikipedie není – Jak zakládat nové články – Slovníček

Několik základních rad:

Potřebujete-li si nanečisto vyzkoušet editace, můžete využít stránku Pískoviště.
Potřebujete-li s něčím poradit, využijte stránku Potřebuji pomoc nebo navštivte klub Wikipedie ve svém okolí; chcete-li navrhnout nějakou změnu, přidejte ji do diskuse Pod lípou.
Potřebujete-li poradit s odbornými tématy či články, podívejte se na seznam přispěvatelů (wikipedistů) dle oborů znalosti.
Na diskusních stránkách můžete na příspěvky reagovat kliknutím na tlačítko [ odpovědět ].
Opravdu se nebojte editovat. Když se Vám občas něco nepovede, jiní to spraví.

Další informace najdete na portálu Wikipedie. Tak ještě jednou vítejte a děkujeme za Vaše příspěvky. Doufáme, že se Vám přispívání bude dařit.

Do you speak English? Please see the welcoming message in English. • Говорите по русски? Прочитайте сообщение на русском. • Sprechen Sie Deutsch? Lesen Sie Begrüßungsnachricht in Deutsch. • ¿No hablas checo? Ve la mensaje de bienvenida en español. • Bạn có nói được tiếng Việt không Kiểm tra tin nhắn chào mừng bằng tiếng Việt.

--Gampe (diskuse) 25. 12. 2021, 10:36 (CET)Odpovědět

Svět v obrazech

Nejnovější komentář: před 2 lety4 komentáře2 lidé v diskusi

Dobrý den. Díky za rozšíření článku. Problém je v tom, že o tomto časopisu není příliš zdrojů. Je založen prakticky na pracích Aleny Lábové a Marka Hartla, kteří se oba věnují především obrazové stránce časopisu. Pokud najdete nějaké další zdroje, budeme moc rádi. Jako bývalý redaktor se musíte smířit s tím, že osobní svědectvé není považováno za dostatečný pramen (Wikipedie:Věrohodné zdroje). Rovněž se prosím snažte uvarovat osobních sympatií nebo antipatií (Wikipedie:Nezaujatý úhel pohledu).Pokud byste měl jakoukoliv otázku, prosím napište mi. --Gampe (diskuse) 25. 12. 2021, 10:46 (CET)Odpovědět

Nějaké zdroje Vám snad najdu. A články v samotném časopise Svět v obrazech nejsou zdroj? Napsal bych o tom i nějakou stať do nějakého webu - příkladně Divoké víno, bohužel ale nemám moc času. Nicméně o Světě v obrazech v osmdesátkách je ještě hodně pamětníků - z řad redaktorů, externích přispívatelů i jen čtenářů včetně výrazných osobností. A to se nikdo jiný nezabýval Světem v obrazech třeba na Falultě sociálních věd či jiné "žurnalistice"? Doporučuji někomu vyzpovídat hlavně exšéfredaktora Zdenka Hrabicu, zajímavá postava a spisovatel. Jinak já se jmenuju Dušan Spáčil - na wiki mám heslo, a byl jsem tam nějakou dobu i vedoucím kulturní rubriky a šéfreportér. Mobl mám 720442361. --Matěj Koubů (diskuse) 25. 12. 2021, 12:05 (CET)Odpovědět

Stáhl jsem pár článků s námětem Svět v obrazech z výstřižkové služby newton....Jen tak pro inspiraci...Karikaturista Karel Šmíd šel ve stopách Adolfa Hoffmeistera. Ale uměl i pěkné krajinky

Datum vydání: 23.12.2019

ZPRÁVA

SKEN

Dnes je to 105 let, co se ve Vídni narodil Karel Šmíd, český malíř, kreslíř, karikaturista a výtvarný pedagog.

Karel Šmíd (podle křestního listu Karl Schmied) pocházel z české podnikatelské rodiny, která po vzniku Československa přesídlila do Čech.

Roku 1932 maturoval na malostranské reálce v Praze.

Roku 1938 ukončil studium na Českém vysokém učení technickém v Praze (profesoři Cyril Bouda, Oldřich Blažíček, Karel Pokorný, Josef Sejpka ad.).

Ve 40. a 50. letech se věnoval ilustrování knih a učebnic: například Eduard Fiker – Tři minuty (1943), Muž přes palubu (1944), Škola kreslení pro děti – didaktická příručka, Český jazyk 2 pro druhou třídu základní osmileté školy (1954).

Roku 1945 byl přijat do Syndikátu výtvarných umělců, roku 1946 do Jednoty umělců výtvarných v Praze, roku 1950 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců.

Roku 1946 vstoupil do komunistické strany a zůstal jejím angažovaným členem až do smrti.

Do roku 1955 vyučoval kreslení na různých středních školách ve Spišské Nové Vsi a v Praze.

Roku 1959 se stal odborným asistentem Pedagogického institutu v Praze, Od roku 1964 se na pozvání Cyrila Boudy stal členem katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a předsedou komise SČSVU pro výtvarnou výchovu.

Roku 1968 byl na pedagogické fakultě jmenován docentem kresby a vyučoval kreslení v Praze a v Brandýse nad Labem.

Roku 1973 se stal komisařem galerie Čs. spisovatel v Praze, vedl dramaturgii výstav současných umělců, psal úvody do jejich katalogů a výstavy také uváděl.

Karel Šmíd byl bystrý pozorovatel a vždy angažovaný glosátor současnosti. Ve výtvarné sféře se projevoval především jako bytostný kreslíř, ilustrátor a karikaturista s lapidární lineární kresbou. Stylově zůstal poněkud závislý na svých vzorech Františku Bidlovi, Antonínu Pelcovi a především na Adolfu Hoffmeisterovi.

Po 2. světové válce začal ilustracemi do týdeníku My, pak do časopisu Těsnopisné rozhledy (od r. 1954), do Čtení pod lavici (1969), angažované karikatury publikoval v týdeníku Tvorba (od roku 1976) a od roku 1978 až do smrti pravidelně ve Světě v obrazech.

Zúčastnil se mnoha kolektivních výstav a měl i řadu výstav samostatných v pražských i mimopražských galeriích, jeho dílo je zastoupeno ve sbírce kresby v Národní galerii v Praze a v soukromých sbírkách doma i v zahraničí.

Bydlel v ulici Nad Primaskou v pražských Strašnicích.

Zemřel 29. března 1985 v Praze.

Pohřben je ve Čkyni.

V roce 1989 vydal Odeon knihu Jak jsem je viděl, výběr Šmídových karikatur osobností kulturního a politického života, připravenou jeho synem Karlem Šmídem mladším, novinářem a publicistou.Už i básník Jaroslav Holoubek má svou knihovnu a bustu

Datum vydání: 15.05.2019

ZPRÁVA

SKEN

POZICE NA STRÁNCE

TITULNÍ STRANA

Na Vysoké škole hotelové v Praze 8-Kobylisích přejmenovali koncem března 2019 školní knihovnu na „Knihovnu Dr. Jaroslava Holoubka“ a odhalili jeho bustu, dílo ak. soch. Ladislava Janoucha. Byl jsem pozván a ve chvílích tam strávených – se skvělým cateringem, jaký umějí připravit pro gurmety jenom opravdoví mistři a jejich studenti, mi před očima běžel život a práce mého dlouholetého kolegy.

Pracovali jsme spolu, bavili se spolu, bouřili jsme se spolu, holdovali jsme spolu životu, páchali jsme i okamžiky, které se dříve ani později nenosily.

Jak z přednesu jedné z Holoubkových povídek na slavnostní akci – již posametové provenience, Jarda autenticky vylíčil okamžiky, které mu mohly v rodině způsobit obtíže, jednou v Petrohradě – dříve Leningradě, později ve Francii a posléze i v Mongolsku. Konečně i na Slovensku.

A srovnal všechno i s dobou, kdy doma vládla ta tuhá normalizace a totalita.

Oba jsme i o této době věděli své a jeden o druhém jsme věděli všechno, co konečně o nás obou věděly i naše manželky a blízcí.

S básníkem jsme spoluorganizovali sami, oblečeni v kostýmech Hudebního divadla v Karlíně, radostné akce u třeboňského rybníka Svět a se Světem v obrazech – přišly mezi nás tisíce mladých a spokojených chlapců a děvčat; řečnili jsme k davu; v tuhé době jsme uspořádali Bitvu u Sudoměře, kterou nám kazili hlučící pořádkové helikoptéry; předtím jsme pořádali v Mladé frontě Vavřínovou podkovu v Praze i v Pardubicích – největší lidský dostih na světě. Byli jsme mladí, dvakrát jsme spolu unikli nebezpečí šatlavy v Bartolomějské ulici. Rušili jsme prý řád města.

Když čas oponou trhnul v listopadu 1989, Jarda byl šťasten zájmem okolí a o vše, co uměl a dokázal. Jednou jsme jej potkali s mou manželkou v blízkosti tenkrát již znovu Masarykova nádraží, byl fešácky oblečen jako konečně vždycky. Nadmíru si užíval práce v čele deníku Blesk a byl hrdý na to, jak prý „Amíci dbají, aby byl vždycky jako ze škatulky.“ Častěji než dříve se dostával do světa, mohl jej více poznávat a využívat i svých jazykových znalostí. Pak střídal redakce – sunul se z jedné do druhé, jak redakce vznikaly a zase zanikaly.

Žil jinak než dříve – ale zase ne snadno. Musel se leckdy podbízet, nebránil se tomu.

Nakonec jsme oba skončili na místech, která jsme nikdy v životě v novinářské práci nepředpokládali, Jaroušek jako „cheef editor“ v časopisu pro hotely a restaurace, já v podobných redakcích, sice jako řadový redaktor – v časopisech Restaurant Revue a Sommeliér. Psali jsme s kuchaři kuchařky, pořádali akce o nejlepší český knedlík. To už jsem měl dávné a přenádherné vztahy s panem ředitelem Znovínu, Ing. Pavlem Vajčnerem. Jezdili jsme s výtvarníky, básníky, novináři do znojemské vinařské podoblasti, do Znovínu.

Naše řady rostly a byly to řady hodně spokojené. Jaroslav Holoubek tehdy probudil a zveřejnil svůj talent a zájem, básnil dlouhé roky o víně. Měl své posluchače, kteří jej za to měli rádi. I já k nim patřil.

Kořeny mého vztahu s vinaři však z mé strany sahaly až do doby, o nichž básník začal psát později již jako o smutných včerejších časech.

Tehdy v těch „temných dobách“ jsem mu hodně pomáhal nejenom s jeho vztahem ke krásnému vínu – ale i k rozvinutí jeho velké lásky k myslivosti.

A najednou, jak šel čas, jsme oba byli pořád více a více rozčarováni, že není všechno, co se nazývá zlatem, třpytivým. Sám jsem začal učit Mediální praktika na Gymnáziu bratří Čapků v Praze 10 – v Hostivaři; básník přicházel na moje hodiny. Fandil nám ředitel gymnázia Václav Andrle a my si vymýšleli. Odhalili jsme bustu Arnošta Lustiga a pak poseděli v hostivařské zahradní restauraci, kde se točily dodneška reprízované, především Sequensovy filmy .

I Jaroslav si začal hledat nové uplatnění, stal se odborným asistentem pro marketing Vysoké školy hotelové.

Postupně hlouběji poznával, že ani on a ani já jsme se nenarodili 17. listopadu 1989.

Dokonce zase v nikoliv zcela klidné době, jakou žijeme až dosud, přijal básník se ctí a poklonou dekoraci za své básnění až na daleké ruské Sibiři. Čímž se sice nechlubil, ale byl tomu moc rád.

Byl mezi námi dvěma rozdíl deseti let. Oba jsme se narodili na Českomoravské vysočině. Oba jsme nějakou dobu pracovali v Jihlavě. Přiznám se, že jsme k sobě měli velkou citovou slabost.

Předminulý rok jsem se vypravil v krásném letním dnu poprvé v životě do Holoubkovy rodné Nové Vsi u Chotěboře. Z jeho vyprávění jsem znal skoro všechno. I ta hrdost ke společnému rodnému kraji troubila na Jardovu polnici v našem kamarádství. Položil jsem na hrob kytičku k pomníku, který tak krásně vytvořil pro „Jarouška“ sochař nad sochaře, Radek Dvořák.

Posadil na granit malá bílá holoubata.

Teď má básník nejenom sněhobílý náhrobek, ale ještě ke všemu navíc i svou „Knihovnu Dr. Jaroslava Holoubka“ (kdo ji kromě něho takovou a navíc školní ještě má?).

Jsem moc rád, že nemá ještě letiště.

Má nyní i bustu od sochařského kamaráda, také s rodnými kořeny v kraji, kolem Světlé nad Sázavou, tam, kde šumí na Stvořidlech řeka Sázava…

Foto autor: Snímek autor

Archiv Hanzelky a Zikmunda je také svědectvím o světě, který už neexistuje

Datum vydání: 16.02.2019

ZPRÁVA
SKEN

Rozsáhlý osobní archiv cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda spravuje Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Mají k dispozici cestovní deníky s reportážemi i denními záznamy, negativy, diapozitivy, filmový materiál, korespondenci, nejrůznější dokumenty, účetní materiály, mapy, rukopisy.

Obyčejný průklepový papír popsaný strojopisem odshora dolů, nahoře název Tripoli a datum 25. červenec 1947. Reportáž určená pro časopis Svět v obrazech s pořadovým číslem 6 má titulek Berberské osady pod zemí. Inženýři Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund v ní líčí život lidí z pouště, kteří mají svá obydlí vykopaná pod zemí.

„Nikde ani stopy po polorozbořených chýších nebo přenosných stanech berberských kočovníků. Zde se žije pod zemí,“ vypráví.

Jsou na začátku své první cesty. Mají za sebou havárii Tatry 87 v libyjské Syrtě a dvouměsíční nucenou přestávku v Tripolisu kvůli zánětu žil a vyřizování cestovních povolení.

Ani při těchto komplikacích nezanedbávají poznámky, dokumentování, fotografování, natáčení a psaní reportáží pro časopisy a rozhlasové posluchače. Naopak.

„V tu chvíli se jejich reportáže změnily. Už to nebylo o tom, jak rychle jedou a kolik toho zvládli. Najednou byli nucení se na své cestě zastavit a měli možnost podívat se i na lidi, které potkávali. Reportáže se pak staly velmi populárními a proslavily je. Přitom původně měly tvořit jen jakýsi doplněk jejich cesty,“ připomněla Magdalena Preiningerová, vedoucí Archivu H+Z. Zikmundova systematičnost a pečlivost

Sbírka Muzea jihovýchodní Moravy dnes funguje jako doklad světa, který na mnoha místech dávno neexistuje.

Je ale také ukázkou přesné, pravidelné, systematické a detailní práce, která je z dnešního pohledu až neuvěřitelná. Miroslav Zikmund se jí věnoval v době, kdy po roce 1968 nesměl cestovat, psát, veřejně vystupovat ani pracovat. Lenošit ale neuměl nikdy. Proto se dvacet let věnoval nejen hledání svých rodinných kořenů, ale také složité evidenci rozsáhlého archivu.

„Představte si, že máte obrovské množství korespondence, podkladů pro knihy, přes sto tisíc negativů a sto padesát filmů. K tomu pak jsou ještě soukromé fotografie nebo zvukové nahrávky z rozhlasu. A abyste se v tom vyznali, tak to musíte popsat. A to udělal pan Zikmund,“ upozornila archivářka.

Sbírka by nikdy nebyla tak velká, kdyby si inženýři nedělali pravidelné poznámky. Reportáže totiž nepsali každý den, a kdyby neměli k dispozici alespoň heslovité záznamy, nepamatovali by si tak přesně místa, jména, události, názvy ani časy. Jejich přínos čtenářům i svědectví o tehdejším světě by byly poloviční.

Miroslav Zikmund to věděl. „Byl systematický už v dětství, kdy si denně psal do deníku, co zažil, kde byl, jména spolužáků. Na cestě pak přesvědčil Jiřího Hanzelku, jak je strašně důležité dělat si poznámky hned a pravidelně,“ upozornila Preiningerová.

V cestovním deníku má každá reportáž své pořadové číslo. Ke každé je přiložený seznam očíslovaných fotografií včetně popisků, které jejich obsah vysvětlují.

Například snímek E 9/17 zařazený ke zmíněné reportáži o berberské osadě má podle popisku pro časopis ukazovat domorodce před jeskyní. Ověřit se to dá v kartotéce fotografií, ve které je chronologicky seřazený seznam všech očíslovaných snímků včetně krátkých popisů. Pod kartou E1-E20 Československo – Egypt, je u čísla 9/17 popis: výhled z jeskyně, ve vchodu Arab s děckem.

Své vlastní jedinečné číslo dostávaly fotografie už během cesty. U každého negativu je proto zřejmé, kdy je focený, kdo fotil, kde to bylo, na jaký materiál to bylo, a popis toho, co na snímku je. Negativů je v archivu přes sto tisíc. Zájem vzbudila nejen Tatra 87, ale i pneumatiky Baťa

Rozhlasových reportáží jen za první cestu napsali H+Z 700, novinových 300. Psací stroje měli oba dva.

„Byla to společná práce. Oba jsme napsali svou verzi reportáže, pak jsme si je vyměnili, udělali korektury, a když se jednomu něco nelíbilo, musel místo toho dát návrh. Nakonec z toho vyšla jedna společná reportáž,“ vyprávěl před lety Zikmund.

Kromě textů pro rozhlas psali i pro časopisy Svět práce, Svět v obrazech, Zlepšovatel, Kinoamatér nebo pro Tep.

V listopadu 1949 pro posledně jmenované noviny například poslali výhradní reportáž z Limy. Dostala titulek Na gottwaldovských pneumatikách kolem světa a popisovali v ní, jak velký zájem vzbudila po projetí Nubijskou pouští nejen samotná Tatra 87, ale také pneumatiky značky Baťa Superb.

„Plným právem. Vždyť náš osud v poušti závisel na odolnosti pneumatik stejně jako na výkonu motoru,“ připomínali cestovatelé.

Pro zjednodušení a urychlení záznamů si ještě před cestou nechali vytisknout jednotné formuláře na průklepový papír, aby měli z jednotlivých přesunů k dispozici stejné údaje. Mimo jiné například datum a místo odjezdu a příjezdu a počet najetých kilometrů. I po desetiletích tak má badatel, který v cestovních denících hledá, dokonalý přehled.

Napsané reportáže přicházely do Československa poštou. Sice se zpožděním a v různé frekvenci, ale obdivovatele to neodrazovalo. Rozhlasové vyprávění bylo potřeba načíst, teprve pak zamířilo k posluchačům. Právě zprávy od Hanzelky a Zikmunda se staly nejpopulárnějšími a nejposlouchanějšími reportážemi.

Filmové materiály se zpracovávaly ve Zlíně na Kudlově. K obrázkům tady vznikala hudba a zvuky prostředí, jež skládal Zdeněk Liška. Filmů vznikalo více během druhé cesty po Asii a Oceánii, kdy už H+Z cestovali s dalším dvoučlenným doprovodem a většími automobily Tatra 805. V nich si mimo jiné vezli filmařskou techniku a materiál.

Během cest navíc oba poskytovali řadu rozhovorů, měli veřejná vystoupení a prezentace. I tyto události, kterých byly tisíce, jsou součástí archivních materiálů. Stejně jako podklady pro knihy, jichž napsali přes dvacet. Cestopisy vydávali ve stotisícových nákladech, v celkovém počtu 6,5 milionu výtisků. Sbírka láká cestovatele, badatele či studenty

Právě díky tomu, že sbírka má široký záběr a nabízí mnoho různých pohledů na cestovatelský fenomén, láká i po desítkách let. Nejen za účelem bakalářských a diplomových prací.

„Okruh zájemců se rozšiřuje. Už nechodí jen mladí cestovatelé, kteří se chtějí nechat inspirovat a podívat se do míst s odstupem času. Přicházejí lidé se specifickými tématy,“ poukázala Preiningerová.

Jde například o studenty, kteří v archivu zkoumají stylistiku a jazyk, fotografický archiv, medializaci jejich cesty nebo to, jak komunistický režim po roce 1948 reportáže využíval nebo podával ideologicky. Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Podrobně materiály zkoumala i dvojice cestovatelů z Plzně, Tomáš Vaňourek a Lukáš Socha, kteří se vydali na místa, jež byla před šedesáti lety součástí druhé cesty H+Z (viz též Nafotili místa jako Hanzelka a Zikmund před mnoha lety. I kanibalskou ves ).

Hodně času nad stovkami fotografií a dokumentů strávili zástupci mladé firmy, která pod značkou H+Z nabízí vybavení pro cestovatele.

„Dvojice Hanzelka a Zikmund, jejich příběhy a dílo nás inspirovaly k vytvoření stejnojmenné značky, kterou těmto legendárním cestovatelům vzdáváme hold. Inspirujeme se jejich původní výbavou, těmi nejlepšími produkty tehdejšího Československa,“ vysvětlil na internetových stránkách jeden z jednatelů firmy, Filip Nguyen.

Muzeu už se za dobu existence archivu podařila částečná digitalizace filmového materiálu a fotografií. Na pokračování u písemných materiálů postupně shání peníze. Do té doby se alespoň bude rozrůstat digitální mapa, která může být prvním průvodcem.

Faktem je, že archiv H+Z stále není uzavřený. Miroslav Zikmund totiž, i ve svých sto letech, stále píše dopisy osobnostem po celém světě a podílí se na různých publikacích. I tyto dokumenty se stávají jeho součástí. InsertSingleVideo

Zvedl jsem fotoaparát a instinktivně to zmáčkl

Datum vydání: 14.01.2019

ZPRÁVA

SKEN

POZICE NA STRÁNCE

TITULNÍ STRANA

Bedřich Kocek, fotograf

Za snímek kočího odhánějícího žebrající děti dostal v roce 1972 medaili v prestižní soutěži World Press Photo. Přestože podobným oceněním se může pochlubit jen několik českých fotografů, o Bedřichu Kockovi v knihách mnoho zmínek nenajdete. Nyní čtyřiadevadesátiletý muž pořídil i další slavné fotky – je též autorem naivních maleb, maluje třeba české prezidenty.

Sídlištní byt na pražském Jižním Městě prosvěcují paprsky odpoledního slunce. Dopadají i na prosklenou vitrínu s několika starými fotoaparáty; nic jiného však nenaznačuje, že jste se ocitli v bytě člověka, jenž fotografoval celý svůj aktivní život.

Na bílých stěnách visí především obrazy všech možných velikostí – fotky žádné.

„Jestli ještě fotím? Ne, přestal jsem víceméně ve chvíli, kdy jsem skončil ve Světě v obrazech a šel do penze. To bylo asi v roce 1988, pokud si dobře pamatuji. Pak jsem ještě doma občas něco fotil, ale proč to dělat do šuplíku. Úplně jsem s tím sekl, když se přešlo na digitál,“ říká fotograf Bedřich Kocek. V červnu mu bude 95 let, přesto má o fotografické technice stále dobrý přehled: dodává, že digitální fotografie by ho bavila, hlavně kvůli jednoduššímu zpracování fotek.

„Když to srovnám s tím, jak jsem si musel na služebních cestách dělat improvizovanou fotokomoru v hotelových pokojích, je digitál neskutečný pokrok,“ říká. „Vzpomínám si, jak se mi jednou dokonce stalo, že jsem vyvolal negativy a pak si je polil kořalkou. Ale zachránil jsem je,“ směje se.

Příběh obchodního příručího

Kariéra fotografa začala pro Bedřicha Kocka podobně jako u řady jeho tehdejších vrstevníků – zájmem o focení. Ještě před druhou světovou válkou se vyučil číšníkem, obchodním příručím a výrobcem sodové vody, aby měl – slovy rodičů – nějaké solidní zaměstnání. Už tehdy se však hodně zabýval fotografií, kupoval všechny možné fotografické knížky a chodil na výstavy.

„Za války toho ale prakticky moc nebylo, foťáky, filmy, prostě nic. Navíc jsem byl totálně nasazený v Nové Pace a na konci války mě poslali kopat zákopy k Mělníku,“ vzpomíná Bedřich Kocek na dobu, kdy jej nacisté povolali, jako spousty dalších mladých českých mužů, na nucené práce.

Ve čtyřicátých letech fotil na levný bakelitový fotoaparát, ale hned jak mohl, pořídil si svůj první lepší přístroj – Etaretu. „Když jsem si poprvé vyvolal sám filmy, tak jsem byl mistr světa. Ale na živobytí to ještě nebylo,“ dodává Kocek. Dalších několik let po válce proto strávil v různých profesích, pracoval například jako klempíř, měl zaměstnání ve filmových ateliérech na Barrandově – a absolvoval také povinnou vojenskou službou.

K fotografii ho to ale stále táhlo a začal se ještě víc scházet s lidmi, kteří už fotili do novin a časopisů. Svou první fotografii do novin – konkrétně do deníku Sport – pořídil v roce 1955. Stalo se to víceméně náhodou.

„Bydlel jsem tehdy na Vinohradech v pronájmu v domě, kde bydlel i fotograf Ota Hůrka, který pro Sport fotil. Spolu jsme vyvolávali filmy, bavili se jen o fotografování, prostě focením jsme žili. A on mi jednou řekl, že má rande, a poslal mě, abych místo něj fotil za Prahou závod (šlo o Velkou cenu Čelákovic v běhu hodinovém – pozn. red.), kde běžel i Emil Zátopek. Neměl jsem s fotografováním sportu zkušenosti, tak jsem si na místo, kudy měl běžet, postavil foťák, zaostřil na jeden bod a čekal,“ líčí Kocek.

„Nakonec jsem udělal jen jeden použitelný snímek. Ale vzhledem k tomu, že Zátopek ten závod vyhrál a zároveň udělal dva světové rekordy, moje fotka nakonec ve Sportu vyšla. Protože tam měl být Ota, tak ta fotka nebyla ani podepsaná,“ směje se Kocek.

Svému sousedovi Hůrkovi je vděčný i za jinou věc. Právě od něj dostal v polovině padesátých let tip, že tehdejší fotografické eso Karel Hájek (časopis Reportér o něm psal v dubnu 2017 v souvislosti s jeho do té doby nezmapovanou spoluprací s StB) hledá laboranta. Hájek, který tehdy fotil pro Svět v obrazech, mu prý strčil několik negativů a poslal ho rovnou do fotokomory, aby ukázal, co umí.

Jako laborant pak Bedřich Kocek pracoval následující dva roky, než ho začala redakce posílat víc do terénu. V roce 1959 dostal vlastní novinářský průkaz a pro Svět v obrazech začal fotografovat naplno.

K volbám

Časopisu, který navazoval na úspěšný předválečný a válečný magazín Pestrý týden a zaměřoval se především na fotoreportáže, zůstal Kocek věrný celý svůj život.

Vzpomíná, že během čtyř desítek let, kdy pro Svět v obrazech fotografoval, projel snad celé Česko. Do zahraničí se však pracovně, s výjimkou několika cest do „spřátelených zemí“ sovětského bloku, příliš nedostal.

„Měli jsme relativní volnost v tom, co se smělo fotografovat. Ještě v padesátých letech ale všechny fotky musely procházet cenzurou. Od šedesátých let se to zmírňovalo a za publikované snímky zodpovídal šéfredaktor. A přišly první průšvihy,“ vzpomíná Kocek.

„Jel jsem třeba před volbami fotit reportáž do JZD, jenže tam nikdo nebyl a nakonec jsme našli v kravíně jen jednu zaměstnankyni. Přemluvili jsme ji, aby vedla za sebou po silnici krávu. Jenže náš grafik tam dal zarážku,K volbám‘ a hned se strhlo peklo,“ směje se Kocek. Další průšvih souvisel s portrétem známé krasobruslařky Hany Maškové. Kocek ji měl nafotit na jednom z hradů poblíž Olomouce. Na akci se přišlo podívat několik místních potentátů a Kocek potřeboval, aby mu někteří z nich zapózovali v pozadí portrétu. Jeden z nich byl ale příslušníkem tajné policie, což si při fotografování nikdo neuvědomil.

„Až když už byl časopis v tiskárně, někdo se ozval a začal nás nutit, abychom tisk úplně stopli. To už ale nebylo možné. Na poslední chvíli tiskaři zvládli jen upravit tiskovou předlohu, aby ten dotyčný nebyl poznat. Člověk se občas prostě dostal do podobných situací,“ dodává Kocek.

Oproti jiným fotografům a novinářům se Kockovi podařilo vyhnout členství v komunistické straně. Přesněji řečeno byl, jak vypráví, jen asi dvě hodiny kandidátem na vstup.

Souviselo to s cestou prezidenta Antonína Novotného do Polska v druhé polovině šedesátých let: na návštěvě sousedního státu ho pochopitelně doprovázeli i novináři a za Svět v obrazech, který tehdy vydávala Československá tisková kancelář, poslali právě Kocka. „Tehdejší šéfredaktor Světa v obrazech si prosadil, abych jel já – nováček. Dodnes netuším, proč se tak rozhodl. Cesta normálně proběhla, po návratu ale za mnou přišli ze stranické buňky, která fungovala u nás v redakci. A říkali, že musím vstoupit do strany, jinak bude kvůli té cestě ještě problém,“ vzpomíná Kocek.

Šéfredaktor časopisu, který byl také členem oné buňky komunistické strany, totiž ještě před cestou do Polska na ústřední výbor napsal, že Kocek je čekatelem na vstup do KSČ – což ale nebyla pravda. „Hučeli do mě a žádost jsem nakonec zpětně podepsal. Pak ale řekli, že musí posoudit, zda splňuji patřičné předpoklady, abych se mohl členem strany stát. A za dvě hodiny se vrátili s tím, že je nesplňuji,“ vysvětluje fotograf.

Štěnice u Václava Havla

S fotoaparátem se pohyboval v pražských ulicích i při invazi armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, některé jeho snímky se objevily v médiích i kolem loňského kulatého výročí. Sám ale říká, že do Prahy přijel až den po začátku okupace, protože byl tehdy na dovolené. Navíc prý neměl kvůli tomu, co se v ulicích děje, na fotografování náladu.

„Rusové byli nejdřív takoví přiblblí. Jezdili zmateně, nevěděli, co se děje. Lidi jim pomalu lezli na tank a vysvětlovali jim, co dělají,“ vzpomíná Kocek.

Z doby po okupaci, konkrétně z října 1968, je i Kockova známá fotografie, na které mladá dívka líbá Alexandra Dubčeka. V roce 2007 o snímku natočila Česká televize dokument, tvůrcům se podařilo najít i ženu, která politika políbila. A mluvili i s Kockem, který v dokumentu popisoval, jak snímek vznikl. „Nejdřív jsem si ale tu fotku nemohl ani vybavit. Fotografoval jsem na hodně akcích, kde byli i politici,“ doplňuje.

Na konci roku 1968 nicméně vznikl také celkem známý portrét Václava Havla s hrnkem v ruce. Kocek ho fotografoval během rozhovoru v činžovním domě na pražském nábřeží u Vltavy, který postavil v roce 1904 Havlův dědeček. „Během té návštěvy vznikl rozsáhlý rozhovor. Byl z toho velký průšvih, když jsme ho otiskli (vyšel 14. prosince 1968 s titulkem O čem přemýšlí. Seznámení s dramatikem Václavem Havlem – pozn. red.). Ne proto, že to vyšlo, ale kvůli tomu, že během toho rozhovoru našel Havel ve svém bytě nějaké štěnice, které mu tam umístila Státní bezpečnost,“ doplňuje Kocek.

Mimochodem – časopis Svět v obrazech byl po roce 1968 zralý na uzavření, protože se málo prodával. Kocek dodává, že rozhodnutí zvrátil nápad, aby na jednu stránku časopisu otiskovali anglický slovníček. A protože se tehdy vysílal v rozhlase pořad zaměřený na výuku angličtiny, začal se rychle zvedat i náklad Světa v obrazech. Magazín nakonec zanikl až po roce 1990. Před pěti roky se značku pokusilo oživit vydavatelství Sanoma Media, ale časopis rychle znovu skončil.

Dvě nejslavnější fotografie

Za své dvě nejlepší fotografie Kocek považuje ty, za které obdržel i dvě velké ceny. První je z února 1972 ze soutěže World Press Photo (WPP) a druhá z května 1975 z klání Interpressfoto. Z obou soutěží si Kocek odnesl zlatou medaili, byť v případě WPP tehdy tak odměňovali třetí místo v hlavní kategorii. I tak je to velmi významné ocenění, českých fotografů, kteří se mohou pochlubit diplomem z tohoto mezinárodního klání, je jen několik.

Každý z obou oceněných snímků je úplně jiný. Do World Press Photo poslal Kocek fotku, která vznikla náhodou během jeho dovolené v Egyptě, kam se dostal v roce 1971 s Čedokem. „Jeli jsme na výlet do Luxoru a kolem našeho povozu se v jednu chvíli shlukly děti a žebraly. Kočího to rozčílilo a chtěl je odehnat. Měl jsem fotoaparát na krku, takže když jsem tu scénu viděl, instinktivně jsem ho zvedl a zmáčkl to,“ líčí vznik snímku Kocek.

Po návratu domů váhal, jestli snímek vůbec do soutěže pošle. Nakonec ho ale kolegové přesvědčili. A vyplatilo se. „Kolegyně, která dělala v redakci asistentku, se pak šéfredaktora ptala, jestli alespoň snímek neotiskneme, když získal ocenění. On jí ale řekl, že jsem teď přece placený valutami ze zahraničí, a nepotřebuji tudíž pochvalu,“ směje se Kocek a dodává, že ve skutečnosti za výhru žádná finanční odměna nebyla. Malá fotografie nakonec v časopise s informacemi o soutěži vyšla.

V případě Interpressfota, kam posílali své snímky hlavně fotografové z východního bloku, naopak cenu dostal – a to tranzistorové rádio. Na rozdíl od fotografie z WPP získal Kocek ocenění za snímek, který si dopředu vymyslel a počkal si na něj. Záběr zachycující zpěvačku a dirigenta, kteří stojí proti sobě a mají otevřená ústa, vznikl na jednom z koncertů Pražského jara v pražském Rudolfinu a Kocek přesně věděl, kde musí stát a že potřebuje objektiv s delší ohniskovou vzdáleností.

„I tak ale bylo komplikované ten snímek pořídit. V sále byla hrozná tma, v kombinaci s tím dlouhým objektivem to byla téměř neřešitelná situace. Ale povedlo se, byť jen jednou. Když jsem se o něco podobného pokoušel při dalších koncertech, už to nikdy nebylo ono.“

A pak ty obrazy

Již během kariéry fotografa začal Bedřich Kocek malovat. Jeho nevelký byt je tak plný obrazů, na stěnách mu visí hlavně ty z poslední doby. Částečně jeho styl připomíná některé naivní malby herce Josefa Hlinomaze, s nímž se Kocek znal a jehož dílo občas fotil. Fotoreportér v malbách reaguje na aktuální události; postupně namaloval všechny české prezidenty od roku 1990. Václav Havel má podobu bílého létajícího koně, nad Hradem letí i Václav Klaus, jen má rohy a oblečení v barvách Evropské unie.

A Miloš Zeman?

„Toho jsem namaloval jako klauna, kterého veze na Hrad velká slepice,“ směje se Kocek. „Proč? To už si nepamatuji, asi mi to přišlo tehdy trefné.“ •

PRVNÍ FOTOGRAFII DO NOVIN POŘÍDIL V ROCE 1955. BYL NA NÍ ZÁTOPEK.

Jana Vaca, Autor je novinář a fotograf, pracuje jako ředitel médií společnosti Internet Info

Foto autor: foto autor a archiv Bedřicha Kocka

Foto popis: Nejslavnější fotografie. Scéna z Luxoru (1971) a koncert v Rudolfinu (1974).

Foto popis: Obrazy. Kocek často na obrazech ztvárňuje skutečné lidi, má třeba sérii českých prezidentů.

Poezie je svědectvím doby

Datum vydání: 05.05.2018

Zdroj: Haló noviny | Rubrika: Z domova | Strana: 3 | Autor: RADOVAN RYBÁK | Tištěný náklad: 43 000

ZPRÁVA

SKEN

POZICE NA STRÁNCE

TITULNÍ STRANA

Rozhovor Haló novin s básníkem a novinářem Dušanem Spáčilem

Nedávno jste vydal svou další básnickou sbírku. Jak vnímáte sám sebe jakožto autora?

Víte, obvykle nepatřím k lidem, kteří si zadají přímý, jasný úkol a napíší básnickou sbírku prvoplánovitě s tím, že by přesně věděli, o čem jejich dílo bude. Patřím spíš k autorům, kteří si všímají běžného života, jeho zvláštností, jeho skryté magie. Z toho čerpám inspirační zdroje. Na křtu mojí poslední básnické sbírky (Pokud se střelím do spánku - pozn.

red.) přátelé charakterizovali sbírku jako poezii všedního dne. To mě potěšilo, protože si v ten moment představím třeba dílo básníka Josefa Kainara, a to je mi blízké.

Píšete třeba i milostné básně?

Takových básní jsem napsal málo. Možná je to i tím, že hodně ve své poezii ironizuji. A možná je to také tím, že když prožívám hluboký cit, raději mlčím. Abych ho nezakřikl. Vůbec moc nevěřím na nějakou vnější romantiku, což celkem odpovídá tomu, v čem dnes žijeme. Třeba básnička O Pravdě, která je součástí mojí poslední básnické sbírky, je vlastně mým osobním vyznáním se. Protože mi připadá, že žijeme v době, kde skoro

nic neplatí.

A co byste vlastně chtěl, aby platilo?

Přál bych si, aby všude platila alespoň ta základní pravidla. Třeba Desatero. Aby Všeobecná deklarace lidských práv nebyla jen soubor hesel. Aby se nepřekrucovala Ústava. Aby se ze lži nedělala pravda, a naopak. Aby se pod záminkou ochrany svobody nenastolovala nová cenzura a nové diktatury. Ale to vše je samozřejmě tak trochu utopie, kapitalistická společnost jede podle pravidel daných ziskem.

Myslíte, že by to mohla prosadit levicová politika?

Nevěřím už na žádné nálepky, dokonce ani třeba na levici a pravici v politice. Cítím v tom velké zmatení. Vždyť dnes mluví mnoho lidí třeba o neomarxistické levici. Když ale člověk poslouchá lidi z autentické levice, tak ti naopak argumentují, že neomarxismus nemá s levicí nic společného. »Levicové« a »pravicové« strany si také navzájem vykrádají programy. A stačí se podívat třeba do diskusí na Facebooku – například do nácků si tam navzájem nadávají diskutéři z úplně protilehlých ideových táborů.

Ale přesto, považujete se stále za levicově naladěného člověka?

Jak říkám, raději se jednoznačnému vymezování vyhýbám. Ale asi ano – léta o sobě žertem tvrdím, že jsem salónní levičák. Komunista ale určitě nejsem. V současné době by se hodilo říct, že jsem ani nebyl. Nebyla by to však úplně pravda. Bylo to ale trochu složitější. Snad i trošku dobrodružné!

Můžete to uvést na pravou míru?

Samozřejmě. Za minulého režimu mi členství v KSČ několikrát nabízeli a já z toho vždy nějakým způsobem vyplul. Za vrcholící perestrojky mě soudruzi přesvědčili argumentem, že do strany potřebují slušné lidi. Bylo mi to dost sympatické, protože dodnes říkám, že právě perestrojka bylo moje vyznání. Byl jsem tedy kandidát KSČ – a asi za měsíc proběhly ony známé lednové demonstrace v Praze. A já podepsal petici za propuštění Václava Havla. Nastalo kolem mě dusno, šeptalo se, že mě můžou vyhodit z redakce, ale ustál jsem to s důtkou. V té době se naštěstí ostré tresty příliš neudělovaly.

Pak přišel Listopad 1989 a týden po něm byla stranická schůze. Tam jsem byl přijat do KSČ, ale během 14 dnů jsem vrátil stranickou legitimaci. Jako teď si pamatuji vrátného u zadního vchodu ÚV KSČ, z čehož je dnes ministerstvo dopravy, kterému jsem to dal do ruky, a on tu červenou knížku přidal na hromadu jiných průkazů. Bylo to smutné. Takže de facto jsem byl komunistou, ale jen 14 dnů. Ale to »salonní levičáctví« ve mně zůstalo, to ano.

Otec byl známým diplomatem, viďte?

Ano, táta byl socialistický diplomat, mimo jiné svého času i velvyslanec Československa v USA. Můj děda byl po válce, v roce 1949, náměstek ministra financí a druhý dědeček byl zase tesař. A všechno to byli věřící komunisti, a to až do smrti, nebyli to žádní pokrytci. Proto dost těžce nesu, když někdo šmahem tvrdí, že ti, kdo byli ve straně, byli buď zločinci, nebo pragmatici. To vůbec není pravda.

Nejste přece jen komunista, byť bez průkazu?

To tedy nejsem. Nedávno se mi to po napsání jednoho »hořlavého« blogu o reálném socialismu na iDnes.cz také pokoušel vnutit jeden diskutující. Ale já v tom mám docela jasno – můj názor je, že komunismus byl skutečně původně humanistický program – jenže se prostě neosvědčil. Nefungoval ekonomicky, nefungoval lidsky. Já prostě neumím jen tak pominout, že jeho budování stálo tak obrovské oběti, tolik mrtvých – byť na rozdíl od antikomunistů uznávám, že to bylo i pod vlivem vnějších okolností a nepřátel revoluce. Pro mě ale na komunismu už zkrátka není nic lákavého, perspektivního. A myslím, že podobný vztah k tomu má řada dalších niterných levičáků. Nicméně budu vždy říkat, že mezi komunisty bylo spousta idealistů a romantiků, kteří věřili v lepší svět. Tím byli pro společnost cenní. A myslím, že mnozí jsou takoví i nyní.

V co věříte?

Bojím se nálepek, ale věřím v humanismus, to není prázdné slovo. Lidé se musí k sobě chovat slušně, aby se měli dobře nejenom oni, ale i lidé okolo. Na druhou stranu nejsem ale abstraktní humanista. Moc nesnáším lidi, kteří preferují zachraňovat třeba autentické životní podmínky domorodců na Nové Guinei, a mávnou rukou nad řešením situace na Ostravsku. Vždyť bližní je ten, který je blízko. Všem přece žádný člověk pomoci nemůže! A je absurdní, a taky hluboce nepraktické, preferovat někoho hodně vzdáleného, oproti třeba své rodině a přátelům, tedy lidem, kteří člověka obklopují.

Jak se to člověku přihodí, že se stane novinářem?

Takový člověk je mimo jiné pořádně zvědavý na svět. No a já si naivně myslel třeba i to, že novinařina může být něco, co napomáhá dobré věci.

Nebylo tomu tak nikdy?

Měl jsem pocit, že ke konci osmdesátých let se to tomuto ideálu blížilo! I když tu vládla ta »strašlivá totalita«. Ale po pravdě je třeba přiznat, že to bylo pod vlivem sovětské perestrojky.

Přibližte nám tedy poměry v redakcích v osmdesátkách.

Mé zkušenosti jsou z redakce časopisu Svět v obrazech, kde jsem jako redaktor začínal. Zpočátku se mi tam moc nelíbilo – to byla šéfredaktorkou jistá soudružka Věra Hellová, manželka slavného básníka Ivana Skály. »Věruška« byla distingovaná, ale z mého pohledu dost nepříjemná dáma – možná to bylo ale osobní. Asi jsem ji zklamal, že jsem se dostatečně nezapojil to tehdejších struktur, i tím, že jsem byl, jak se říkalo, mánička. Mladého redaktora jakým jsem byl já zase štvalo, že ta paní byla nesmírně opatrná. Časopis například iniciativně nosila ke kontrole manželovi, který byl členem ÚV a ten často udělal další zásahy. Hellová také například kontrolovala měřítkem to, aby členové politbyra, když měli narozeniny, měli stejně dlouhé články. Aby třeba jeden soudruh neměl o dva řádky v časopise více než jiný.

Uveďte ještě nějaký konkrétní cenzurní zásah z té doby.

Měli jsme na obálce obrázek ptactva v deltě Dunaje. Těsně předtím, než toto číslo časopisu šlo do tiskárny, Hellová nám volala, že taková obálka nemůže vyjít, protože na obálce byl obrázek pelikána. Spojila si barevný obrázek tohoto ptáka s významným československým politikem Jiřím Pelikánem, který žil v emigraci v Itálii. A opravdu to nevyšlo. No, ale tahle poněkud přehnaná opatrnost padla, když »Věrušku« poté vystřídal tehdejší »enfant terrible« oficiálního tisku, bývalý redaktor Mladé fronty Zdeněk Hrabica.

Jak byste charakterizoval šéfredaktora Světa v obrazech Zdeňka Hrabicu?

Jako muže se zajímavými nápady a velkou energií. Byl totiž zapáleným bojovníkem za očištění socialismu a za glasnost, otevřenost, poctivou novinařinu. Zdeněk, který chodil z titulu své funkce na porady ÚV KSČ, byl živel – a statečně nás redaktory hájil, když byl nějaký průšvih. Hrabica tehdy jel na vlně perestrojky, byli jsme tam skutečně bohémská a otevřená parta. Hrabica měl také vynikající vazby s perestrojkovou Moskvou – právě díky němu jsem měl možnost se potkat třeba se světově proslulými sovětskými básníky, jakými byl Robert Rožděstvenskij či Jevgenij Jevtušenko, i třeba udělat reportáž o vyschlém Aralském jezeře, tedy téma, které bylo dlouho tabu. Výborné v té době bylo z hlediska autora i to, že na rozdíl od dneška novinář nebyl stresován tím, že musí brát ohled na inzerci či masovou sledovanost. Zisk nebyl tehdy prioritou. Jen zajímavost tématu a společenská užitečnost – což jsme si my autoři překládali jako skutečnost, že článek by měl pomoci společenským změnám.

Co poezie a noviny?

Mrzí mne, že poezie z médií skoro vymizela. A že vymizela hodně i ze života. V tomto směru mi ten přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy jsem začínal, také připadal lepší. Vždyť poezii v té době systematicky tiskl i Mladý svět, v Československém Vojákovi byla vynikající literární rubrika. A Kmen byl, za vedení Karla Sýse, skutečně špičkový literární časopis. Mimochodem – v »pražské kavárně« je zvykem nad tehdejší oficiální »mladou a středně mladou« poezií trochu ohrnovat nos. Ale já musím říci, že jsem ty její hlavní představitele – Karla Sýse, Jiřího Žáčka, Petra Skarlanta, Josefa Šimona, Jaroslava Čejku či Michala Černíka – vždy považoval i v evropském měřítku za nesmírně silnou básnickou generaci, a je mi líto, že byli z politických důvodů odsunuti na vedlejší kolej.

A jaké místo by jim podle vás mělo náležet?

Víte, čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že poezie má – vedle jiných – jednu důležitou funkci. A sice být autentickou kronikou atmosféry doby. Nemá sice masový dopad jako jiné umělecké disciplíny, ale její svědectví je nejpřesnější, poskytuje intenzivnější vhled. A básníci Žáčkovy a Sýsovy generace proto zachytili podle mě velmi věrně konec socialistické éry. Zachytili jej po svém – ze strany lidí, kteří chtěli socialismus vylepšit, ne zrušit. Vedle nich tady byli jiní autoři, kteří tento pohled nesdíleli. I ti byli pro mě důležití – třeba písničkáři typu Merty, Dobeše, Janouška či Nohavici. Že to bylo někdy v kontrastu? Ale takový – kontrastní – byl přece život vždycky. Proto jsem rád, že tyto různé typy svědectví existují – a měly by být oba brány vážně.

Mezi komunisty byla spousta idealistů a romantiků, kteří věřili v lepší svět. Tím byli pro společnost cenní. A myslím, že mnozí jsou takoví i nyní.

Básníci Žáčkovy a Sýsovy generace zachytili podle mě velmi věrně konec socialistické éry. Zachytili jej po svém – ze strany lidí, kteří chtěli socialismus vylepšit, ne zrušit.

Foto popis:

Zapomenutí „Španěláci“

Datum vydání: 22.01.2018

Zdroj: Knižní novinky | Rubrika: Rozhovor | Strana: 24 | Tištěný náklad: 25 000

ZPRÁVA

SKEN

POZICE NA STRÁNCE

TITULNÍ STRANA

Reportér a publicista Stanislav Motl se v uplynulých dvou letech několikrát vydal do Španělska, aby tu sbíral materiál na svou novou knihu Peklo pod španělským nebem. Věnuje se v ní účasti Čechoslováků ve španělské občanské válce.

Proč jste se rozhodl věnovat právě tomuto tématu?

Myslím, že u nás se o této válce v podstatě neví. Nebo se u nás občas objevují například názory, že příslušníci mezinárodních brigád, kteří ve Španělsku bojovali, byli jen pochybnými levicovými dobrodruhy. Přitom jedním z nejvíce uctívaných Čechoslováků ve Španělsku je Jozef Májek, který padl při obraně Madridu. Byl přesvědčeným katolíkem, členem katolické organizace Orel. V této válce bojovalo více než dva tisíce Čechů a Slováků. Mužů i žen. Několik set jich tu zahynulo. V zahraničí zaznamenávám vzrůstající zájem o toto téma. Zejména v Americe, Izraeli či ve Velké Británii, protože i jejich lidé tu bojovali. Kniha je postavena na historických událostech, ale především na šestnácti příbězích konkrétních Čechů, Slováků, ale třeba i Američanů, Španělů či Němců, kteří se tehdy do Španělska vydali. Bojovat a umírat. Jsou to opravdu strhující osudy.

O co tehdy šlo?

Dne 17. července 1936 došlo k povstání proti legální španělské vládě. Začal krvavý konflikt, který si během tří let vyžádal půl milionu obětí. Přičemž zločiny se odehrávaly, jak už to ve válkách bývá, často i na obou stranách. Zatímco povstalcům, do jejichž čela se posléze postavil generál Francisco Franco, přišli na pomoc vojáci nacistického Německa či fašistické Itálie, včetně nejmodernější bojové techniky, tehdejší demokratické země zaujaly politiku neutrality. Republikáni tedy zůstali bez pomoci. Do Španělska pak začali přijíždět dobrovolníci, kteří tu tvořili mezinárodní brigády. Desítky tisíc lidí z více než padesáti zemí světa. Nebyla náhoda, že mnozí z nich byli Židé. Ti tu vytvořili i samostatnou bojovou jednotku. Právě oni si velmi dobře uvědomovali, co je čeká v případě další Hitlerovy expanze. Ale nebyli to pouze oni. Dobrovolníci, to byli především idealisté, kteří se v té nejlepší víře šli postavit Hitlerovi. Když republikánské Španělsko zůstalo bez pomoci, na žádost legální španělské vlády zasáhl do událostí tehdejší Sovětský svaz. Dobrovolníci se ocitli ve hře ideologií, velmocí. Lze říci, že váhavost západních demokracií, které daly od Španělska ruce pryč, otevřela Hitlerovi dveře do Evropy.

Jak jste sbíral materiály?

Už v minulosti jsem poznal řadu bývalých příslušníků mezinárodních brigád. Natáčel jsem s nimi rozhovory, zapisoval jejich vzpomínky. Později jsem začal pátrat v archivech. Hlavně ve Španělsku, Izraeli, Británii. A především jsem ve Španělsku hledal a objevoval místa bojů, včetně hrobů padlých interbrigadistů. Během dvou let jsem procestoval Španělsko křížem krážem.

Co vás při pátrání zaujalo, překvapilo?

Mnoho lidí možná překvapí fakt, že tam působilo mnoho známých osobností jako třeba Ernst Hemingway, Antoine de Saint Exupéry, George Orwell a další významní intelektuálové tehdejší doby. Přímo v první linii zahynula první válečná fotoreportérka Gerda Taro, jejímž partnerem, rovněž účastníkem této války, byl pozdější slavný válečný fotograf Robert Capa. Ve Španělsku je dodnes uctívaný československý polní lazaret J. A. Komenský, jehož šéflékařem byl MUDr. Bedřich Kisch, bratr reportéra Egona Ervína Kische, který byl mimochodem v bojujícím Španělsku také. Hodně se hovoří o americké brigádě Abraham Lincoln, kterou vedl, prvně v dějinách americké armády, Afroameričan Oliver Law. Padl v boji a jeho hrob jsem objevil. Velmi mě dojal příběh rabína Chaima Katze, který zahynul se zbraní v ruce v bojích o město Belchite. Celkem padlo 8 - 10 000 interbrigadistů.

Jaký byl další osud našich interbrigadistů? Proč se o nich neví?

V roce 1939, kdy byli republikáni poraženi, se naši dobrovolníci už neměli kam vrátit. Tady byl protektorát, na Slovensku Slovenský stát. Šli do Francie, kde je zavírali do internačních táborů, prošli nejrůznějšími peripetiemi. Řada z nich pak bojovala v naší západní i východní armádě. Po roce 1948 byli mnozí z nich považováni za špióny a zavíráni. Ani dnes se u nás nedočkali uznání. Naproti tomu třeba fotoreportérce Gerdě Taro postavili nedávno v německém Stuttgartu, kde žila, památník. Velitele americké jednotky Olivera Lawa uctili v C hicagu slavnostním vyhlášením Dne na jeho památku. Izraelci svým dobrovolníkům odhalili už dvě pamětní desky. Svojí knížkou jsem se pokusil tyto a další lidi připomenout. Také jejich nezištnou odvahu. Objektivně, bez zjednodušujících soudů. Historie, jak známo, není ani jednoznačně černá ani jednoznačně bílá.

Stanislav Motl (1952) začal pracovat jako novinář už na počátku 70. let. Působil mj. v časopisech Svět v obrazech, Signál nebo Reflex. Od roku 1995 byl jedním z hlavních reportérů investigativního pořadu televize Nova Na vlastní oči. Je také autorem scénářů několika filmových dokumentů např. Sláva a prokletí Lídy Baarové nebo Nacisté pod ochranou. Jeho záběr je široký, věnuje se válečným tématům, tajemnu i osudům prvorepublikových filmových hvězd. Od roku 2010 připravuje pro Český rozhlas Dvojka autorský pořad Stopy, fakta, tajemství. Z jeho bohaté bibliografie připomeňme např. tituly Muži generála Pattona, Kam zmizel zlatý poklad republiky, Lída Baarová a Joseph Goebbels, Strážce brány nebo Cesty za oponu času.

Foto autor: Foto: Lubomír Stiburek

O cenzuře

Datum vydání: 29.11.2021

ZPRÁVA

SKEN

POZICE NA STRÁNCE

TITULNÍ STRANA

POSLEDNÍ SLOVO

Je to dobový paradox: o cenzuře se veřejně píše, když cenzura není, kdežto když cenzura funguje, nepíše se o ní, jelikož to cenzura zakáže. Samozřejmě jako všechno je i toto mnohem složitější. Jak se v tom vyznat?

Začínal jsem jako elév v týdeníku Svět v obrazech. Pravidelně mě posílali do sídla Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD) v Rybné ulici s rukopisy. Odevzdal jsem je v podatelně a pak jsem pro ně musel zase dojít a cenzoři neboli háestéďáci dali na každý list strojopisu hranaté červené razítko. To byla takzvaná předběžná cenzura s historií do první republiky a dál do Rakouska a ještě dál do minulosti. Existoval tedy fyzický cenzor, pán nebo paní, tedy jedinec čtoucí všechno s právem povolit nebo zakázat.

V roce 1968 byla cenzura tohoto typu zrušena a po srpnu byl HSTD nahrazen Úřadem pro tisk a informace. To byla následná cenzura. Cenzoři četli to, co bylo zveřejněno, a čas od času udělali redakci nebo jednotlivcům malér. Vyvolali obavy, strach, způsobili autocenzuru. Ale zase, byli to konkrétní úředníci konkrétního úřadu. To bylo zrušeno pádem komunistického režimu a žádná podobná instituce neexistuje.

Dnes lidé často označují za cenzuru redakční praxi. Lidovky mají svoji redakci, své vedení, své zaměření, jiné listy, jiná periodika a jiná média mají zase jiné redakce a jiné zaměření. Každá redakce má právo odmítnout nabízený materiál, který se jejímu zaměření příčí. Odmítnutí autoři pak ječí nesmysly o cenzuře. Není to cenzura. Je to redakční politika.

Cenzura bohužel nezmizela a její poslední proměna je přinejmenším stejně odporná jako bývalá cenzura následná či předběžná. Šíří se mediálním světem jako plíseň, přičemž její živnou půdou je politická korektnost, tento nedefinovaný a stále se rozšiřující soubor zákazů a příkazů a tabu. Dám příklad z nedávné doby. Marek Eben zavtipkoval na téma působení zpěvačky Černochové ve skupině Black Milk a už se vyskytla Michaela Černá a k ní se připojil Jiří Hrebenar a Marek Eben následně dostal nálepku nechutného rasisty. Dle Černé by si zasloužil hodinovou výpověď, kdyby u nás byly poměry jako v USA, podle ní ty správné poměry.

To je malá ukázka, jak to funguje: kdokoli se může stát cenzorem. Přečte si tento můj text a spustí hnojomet. Mně by asi neublížil, protože jsem externista a penzista a Lidovky jsou proti hnojometům otrlé. Ale hvězda veřejnoprávní televize? V politicky neklidné době? To je onačejší terč pro dobrovolného cenzora! Sociální sítě fungují jako pařeniště pro hnus tohoto druhu. Výtvory samozvaných cenzorů přebírají a šíří velká média, protože skandalizování lidi baví a zvyšuje to čtenost. Navíc to vypadá jako boj za správnou věc. Ano, internet nabídl svobodné vyjádření komukoli a zplodil tím zlomyslného zmetka, celosvětovou prašivinu zvanou sociální sítě.

osef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: O fotografování, aneb fotogenický fotograf Josef Hlinomaz

Datum vydání: 18.06.2020

ZPRÁVA

SKEN

52 zastavení s Josefem Hlinomazem (13) Málo platné - i když náš Mistr nevynikl jako fotograf, nelze mu upřít, že byl skvostnou figurkou našich filmů.

Hrával většinou menší role, ale režiséři by sotva našli skvělejší obsazení, a řekněme si popravdě, že zastínil často i velmistry před kamerou. Tak sám nikdy nemohu zapomenout na hospodské rvačky v "saloonech" Limonádového Joe. Ostatně v našich vzpomínkách paní ilustrátorka Olga Janíčková neopomněla například fotografii, na níž se Pepík s nespoutanou chutí a vášní zakousl i do houslí.

Byl skvělým hospodským Palivcem, ale také šikovatelem Vaňkem, a nic bych nedal za to, že by byl nejskvělejším žroutem Balounem, kdyby ho režisér do této role obsadil. Půvabný byl ovšem pokaždé, když měl hrát vandráky a loupežníky, a svou fotogenickou postavu skvěle uplatnil i jako asistent psychiatra Chocholouška ve filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje." Když tedy ještě dnes na kdekoho chceme poslat Chocholouška, máme hned představu o tom, jak nás v bílém plášti sebere Pepík Hlinomaz.

Když jsem připravoval 52 setkání s Josefem Hlinomazem v dávno zaniklém Světě v obrazech, býval zapracován do jinak pestrého časopisu v podobě osvěžující humorné postavy. Na dalších stránkách bývali ovšem také státníci, kteří se v těch časech, na počátku sedmdesátých let, líbali tím vřeleji, čím víc se nám eklovali. Vzpomínám si, jak jsme jednou hodnotili příjezd Brežněva do Prahy.

Na letišti jej vítal Gustav Husák, a hubičky jen mlaskaly. hned na levou, hned na pravou tvář, potom si to ještě zopakovali, a scéna končila vřelým, skoro bych řekl francouzským polibkem ústa na ústa. "Ti dobytkové se políbili celkem desetkrát", pravil Hlinomaz, když jsme listovali novinami.

"No čuňárna to byla", odvětil jsem, "ale s tím počtem (a na počty byl Pepík slabý, jak sám přiznával) to nesedí. Bylo těch polibků jen pět", namítl jsem. Ale on na to: "Tak to tedy ne. Musíme počítat že byli dva, pokaždé si mlaskl jak Husák, tak Brežněv, takže dvakrát pět je deset."

A tak, i když sám jako fotograf moc nevynikl, málo platné, jako hodnotitel historických a filmově doložitelných scén, byl Hlinomaz mistrem nad mistry. Nahlédněte, jak on sám své fotoumění hodnotí:

Tak tedy: Jestli fotografuju? Taky jsem s tím začal. Jednoho dne ocitl jsem s e v Oděse, abych se odtamtud plavil lodí do Tunisu. A co nevi dím, kdekdo z té naší výpravy má kolem krku řemen a na řemeni aparát. Někteří turisté měli jich několik a vypadali jako věšák na aparáty za výkladní skříní.

Takový turista má aparát na černobílý film, aparát na barevný film, aparát na barevné diapozitivy, apartát na plastické barevné snímky pro výrobu kotoučů do kukátek na koukání na barevné plastické obrázky a aparát na filmování, tedy na výrobu filmů pro domácí biograf, v němž hraje hlavní roli vlastní choť, neboť choť sama filmovati neumí a jsou z toho potom snímky a la choť na oslu, choť na kráčejícím velbloudu, choť smlouvající s Arabem v turbanu, choť s melounem, choť s Mamelukem, choť obklopená domorodými dětmi toužícími po cigaretě, choť po kotníky v moři, choť po kolena v moři, hlava choti v moři a naopak, choť s melounem na poušti, pod oranžovníkem, pod datlovníkem, pod fíkovníkem, na lodi, za lodí, před lodí a pod lodí, choť v Kartágu a opět chotiny nohy koukají z vody a voda teče z vyléznuvší choti z vody, choť pije kafe a choť v Orientě zakuřuje vodní dýmku.

Tenhleten manžel donutil pak jednou choť, aby lezla na bárku, a choť spadla do vody v letních šatečkách a celý den spolu nemluvili a pan choť si zapomněl votrávenou choť vyfotit, ale možná, že ani nechtěl, byla by ještě votrávenější.

Dychtiv těchto radůstek, zakoupil jsem si v Oděse aparát Ljubitel a započal jsem s fotografováním. Ochotní spoluturisté mi do aparátu vložili film, nařídili mi expozici, zaostřili buď na něco nebo na nekonečno. Ale když ten turista, co mi tam dával film, nebyl po ruce a oni se mě vyptávali, kolik mám dinů a šajnerů a já nevěděl, tak jsem nakonec zaostřil na nekonečno a fotil jsem všude všechno - a víte, že to všechno dobře dopadlo?

A tak po návratu opatřil jsem se Exaktou Varex (ještě ji mám schovanou i s Ljubitelem) a dal jsem se do toho. Jenže zas mi tam museli dávat film a zase mi museli radit. Mám i expozimetr. Ale zjistil jsem, že nemám dost inteligence, abych pochopil, co ty číslice znamenají a co znamenají podobné číslice na objektivu, kde je jich snad ještě mnohem víc. A na tom aparátě je tolik mačkátek, otáčítek a nakrucovátek, že jsem si to nikdy nezapamatoval, a tak po určitých zkušenostech přestal jsem aparáty s sebou vozit. Za prvé to furt překáží, za druhé se to furt někde zapomene, za třetí musíte někoho votravovat, aby vám tam dal film a aby vám exponoval, a za čtvrté si pak dáte udělat snímky, jimiž jste sice nadšen, ale které se vám dříve či později ztratí i s tím filmem, a už je nikdy neuvidíte a nenajdete, nanejvýš když hledáte něco úplně jiného. A tak se na ně po letech podíváte a pak už se ztratí navždy. Za páté, když necháte někde aparát ležet, je pravděpodobné, že ho někdo ukradne.

Leč poštěstí-li se vám někdy fotografovati dámu jen tak beze všeho, jak byla stvořena, výsledek je buď černá víla ve tmě neznámého původu, anebo se musíte poradit s odborníkem. Jenže, když se s takovými vydařenými snímky někde pochlubíte, je pravděpodobné, že vám je někdo ukradne. Abyste tomu předešli, schováte si ty snímky tak, že už je nikdy nenajdete, film rovněž, a stejně vám zbude jenom ta vzpomínka a tu byste měli i bez fotografování, neboť nejen fotografováním živ je člověk v souvislosti s dámami, není-liž pravda?

A tak si myslím, že přece jenom nejlepší je, když fotografuje někdo, kdo to umí. Jednak těch fotografií na světě musí být tolik, že se to nemůže náležitě uplatnit. a za druhé, za třetí, za čtvrté, za páté a tak dále, do nekonečna... ledaže, a už prý něco takového existuje, Japonci to vykoumali, fotografický aparát pro vola. To je můj případ. potřeboval bych aparát s několika roboty a s větším počtem kybernetů a s jedním robotem navíc, který v případě, že bych aparát zapomněl, by vykřikoval: "Vole!" nebo aspoň "Blboune, zase jsi mě zapomněl!" Eventuálně v Neapoli mohl by vykřikovat "Zloděěěěěěj, chyťte ho!" Italsky samozřejmě. S Neapolí, jak už víte, mám totiž ty nejošklivější zkušenosti. Ještě, že jsem tam neměl aparát.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 06. 2008. --Matěj Koubů (diskuse) 25. 12. 2021, 13:11 (CET)Odpovědět

Vidím že jsem Vás délkou své odpovědi vyděsil .Ale to jsem neměl v úmyslu, jen jsem neuměl k odpovědi připojit dokument a tak jsem to, co jsem stáhl z newtona nakopíroval rovnou sem. Pokud mi dáte mail, pošlu vám to mailem jako připojený word. Hezký Nový rok.... --Matěj Koubů (diskuse) 28. 12. 2021, 09:56 (CET)Odpovědět

Přidat téma