Wikipedie

Delfínec velrybovitý

druh malého kytovce

Delfínec velrybovitý (Lissodelphis borealis) je druh menšího delfínovitého kytovce, který představuje jednoho ze dvou zástupců rodu Lissodelphis. Vyskytuje se v chladných až teplých vodách Tichého oceánu.

Jak číst taxoboxDelfínec velrybovitý
alternativní popis obrázku chybí
Delfínec velrybovitý
alternativní popis obrázku chybí
Porovnání velikosti s člověkem
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádsudokopytníci (Cetartiodactyla)
Infrařádkytovci (Cetacea)
Malořádozubení (Odontoceti)
Čeleďdelfínovití (Delphinidae)
Roddelfínec (Lissodelphis)
Binomické jméno
Lissodelphis borealis
(Peale, 1849)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika

editovat

Druh popsal v roce 1849[2] americký přírodovědec Titian Peale jako Delphinapterus borealis .[3][4] Druh byl později přeřazen do rodu Lissodelphis. Název rodu pochází z řeckého lissos, čili „hladký“, což odkazuje k absenci hřbetní ploutve či kýlu, a delphis, neboli „delfín“. Druhové jméno borealis v latině znamená „severní“ a odkazuje na areál rozšíření druhu.[5][6] Nerozlišují se žádné poddruhy.[2]

České druhové jméno souvisí se skutečností, že delfínec velrybovitý nemá hřbetní ploutev, což je znak podobný kosticovým velrybám.[7] K dalším českým názvům patří delfín černohřbetý, delfín severní nebo plískavice černohřbetá.[8]

Popis

editovat
 
Ilustrace delfínce velrybovitého z roku 1858

Tento menší kytovec má štíhlé protáhlé tělo torpédovitého tvaru bez hřbetní ploutve, což je v rámci jejich areálu rozšíření jednoznačný rozlišovací znak. Samec dosahuje délky kolem 3,1 m a váhy až 115 kg, menší samice měří pouze kolem 2,3 m. Ploutve jsou krátké a úzké. Hlava má krátký, avšak výrazný zobák. Většina těla je černá. Od hrdla po ocasní zářez se táhne bílý pruh, který zasahuje až k bázi prsních ploutví, avšak poté se zužuje do tenkého pásku. Bílá skvrnka se nachází i u konce spodní čelisti. Nedospělí jedinci jsou šedí.[9] Občas se lze setkat s tzv. vířivou (swirled) barevnou morfou, která se vyznačuje větším rozšířením bílé spodiny až na část prsních ploutví a spodní čelist. Ocas je velmi malý a úzký.[5]

Páteř má 88–92 obratlů, z čehož je 7 krčních, 14–17 hrudních, 29–33 bederních a 35–40 ocasních. První dva krční obratle jsou srostlé.[10] V tlamě se ukrývá 37–54 párů zubů.[9]

Výskyt

editovat

Vyskytuje se v chladných a teplých vodách severního Pacifiku mezi přibližně 31–50° s. š. na východě a 35–51° s. š. na západě. Výjimečně se může objevit až v Aljašském zálivu nebo u Aleutských ostrovů. Vyhledává hlubší oceánské vody dále od pevninských šelfů. Populace podél západního pobřeží Severní Ameriky se objevuje také podél pobřeží, a v případě hlubokých příbřežních kaňonů či velkých hloubek v blízkosti pevniny se může objevit u pobřeží i v jiných oblastech. Největší hustoty výskytu dosahuje v oblastech s povrchovou teplotou vody mezi 8–19° C.[5] Celková populace se odhaduje na stovky tisíc jedinců.[11]

Biologie a chování

editovat
 
Dvojice delfínců velrybovitých

Jedná se o sociální zvíře, které se běžně pohybuje ve stádech čítajících 100–200,[6] někdy i 2000–3000 jedinců.[12] Může dosahovat rychlosti plavání až 40 km / h,[12] nezřídka se však pohybuje jen velmi pomalu a pouze minimálně narušuje vodní hladinu pro nadechování, takže je velmi těžké jej postřehnout.[10][9] Nad hladinou se projevuje poměrně výrazným akrobatickým chováním, a to hlavně při rychlém plavání. Někdy se vyhýbá lodím, jindy je následuje a pluje za nimi ve vlnách. Nezřídka se mísí s jinými druhy kytovců; k těm nejčastějším patří plískavice plochočelá (Lagenorhynchus obliquidens), kulohlavec Sieboldův (Globicephala macrorhynchus) a plískavice šedá (Grampus griseus).[12] Z velkých kytovců, se kterými je výskyt delfínce velrybovitého spojován, lze zmínit plejtváka myšoka (Balaenoptera physalus) nebo plejtvákovce šedého (Eschrichtius robustus).[6]

K vrhům dochází nejčastěji v červenci a srpnu. Samice vrhá jen jednou za dva roky jedno mládě o délce kolem 1 metru. Doba gestace trvá kolem 12 měsíců. Pohlavní dospělost nastává ve věku kolem 10 let. Může se dožít nejméně 42 let.[9] K predátorům patrně patří kosatka dravá a velké druhy žraloků. Živí se převážně rybami (lampovníkovití aj.), menší část jídelníčku tvoří i desetiramenatci (Loligo opalescens aj.).[10] Pro kořist se dokáže potopit do hloubek přesahujících 200 m na dobu přes 6 minut, typické ponory však trvají kolem 10–75 vteřin.[5] Ke zvukovým projevům patří opakující se klikání a pískání.[10]

Vztah k lidem

editovat

Ohrožení

editovat

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) druh hodnotí jako málo dotčený, jelikož se jedná o početný druh s velkým areálem rozšíření bez výraznějších indikátorů populačního poklesu. V 70. a 80. letech 20. století nicméně populace delfínců poklesla v důsledku široce rozšířeného používání unášených tenatových sítí. Není zcela jasné, o kolik se populace zmenšila, patrně se bude jednat maximálně o 30 %. V roce 1992 Organizace spojených národů zakázala používání unášených tenatových sítí v mezinárodních vodách, což nechtěnou mortalitu druhu výrazně omezilo. Unášené tenatové sítě jsou nicméně nadále používány ve výlučných ekonomických zónách některých pacifických států a jejich používání v menší míře pokračuje i ilegálně. Není známo, do jaké míry je populace delfínců velrybovitých tímto způsobem rybolovu ovlivňována. Malé množství delfínců velrybovitých je loveno na maso japonskými harpunáři.[11]

Chov

editovat

Delfínec velrybovitý se běžně nechová v zajetí, i když v minulosti k pokusům o odchov došlo ve Spojených státech amerických. Odchycení jedinci však většinou nepřežili déle než několik týdnů, i když je znám případ delfínce velrybovitého, který v zajetí přežil 15 měsíců.[10]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. ↑ a b List of Marine Mammal Species and Subspecies. marinemammalscience.org [online]. Society for Marine Mammalogy, 2016-11-13 [cit. 2024-03-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-03-27. (anglicky) 
  3. ↑ PEALE, Titian Ramsay. United States Exploring Expedition, during the years 1838, 1839, 1840, 1841, 1842. Under the command of Charles Wilkes, U. S. N. Vol. VIII. Mammalia and ornithology. Philadelphia: C. Sherman, 1848 [1849?]. Dostupné online. 
  4. ↑ Lissodelphis borealis (Peale, 1848). www.marinespecies.org [online]. WoRMS - World Register of Marine Species [cit. 2025-01-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d CARWARDINE, Mark; CAMM, Martin; ROBINSON, Rebecca; LLOBET, Toni. Handbook of whales, dolphins and porpoises. London Oxford New York New Delhi Sydney: Bloomsbury, 2020. ISBN 978-1-4729-0814-8. S. 368–371. (anglicky) 
  6. ↑ a b c KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni: Kytovci celého světa. Uherské Hradiště: Rajzl, 2002. ISBN 8090317103. S. 251. 
  7. ↑ ANDĚRA, Miloš; ČERVENÝ, Jaroslav. Savci. (3), Kytovci, sirény, chobotnatci, damani, lichokopytníci, sudokopytníci, zajíci, bércouni. Praha: Albatros, 2000. ISBN 80-00-00829-7. S. 20. 
  8. ↑ ANDĚRA, Miloš. České názvy živočichů II. – Savci (Mammalia). Praha: Národní muzeum, 1999. 148 s. ISBN 80-7036-098-4. S. 56. 
  9. ↑ a b c d JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. S. 303–305. (anglicky) 
  10. ↑ a b c d e JEFFERSON, Thomas A.; NEWCOMER, Michael W. Lissodelphis borealis. Mammalian Species. 1993-04-23, čís. 425, s. 1. Dostupné online [cit. 2025-01-09]. DOI 10.2307/3504154. (anglicky) 
  11. ↑ a b Lissodelphis borealis [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2018 [cit. 2025-01-09]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T12125A50362415.en. (anglicky) 
  12. ↑ a b c LIPSKY, Jessica D.; BROWNELL JR., Robert L. Right Whale Dolphins. In: WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M.; KOVACS, Kit M. Encyclopedia of Marine Mammals. 3. vyd. United States of America: Elsevier, 2018. ISBN 978-0-12-804327-1. S. 813-817. (anglicky)

Literatura

editovat
česky
  • ANDĚRA, Miloš; ČERVENÝ, Jaroslav, 2000. Savci. (3), Kytovci, sirény, chobotnatci, damani, lichokopytníci, sudokopytníci, zajíci, bércouni. Praha: Albatros. ISBN 80-00-00829-7. 
  • KIEFNER, Ralf, 2002. Velryby a delfíni: Kytovci celého světa. Uherské Hradiště: Rajzl. ISBN 8090317103. 
  • MAZÁK, Vratislav, 1988. Kytovci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 
anglicky
  • BERTA, Annalisa, 2015. Whales, dolphins, & porpoises: a natural history and species guide. Chicago: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-18319-0. S. 68–69. (anglicky) 
  • CARWARDINE, Mark; CAMM, Martin; ROBINSON, Rebecca; LLOBET, Toni, 2020. Handbook of whales, dolphins and porpoises. London Oxford New York New Delhi Sydney: Bloomsbury. ISBN 978-1-4729-0814-8. (anglicky) 
  • JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. (anglicky) 
  • LIPSKY, Jessica D.; BROWNELL JR., Robert L. Right Whale Dolphins. In: WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M.; KOVACS, Kit M. Encyclopedia of Marine Mammals. 3. vyd. United States of America: Elsevier, 2018. ISBN 978-0-12-804327-1. S. 813-817. (anglicky)

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Delfínec_velrybovitý&oldid=24550947“