Wikipedie

Cypřiš stálezelený

druh rostliny

Cypřiš stálezelený (Cupressus sempervirens) je stálezelený, jehličnatý, dlouhověký strom vyžadující pro zdárný růst teplejší, jihoevropské klima.[2]

Jak číst taxoboxCypřiš stálezelený
alternativní popis obrázku chybí
Cypřiš stálezelený, původní forma 'horizontalis'
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělenínahosemenné (Pinophyta)
Třídajehličnany (Pinopsida)
Řádborovicotvaré (Pinales)
Čeleďcypřišovité (Cupressaceae)
Rodcypřiš (Cupressus)
Binomické jméno
Cupressus sempervirens
L., 1753
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vyšlechtěný kultivar 'Stricta'
Jedinec starý asi 4000 let

Rozšíření

editovat

Je o něm známo, že se již po tisíciletí pěstuje, šlechtí a jako okrasná rostlina rozšiřuje ve východní části Středomoří, proto je velmi nesnadné zjistit jeho původní oblast vzniku. Podle posledních výzkumů druh pochází z jihovýchodní Evropy (Kréta, Kypr), jihozápadní Asie (Turecko, Libanon, Sýrie, Jordánsko, Izrael, Írán) a z Libye v severní Africe.

Druhotně byl rozšířen a zdomácněl hlavně v jižní Evropě, na území od Španělska a Portugalska na západě po Řecko, Bulharsko, Krym a evropskou část Turecka na východě. Na severu je jeho současný výskyt ohraničen jihem Francie, severem Itálie a Balkánu. Rozšířil se i po většině ostrovů Středozemního moře i v Maroku a Tunisku v severní Africe. Je také vysazován v Severní i Jižní Americe, Austrálii i na Novém Zélandu.

V České republice byl poprvé prokazatelně pěstován počátkem 19. století v Lednici na jižní Moravě. Nyní jej lze spatřit například v Botanické zahradě hl. m. Prahy, v Zámeckém parku v Průhonicích, či v Arboretu Žampach nebo Městských sadech v Rakovníku.[2][3][4][5][6]

Ekologie

editovat

Dlouhověká, teplomilná a sluncemilná dřevina, která není na půdní podmínky příliš náročná, ideální jsou pro ní zeminy kypré, přiměřeně vlhké, písčitojílovité a dobře propustné, jež mohou být kyselé nebo alkalické. V oblastech okolo Středozemního moře roste až do nadmořské výšky 1500 m n. m a v průběhu suché zimy snese krátkodobý pokles teploty až k -18 °C. Snáší sucho, silný vítr i nečisté městské ovzduší.

Většinou se jí dobře daří pouze v místech s teplým létem a mírnou, suchou zimou, není proto považována za rostlinu vhodnou do přírody střední Evropy. Je pouze slabě mrazuvzdorná, lze ji úspěšně pěstovat pouze na chráněných a závětrných lokalitách. Mladá rostlina i na těchto stanovištích vyžaduje zimní ochranu, neboť v méně příznivých zimách může být poškozená mrazem. Je světlomilná, vyžaduje dostatek světla, v opačném případě ztrácí jehličí a nápadně řídne, naopak výborně snáší sluneční úpal. Na vláhu je nenáročná, spokojí se i s minimem, dobře snáší i nízkou vzdušnou vlhkost. Je přizpůsobivá úrodnosti, hloubce i složení půdy, dobře roste i na stanovištích chudých, písčitých, kamenitých a dokonce na skalách.

Mladý jedinec roste poměrně rychle, plodná semena však začíná dávat nejdříve až ve věku deseti let. Doložený nejmohutnější evropský strom vyrostl do výše 30 m s výčetní tloušťkou kmene 1,72 m, nejhrubší kmen 1,82 m má strom vysoký 15 m, oba rostou v Toskánsku v Itálii. Ve španělském Aranjuezu byl naměřen strom vysoký 38,1 m. Tyto ve své domovině dlouhověké stromy se mohou dožívat 1000 let věku. Asi nejstarší strom roste v Íránu, je vysoký 25 m, jeho kmen má v průměru 3 m, koruna je velká 14 m a jeho stáří je pouze odhadováno na 4000 roků.

Původních cypřišových lesů se dochovalo jen málo, většinou byly pokácené. Jejich fragmenty se zachovaly pouze ve vyšších polohách na ostrovech v Egejském moři. S cypřišem stálezeleným se nyní můžeme setkat nejčastěji jako s okrasným stromem v okolí lidských sídel, hřbitovů, podél cest, v olivových hájích a u jinak významných míst.[2][3][4][7][8]

Popis

editovat

Jednodomý strom vysoký 20 až 30 cm s rovným kmenem a velmi hustou, širokou korunou, který vyrůstá z dobře vyvinutého kořenového systému. Kůru má v mládí tenkou a hladkou, později se stává matnou, vláknitou, šedohnědou, podélně zvrásněnou a odlupuje se v pásech. Mladé větvičky, větvené takřka v pravém úhlu, jsou tupě čtyřhranné a porostlé tmavě zelenými, trojúhelníkovitými jehlicovitými listy. Vyrůstají ve čtyřech řadách, křižmostojně, jsou asi 1 mm dlouhé, šupinaté, vejčité a na vrcholu tupé, střechovitě se překrývají a k větvičce těsně přiléhají, juvenilní listy jsou jehlicovité a pichlavé.

Samčí šištice vyrůstající na koncích větviček bývají dlouhé 4 až 8 mm, po vyprášení pylu opadají. Samičí rostou téměř svěšené na krátkých stopkách, jsou kulovité nebo elipsoidní, nicí, žlutavě šedé, bývají 3 až 4 cm dlouhé a 2 až 3 cm široké, mívají osm až čtrnáct protilehlých šupin. Vajíčka na plodných šupinách jsou opylována pylem samčích šištic přenášeným větrem. Na jedné šupině může vzniknout osm až dvacet úzce okřídlených, lesklých, červenohnědých semen asi 6 mm velkých. K opylování obvykle dochází počátkem roku, semena dozrávají až na podzim následného roku.[2][3][4][7][8][9][10]

Rozmnožování

editovat

Šišky zůstávají na stromě dlouho i po vypadaní semene. U některých jedinců zůstanou na stromě neotevřené i po několik let, až případný blízký požár indukuje jejich otevření a vypuštění životaschopných semen. Roznáší je vítr, jsou okřídlená a velmi lehká, v 1 kg jich bývá asi 150 000. Stromy každoročně produkují velké množství semen s dlouhou dormancí a jejich vyklíčení trvá obvykle několik let, klíčí dvěma dělohami. Kromě semen se stromy mohou množit i vegetativně, hlavně šlechtěné kultivary, řízky z polotvrdého dřeva nebo výmladkovými výhonky.[4][7][10][11]

Taxonomie

editovat

Dřevina má dva různé způsoby růstu, některé rostou s volně rozloženou korunou a jiné mají vzrůst sloupovitý, především kultivar 'Stricta' používaný hlavně jako okrasná dřevina u domů a v okrasných zahradách. Obecně se předpokládá, že forma s rozložitou korunou (horizontalis) je původní, kdežto sloupovitá (fastigiate) je zahradnického, pěstitelského původu a její vznik se datuje do raných historických dob. V současnosti je hojně rozšířena jak ve Středomoří, tak i v Malé Asií a v Íránu.[4][10]

Využití

editovat

Rostlina má dlouhou historii využití v lidovém léčitelství při léčbě kašle a chřipky, moderní výzkum prokázal mnohé různě silné účinky. Obsahuje hodně fenolických složek a éterických olejů, které mají četné antimikrobiální, antioxidační a antivirové účinky. Silice získávaná destilaci z jehličí příjemně voní, její vůně je popisována jako balzámová, dřevitá, kouřová a lehce citrusová. Používá se v kosmetice převážně v přípravcích k péči o dutinu ústní, protože zastavuje krvácení a má dezinfekční účinek, dále do deodorantů, parfémů i proti kožním nemocem, pomáhá proti mykózám. Zlepšuje průtok tkáněmi a blahodárně působí v mastech proti hemoroidům, křečovým žilám a proti bolesti svalů a kloubů.

Dřevo cypřiše stálezeleného je tvrdé a trvanlivé, odolné proti houbám, hmyzu i vodě, požívá se na významné stavby, lodě i v řezbářství. Jeho aroma odpuzuje hmyz a proto se z něho zhotovovaly truhly a skříně k uložení prádla a potravin, včetně rakví. Strom je spojován se smrtí, sloužíval od řeckých a římských dob jako stínění hřbitovů. V současnosti se používá jako živý plot, větrolam nebo se vysazuje okolo cest i jako ochrana proti rozšiřování písečných dun; dokáže růst v mělké a degradované půdě, kde žádný jiný lesní strom neporoste. Je odolný vůči ohni, jeho velmi hustá koruna si i během léta dokáže udržet vysoký obsah vody a stromy jsou proto relativně odolné vůči vznícení.[4][7][10][11][12]

Galerie

editovat
  •  
    Nezralé samčí šištice
  •  
    Otevřené samčí šištice
  •  
    Zrající samičí šiška
  •  
    Otevřená samičí šiška

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. ↑ a b c d KOVÁŘ, Ladislav. BOTANY.cz: Cypřiš stálezelený [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 2008-04-30 [cit. 2021-05-04]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c Dendrologie.cz: Cypřiš stálezelený [online]. Petr Horáček a J. Mencl, rev. 2007-06-07 [cit. 2021-05-04]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f EARLE, Christopher J. The Gymnosperm Database: Cupressus sempervirens [online]. Christopher J. Earle, The Gymnosperm Database, rev. 2020-10-11 [cit. 2021-05-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ POWO: Cupressus sempervirens [online]. Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, UK, rev. 2021 [cit. 2021-05-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Katalog botanických zahrad Florius: Cupressus sempervirens [online]. Unie botanických zahrad ČR, Praha [cit. 2021-05-04]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c d BULÍŘ, Pavel. Cypřiš stálezelený [online]. Zahradnická fakulta Mendelovy univerzity, Lednice [cit. 2021-05-04]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b FU, Liguo; YU, Yong-Fu; ADAMS, Robert P. et al. Flora of China: Cupressus sempervirens [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2021-05-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Cupressus sempervirens [online]. Plantarium: open on-line atlas and key to plants and lichens of Russia and neighbouring countries, SU [cit. 2021-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-05-04. (rusky) 
  10. ↑ a b c d SAN-MIGUEL-AYANZ, Jesús; DE RIGO, Daniele; CAUDULLO, Giovanni et al. European Atlas of Forest Tree Species: Cupressus sempervirens. S. 88–89. forest.jrc.ec.europa.eu [online]. Office of the European Union, Luxemburg, 2016 [cit. 2021-05-04]. S. 88–89. Dostupné online. ISBN 978-92-79-52833-0. (anglicky) 
  11. ↑ a b Plants For a Future: Cupressus sempervirens [online]. Plants For a Future, Dawlish, Devon, UK [cit. 2021-05-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ MOYA, Bernabé. Vědci už vědí, jak na lesní požáry, vysadí nehořlavé stromy. Aktuálně.cz [online]. Economia, rev. 2015-09-04 [cit. 2021-05-04]. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Cypřiš_stálezelený&oldid=22533477“