Boris Dimitrijevič Ragulja
Boris Dimitrijevič Ragulja, bělorusky Барыс Дзмітрыевіч Рагуля (1. ledna 1920 vesnice Turjec, Hrodenská oblast, Polsko – 22. dubna 2005 London, Ontario, Kanada) byl běloruský vojenský velitel aktivní v odboji proti SSSR a pozdější významný kanadský onkolog.
| Boris Dimitrijevič Ragulja | |
|---|---|
.jpg) Boris Ragulja v Novogrodku. Podle všeho je na fotografii hákový kříž na pásce doplněn retuší. | |
| Narození | 1. ledna 1920 Turjec, Hrodenská oblast  Polsko |
| Úmrtí | 22. dubna 2005 (ve věku 85 let) London, Provincie Ontario  Kanada |
| Národnost | Bělorus |
| Choť | Ludmila Raguljová (roz. Gutar) |
| Civilní činnost | Lékař onkolog |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | generálmajor |
| Doba služby |  Polská armáda 1939 Běloruská regionální obrana 1944 zvláštní jednotka abwehru 1944–1945 CIA minimálně 1951–1954 |
| Sloužil | Polsko Německá říše.svg){kind=small} Běloruská ústřední rada USA |
| Složka | jezdectvo, pěchota |
| Jednotka | 42. jízdní pluk polské armády Novogrodský prapor (běloruský) Běloruská regionální obranaPrapor Dallwitz (německy Luftlandebataillon Dallwitz) součást organizace Černá kočka |
| Velel | Zvláštní protipartyzánská jednotka Prapor Běloruské regionální obrany |
| Války | Druhá světová válka |
| Bitvy | Invaze do Polska (1939), Polsko-sovětská válka, Východní fronta (druhá světová válka), protipartyzánské operace v Bělorusku (Svátky jara) |
 multimediální obsah na Commons | |
Mládí v Polsku
editovatNarodil se v rodině lékaře. V jeho dvou letech mu otec zemřel na tyfus. V roce 1930 jeho matka získala pozici porodní asistentky v nemocnici v Novogrodku. Studoval na běloruském gymnáziu ve městě Novogrodek a po jeho uzavření v roce 1935 přestoupil na gymnázium Adama Mickiewicze. V roce 1938 dokončil gymnázium a byl přijat na lékařskou fakultu university ve Vilniusu[pozn. 1], ale krátce po přijetí byl mobilizován do polské armády. Jako mobilizovaný voják v červnu 1939 absolvoval poddůstojnickou školu v městě Zambrów. Od 1. září 1939 po invazi do Polska bojoval proti německé armádě.
V okupovaném Bělorusku
editovatByl zajat německou armádou, ale v srpnu roku 1940 se mu podařilo uprchnout do Západního Běloruska v té době již připojeného k SSSR v důsledku vstupu Rudé armády do Polska. Podle Smlouvy o přátelství a hranici mezi SSSR a Německem uzavřené 29. září 1939 byly nové hranice vytvořeny podél řek Narew, Západní Bug a San. V Běloruské SSR působil jako učitel německého jazyka na škole v městě Ljubča (bělorusky Любча). Ke svému působení uvedl ve svých pamětech:[1]
| „ | Škola byla ruská. Zeptal jsem se ředitele proč, když tady v Ljubči nikdo kromě popa rusky nemluví. Tak se mne zeptal, zda jsem nacionalista. Odpověděl jsem mu, že ano, kdysi jsme s Poláky bojovali za běloruskou školu a nyní je Běloruská SSR a znovu je tu ruská škola? O měsíc později jsem byl zatčen. | “ |
| — Boris Ragulja, rozhovor s ředitelem školy podle jeho pamětí, rok 1940 | ||
V Běloruské SSR byl v lednu 1941 zatčen NKVD, která ho obvinila z nelegálního překročení hranic, kontrarevoluční činnosti a špionáže. Byl odsouzen k trestu smrti, ale před jeho vykonáním ho zachránil vpád německých vojsk do SSSR. Jeho matka zemřela při záchraně pacientů z bombardované nemocnice v Novogrodku při bojích v Bělorusku.
_%D1%96_%D0%A0%D0%B0%D0%B4%D0%B0%D1%81%D0%BB%D0%B0%D1%9E_%D0%90%D1%81%D1%82%D1%80%D0%BE%D1%9E%D1%81%D0%BA%D1%96.jpg)
Po osvobození z vězení se vrátil domů, kde pracoval jako učitel a překladatel z němčiny ve městě Novogrodek. Se začátkem německé okupace se aktivně účastnil politických, veřejných a dalších akcí. Stál u zrodu Běloruské strany nezávislosti a byl členem jejího nejužšího vedení.
V červenci 1942 byl jmenován velitelem oddílu Běloruské lidové svépomoci (bělorusky Беларуская народная самапомач)[pozn. 2] a zároveň pracoval jako referent Běloruského ochranného sboru v okrese Novogrodek.
Od podzimu 1943 velel zvláštnímu praporu, tzv. Novogrodská eskadrona, určenému k boji s partyzány. Ragulja si vymohl operační nezávislost na německém velitelství. Jeho prapor užíval německých stejnokrojů s běloruskými národními symboly. Prapor byl oficiálně zformován v lednu 1944, ale již od svého založení bojoval s partyzány.
Začátkem roku 1944 byl Ragulja v hodnosti kapitána jmenován okresním náčelníkem Běloruské regionální obrany, což souviselo se zajištěním mobilizace vyhlášené Radoslavem Ostrovskim. Jeho úkolem také bylo zajistit ochranu mobilizačních míst pomocí vojáků z jeho praporu. V únoru až březnu 1944 zformoval z rozkazu německého komisaře jezdeckou eskadronu Běloruské regionální obrany. Od července 1944 velel jízdní divizi pomocné policejní brigády.
Po osvobození Běloruska začátkem července 1944 Ragulja svůj prapor rozpustil a s německými silami ustoupili jen on a jemu věrní dobrovolníci. Od sprna 1944 se v hodnosti kapitána účastnil výcviku ve zvláštním středisku ve škole abwehru. Stal se členem praporu Dallwitz (německy Luftlandebataillon Dallwitz). V říjnu 1944 Ragulja odmítl letět s výsadkem do Běloruské SSR a opustil prapor. Některé prameny uvádějí také jeho zařazení do 30. granátnické divize SS (1. běloruská)[2].
Po válce
editovatPo válce nebyl vydán do SSSR, protože nebyl jeho občanem. Usadil se v americké okupační zóně Německa. Podle zprávy CIA žil ve městě Marburg od 17. října 1945.[2] Své medicínské vzdělání dokončil na Katolické universitě v Lovani. Stal se také členem Běloruské ústřední rady.
Stal se spolupracovníkem CIA a podílel se na výcviku agentů vysílaných americkou tajnou službou do SSSR. Jednalo se o součást tajné operace AEQUOR. Za práci pro tajnou službu pobíral plat 300 dolarů.[2][pozn. 3] CIA ho ve své tajné zprávě charakterizovala následně:[3]
| „ | Ragulja je zralá, inteligentní a přímočará osobnost obdařená dobrým smyslem pro humor. Má západní myšlení a způsoby. Rychle přemýšlí a dobře se vyjadřuje. Mluví přímo, bez snahy být tajnůstkářský nebo znít důležitě. Hovoří bělorusky, rusky, polsky, německy, francouzsky a částečně vlámsky a italsky. Jeho němčina je zcela gramaticky správná a podle našeho úředníka pracujícího na případu (anglicky case officer) je to nejlepší němčina z úst Slovana, jakou kdy slyšel navzdory přízvuku. Celkově vzato vypadá jako velmi dobrá volba pro spolupráci s námi. | “ |
| — Tajná zpráva CIA ze dne 7. února 1951 | ||
Od roku 1954 žil ve městě London v Kanadě, kde pracoval po složení zkoušek jako onkolog. Zapojoval se do politických aktivit běloruské emigrace a stal se předsedou Konfederace svobodných Bělorusů, předsedou pobočky Běloruského institutu vědy a umění v Kanadě a členem Asociace Bělorusů Kanady. Zastupoval kanadské Bělorusy v mezinárodních asociacích. Vydal také své paměti.[4]
V letech 1976 – 1978 spolupracoval se zástupci Lotyšů, Litevců, Estonců a Ukrajinců na dokumentu o dekolonizaci Sovětského svazu. Dokument byl předložen shromáždění OSN v New Yorku 20. listopadu 1978.
Proslavil se jako lékař svými pracemi věnovanými včasnému odhalení rakoviny děložního čípku. Zasadil se o rozsáhlou osvětovou kampaň mezi ženami o nutnosti preventivního vyšetření. Boris Ragulja uvedl, že díky včasné diagnóze se vyléčilo více než 85 % žen s touto diagnózou. Dále se na poli lékařství zasloužil o metodu krevního rozboru, který umožnil včasné detekování rakoviny žaludku, tlustého a tenkého střeva. Zabýval se také lékařskou osvětou a propagací dobré fyzické kondice mezi širokými vrstvami obyvatel. Přitom šel sám příkladem a pravidelně se účastnil dvoudenního lyžařského maratonu na 160 km. Dosáhl zákazu kouření ve školách, později v nemocnicích a na veřejných místech. V roce 1976 díky svým pracím obdržel po složení zkoušky právo vyučovat na lékařské fakultě, na které působil do roku 1991 a zároveň provozoval soukromou praxi.
Po katastrofě v Černobylu v roce 1986 organizoval sbírku na pomoc obětem katastrofy. V roce 1997 mu byla Běloruskou ústřední radou udělena hodnost generálmajora.
Zemřel 21. dubna 2005. Rozloučení se konalo 23. dubna 2005, poté byl podle své vůle zpopelněn.
Dílo
editovatJe autorem knihy Běloruští studenti v zahraničí (ISBN 985-504-048-1),[5] Against the Current: The Memoirs of Boris Ragula (MD McGill-Queen’s University Press, 2005)[4] a dalších odborných prací.
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Vilnius, nynější hlavní město Litvy, bylo v té době součástí Polska jako Vilno. Území bylo Litvě navráceno Sovětským svazem po porážce Polska v roce 1939.
- ↑ Vznikla 22. října 1941 jako nástupce Běloruského červeného kříže. Podle charty bylo cílem organizace pomáhat Bělorusům, kteří trpěli vojenskými operacemi, bolševickou a polskou nadvládou, obnova běloruské země zničené cizinci a rozvoj běloruské kultury.
- ↑ Z archívu CIA je zřejmé, že pro tuto službu pracoval. Údaj o výši platu pochází z ruské wikipedie.
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Рогуля, Борис Дмитриевич na ruské Wikipedii.
- ↑ ДАШКЕВИЧ, Вера. Объединение Беларуси в сентябре 1939-го: спасение или покорение?. Sputnik Беларусь [online]. 2015-09-17 [cit. 2024-08-26]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c CIA. RAGULA (REGULA) [online]. Langley, USA: CIA, 1951-02-07 [cit. 2024-08-27]. S. 20. Dostupné online. Dostupné také na: [1].
- ↑ CIA. /specialCollection/nwcda2/36/RAGULA, BORIS VOL. 1/RAGULA, BORIS VOL. 1_0036.pdf. S. 4. www.cia.gov [online]. CIA, 1951-02-07 [cit. 2024-08-27]. S. 4. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Against the Current: The Memoirs of Boris Ragula · Canadian Book Review Annual Online. cbra.library.utoronto.ca [online]. [cit. 2024-08-27]. Dostupné online.
- ↑ RAHULI︠A︡, Barys. Belaruskae studėntstva na chuz︠h︡yne. Vyd. 2., vypr. ĭ dap. vyd. Minsk: Belaruski knihazbor 181 s. (Biblii︠a︡tėka Batsʹkaŭshchyny). ISBN 978-985-504-048-5.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Boris Dimitrijevič Ragulja na Wikimedia Commons
