Biochora

Biochora je prostorová jednotka, používaná v botanice, zoologii, geografii, ad. Úroveň a velikost jednotky se v každém z těchto oborů liší.

Biochora (biogeografie) je vyšší typologická (opakovatelná) jednotka biogeografického členění ČR. Biochora člení území bioregionu na menší jednotky, které mají heterogenní ráz a vyznačují se svérázným zastoupením, uspořádáním, kontrastností a složitostí kombinace skupin typů geobiocénů. Tyto vlastnosti jsou dány kombinací vegetačního stupně, substrátu a reliéfu. Biochora tedy vychází z potenciálních podmínek krajinné sféry, zpravidla se ale vyznačuje i osobitým zastoupením aktuálních biocenóz. Velikost jednoho segmentu biochory bývá zpravidla v intervalu 0,5-10² km².

Biochory jsou základními rámci pro:

• Vymezování reprezentativních biocenter regionálního významu a výjimečných biocenter místního významu
• Vymezování územního systému ekologické stability místního významu
• Hodnocení funkčnosti a reprezentativnosti regionálního ÚSES
• Vymezování nižších biogeografických jednotek, především skupin typů geobiocénů
• Biochory mohou sloužit jako zástupné územní jednotky pro hodnocení krajinného rázu
• Biochory začínají být užívány jako jednotky vhodné pro krajinné a územní plánování, především k definování přírodních podmínek

Vymezení biochor v Česku

Na území Česka bylo vymezeno 366 typů biochor (celkem 9 186 segmentů biochor - uzavřených polygonů). Průměrná plocha jednoho segmentu biochory je kolem 8 km². V hercynské podprovincii bylo vymezeno 330 typů biochor, v polonské jen 23 typů, v západokarpatské 66 typů a v severopanonské 29 typů. V jednotlivých bioregionech bylo vymezeno 2 až 49 typů biochor a 2 až 381 segmentů biochor. Z hlediska hodnocení krajinného rázu je biochora základní jednotku. Charakteristiky všech 366 typů biochor jsou obsahem publikace CULEK, Martin, a kol. Biogeografické členění České republiky II. díl.

Názvosloví

Název biochora je používán např. dle Bučka et al. (1991) pro vyjádření jednotky bioty a neživé přírody (Köppen 1900), jako životní prostorové jednotky krajiny a ekosystémů je chápe Schmithüsen (1968), jako jednotky dělení vegetace v regionální dimenzi je pojímá Zlatník (1975) a Rejmers (1980) definuje biochoru jako soubor shodných biotopů. Pojem biochora vychází však především z terminologie užívané německou školou geografie krajiny (Neef 1967). Tato škola zavedla jednotky s příponou -chory. Tyto jednotky mají hierarchickou úroveň, a to mikrochory, mezochory a makrochory. V geografii pak existují i chory s předponami např. geochory nebo pedochory.

Označení biochory

-2IA Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s. - PR Růžový vrch

5US Zaříznutá údolí v kyselých metamorfitech 5. v.s. - PR Zemská brána

Pro snadnou identifikaci typů biochor byl vytvořen čtyřmístný kód složený z jednoho znaménka, jedné číslice a dvou písmen. Proto například typ biochory Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s. je označen -2IA.

1. znaménko - uvádí se pouze znaménko "-" (minus), je však uvedeno pouze u biochor v případě, že se nacházejí oblasti srážkově relativně chudé.

2. číslice - vyjadřuje převažující vegetační stupeň v biochoře. Je použito členění podle A. Zlatníka, který pro ČR vymezil 8 vegetačních stupňů:

1. dubový 2. bukodubový 3. dubobukový 4. bukový

5. jedlobukový 6. smrkojedlobukový 7. smrkový 8. klečový

3. písmeno - vyjadřuje druh georeliéfu, v rámci ČR bylo vymezeno celkem 18 kategorií georeliéfu:

A - antropogenní georeliéf (haldy, navážky, doly) B - rozřezané plošiny (s mělkými údolími) D - sníženiny (deprese, zpravidla podmáčené) H - hornatiny I - izolované vrchy (zpravidla neovulkanické kužely) K - ledovcové kary L - širší nivy (luhy) N - užší nivy P - pahorkatiny

Q - pahorkatiny se skalními městy R - plošiny (roviny) S - svahy T - podmáčené roviny (mimo nivy) U - údolí (výrazná zaříznutá) V - vrchoviny W - vrchoviny se skalními městy Y - hornatiny se skalními městy Z - hřbety (výrazné)

4. písmeno - označuje v typu biochory půdní substrát a jeho vlhkost. Substráty normálně vlhké a suché jsou vyznačeny písmeny velké abecedy, substráty vlhké jsou označeny písmeny malé abecedy. Bylo vymezeno 23 substrátů normálně vlhkých a suchých a 8 typů substrátů vlhkých.

A - vápence B - slíny (slínovce, vápnité jíly) C - (převážně) slínité flyše D - opuky E - spraše (a sprašové hlíny) F - vápnité pískovce H - hadce I - bazické neovulkanity

J - (slabě) bazické krystalinikum K - (převážně) pískovcový flyš L - neutrální permské sedimenty M - droby (a slepence a břidlice Č. masivu) N - zahliněné štěrkopísky O - neutrální vulkanity P - neutrální plutonity Q - "pestré" metamorfity

R - kyselé plutonity S - kyselé metamorfity T - křemence (a silicity) U - (terasové) štěrkopísky V - váté písky W - (kyselé kvádrové) pískovce X - kaolinické permské sedimenty