Wikipedie

Božena Dapeciová

Narozena 15. 11. 1884 v Lounech, zemřela 19. 3. 1959 v Praze. Básnířka, učitelka francouzského a německého jazyka, též překladatelka z francouzštiny. Vyvíjela regionální kulturní činnost, především spolkovou, divadelní, literární a

Božena Dapeciová (15. listopadu 1884 Louny[1] – 19. března 1959 Praha) byla pedagožka, překladatelka a kulturní pracovnice v Lounech.

Božena Dapeciová
Narození15. listopadu 1884
Louny
Úmrtí19. března 1959 (ve věku 74 let)
Praha
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníbásnířka, učitelka a překladatelka
PříbuzníJosefa Vejrychová-Dapeciová (teta)
Ela Švabinská (sestřenice)
Karel Vejrych (bratranec)
Rudolf Vejrych (bratranec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Její otec Vincenc Dapeci byl účetní v lounské záložně, matka Marie rozená Frenclová byla dcera lékaře v Horažďovicích. Božena byla sestřenicí Ely Vejrychové, která byla první manželkou Maxe Švabinského – Vincenc Dapeci byl bratr Eliny matky. Dapeci však v roce 1888 zemřel a vdova byla nucena starat se o pět dcer, které se z manželství narodily.

 
Dapeciová kolem roku 1905

Rodiny Vejrychů a Dapeciových se stýkaly a Božena jezdívala na prázdniny do Kozlova, kde rodina Vejrychů trávila prázdniny. Když si v roce 1900 brala Ela Švabinského, šla jim Dapeciová za družičku.[2]

Do dějin české literatury vstoupila Dapeciová jako přítelkyně spisovatele a jednoho z výrazných představitelů symbolistické dekadence Arthura Breiskyho. Mladí lidé se poznali v prosinci 1902 v Lounech, kde Breisky studoval na místní reálce.[3] Jejich vztah trval s přestávkami do roku 1910. Poté, co Breisky v roce 1903 odešel z Loun, Dapeciové často psal. Výběr z jejich korespondence vyšel v roce 1997 v rámci souborného vydání Breiského díla.[4]

V roce 1913 složila Dapeciová na Karlově univerzitě státní zkoušky z francouzštiny a němčiny a po válce tyto předměty začala učit na lounských měšťanských školách.[5] Jak vliv Breiského, tak intelektuální prostředí Kozlova podnítily v Dapeciové literární sklony a ambice. Poprvé vyšly její básně tiskem v Topičově sborníku literárním a uměleckém v letech 1917 a 1918.[6]

Během prázdnin se Dapeciová pravidelně účastnila kulturního života v Kozlově, a to i jako organizátorka. V létě roku 1914 připravila zjednodušenou verzi Prodané nevěsty, v níž účinkovaly i děti. Byla také u založení tamního dramatického kroužku.[7]

Prostředí Kozlova Dapeciové nabízelo setkávání s významnými umělci, hudebníky a vědci. Na jedné z kozlovských fotografií z roku 1923 je zachycená společně s klavíristou Václavem Štěpánem a jeho francouzskou kolegyní Blanche Selvou (1884–1942).[8] Z popudu Marie Majerové přeložila Zolovu Nanu, která vyšla v roce 1921. V reedici ji pak nakladatelství Dobrovský vydalo roku 2015.[9]

Něžné přátelství pojilo Dapeciovou také s Bohuslavem Martinů, který od konce roku 1920 do Kozlova pravidelně zajížděl – z Poličky to neměl daleko.[10] Dochoval se dopis ze září 1922, v němž skladatel vzpomíná na své pobyty v Kozlově a vzájemné kontakty a prožitky.[11]

Dapeciová představovala v meziválečných Lounech jednu z hlavních osobností v kulturní oblasti. Byla členkou a mnoha spolků, angažovala se zejména v ochotnickém divadle a místní pobočce Klubu českých turistů. Pro místní ochotníky psala divadelní pásma, publikovala v regionálních periodikách Lounský kraj a Turistický obzor.

V roce 1941 se seznámila s literátem Jaroslavem Podroužkem (1913–1954), s nímž spolupracovala na jeho knize o Breiském nazvané Fragment zastřeného osudu.[12]

Ve stáří trpěla silnou vadou zraku. Poslední léta prožila ve Slepeckém ústavu Palata. Zemřela v motolské nemocnici.

Její osobní fond je uložený ve Státní okresním archivu v Lounech.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Matrika narozených v Lounech [online]. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích [cit. 2024-04-30]. Dostupné online. 
  2. ↑ ŠVABINSKÁ, Ela. Vzpomínky z mládí. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962. 358 s. S. 182.  (Dále jen Švabinská 1962).
  3. ↑ NOVÝ, Petr. Arthur Breisky – život proti legendě. Sborník Okresního archivu v Lounech. 1997, roč. VIII, s. 47. ISSN 1210-3675. 
  4. ↑ BREISKY, Arthur. V království chimér: korespondence a rukopisy z let 1902–1910. Praha: Thyrsus, 1997. 453 s. ISBN 80-901774-7-6. 
  5. ↑ ŠTĚPÁNOVÁ, Veronika. Osobnost Boženy Dapeciové (1884–1959). Diplomová práce na katedře historie Univerzity J. E. Purkyně. Ústí nad Labem: Uloženo ve Státním okresním archivu Louny pod sign. L 1402, 2009. S. 130. 
  6. ↑ ROEDL, Bohumír. Dopis Bohuslava Martinů Boženě Dapeciové z roku 1922. Porta bohemica. 2021, roč. 10, s. 215. ISBN 978-80-907464-3-5. (Dále jen Roedl 2021).
  7. ↑ Švabinská 1962, s. 340–341.
  8. ↑ ŠEVČÍK, Václav (ed). Švabinský, Vejrychovi a Kozlov. Česká Třebová: Město Česká Třebová, 2007. 111 s. ISBN 978-80-239-8708-9. S. 87. 
  9. ↑ ZOLA, Émile. Nana. Přeložila Božena Dapeciová [online]. Praha: Národní knihovna [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. 
  10. ↑ MIHULE, Jaroslav. Martinů – osud skladatele. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4. S. 88. 
  11. ↑ Roedl 2021, s. 216–218.
  12. ↑ PODROUŽEK, Jaroslav. Fragment zastřeného osudu [online]. Praha: Národní knihovna ČR [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat

Literatura

editovat
  • SLÁMOVÁ, Lenka. Božena Dapeciová. Online. Výběr kulturních výročí 2024. Ústí nad Labem: Knihovna Ústeckého kraje, 2024, roč. LIII, č. 2, s. 1–5. ISSN 1803-6953. (Obsahuje bibliografii.)
  • ŠTĚPÁNOVÁ, Veronika. Osobnost Boženy Dapeciové (1884-1959) z Loun. Ústí nad Labem, 2009. Diplomová práce. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. Vedoucí práce Jana Englová.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Božena_Dapeciová&oldid=24338888“