Wikipedie

Bernard Sannig

český filozof, profesor a teolog

Bernard Sannig OFM (?- 1704), též Bernhard Sannig, někdy v pramenech uváděný jako Bernard ze Slezska, byl český filozof, teolog a historik, profesor pražské univerzity a církevní právník z řádu františkánů, hodnocený jako nejvýznamnější osobnost tohoto řádu v Českých zemích během 17. století.[1]

Bernard Sannig OFM
Portrét Bernarda na titulní straně jeho knihy, vyryl Gerard de Groos.
Portrét Bernarda na titulní straně jeho knihy, vyryl Gerard de Groos.
Zasvěcený život
Institutfrantiškáni
Sliby12. srpen 1656, Kroměříž  
            dočasné1665, Nysa
Svěcení
Služby
Kněžské svěcení8. prosinec 1662, Praha
světitel Arnošt Vojtěch z Harrachu
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • provinciál české provincie františkánů (1675-1678, 1684-1687)
  • generální komisař (vikář) pro cismontánskou (zaalpskou) větev františkánů (1682-1683, 1694-1696)
  • generální definitor františkánského řádu (celkem 4x)
Osobní údaje
Datum narození1638
Místo narozeníBischofwald (Biskupów) u Nysy
Datum úmrtí1704 (ve věku 65–66 let)
Místo úmrtíZnojmo
Národnostněmecká - slezská
Povolánífilozof, teolog, historik, univerzitní profesor
Vzdělání
  • jezuitské gymnázium v Nyse
  • klášterní studia u P. Marie Sněžné v Praze (1656-1659 studia filozofie, 1659-1663 teologie)
  • studijní pobyt v Římě (1663-1664)
Ovlivnilskotismus
Řády a oceněníScriptor Ordinis, Doctor Ordinis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Narození, studium, ustanovení lektorem

editovat

Narodil se buď v roce 1627, nebo 31.1. 1636, nebo až roku 1637 ve dvoře Bischofswald u Nisy ve Slezsku.[2] Studoval na jezuitském gymnáziu v Nise, kde rovněž roku 1655 vstoupil do františkánského řádu, slavné doživotní sliby složil 12. srpna 1656 v Kroměříži. V letech 1656–1659 studoval filozofii a 1659–1663 teologii na klášterním studiu u P. Marie Sněžné v Praze, jeho učiteli byli mimo jiné Antonín Bruodin a Antonín Brouček. Kněžské svěcení přijal v Praze 8. prosince 1662 od pražského arcibiskupa kardinála Harracha. Vynikal již při pražských studiích, proto byl poslán na roční studijní pobyt do Říma (1663–1664). Po návratu byl roku 1664 jmenován lektorem filozofie na františkánských studiích v Nyse, a v roce 1666 generálním řádovým lektorem teologie v Praze a řádným profesorem filozofie na pražské teologické fakultě. Na Arcibiskupském semináři v Praze vyučoval v letech 1657 až 1670, jako poslední z františkánských bratří v 17. století.[3] V letech 1674-1675 působil jako lektor na řádových studiích filozofie fungujících tehdy krátce, prakticky jen díky Sannigovi v klášteře ve Slaném.[4] Bývá považován za nejvýznamnějšího představitele českého skotismu (filozofie v duchovním odkazu bl. Jana Duns Scota) a nejvýznamnějšího českého františkánského teologa raného baroka.[5] Byl rádcem arcibiskupa Arnošta Harracha, který jej jmenoval komisařem Svaté země pro České království.

Řádový představený

editovat

Ve františkánském řádu byl zvolen českým provinciálem, jímž působil nejprve v letech 1675–1678. Jako osvědčený teolog i bratr zkušený ve vedení řádu byl opakovaně generálním řádovým ministrem nebo komisařem pověřován k vizitování zahraničních františkánských provincií, konkrétně slavonské (1674), uherské Salvatoriánské, kam patřila i většina konventů na území pozdějšího Slovenska (1677), bavorské (1680) a o tři roky později postupně tridentské, tyrolské, a opět bavorské.[6] Po působení v českých zemích a okolí byl v roce 1682 zvolen generálním komisařem (představeným) pro tzv. „cismontánskou rodinu“ (vesměs část Evropy severně od Alp) a generálním vikářem (zástupcem generálního představeného) celého řádu františkánů, takže se do roku 1683 zdržoval v Římě. Po návratu jej řádové kapituly opět zvolily českým provinciálem (1684–1687). Podílel se mimo jiné na založení nových konventů v Moravské Třebové, Hostinném, Tachově, započal snahu o zřízení františkánského hospice v Bruntále, ukončil neúspěšnou snahu o obnovu kláštera v Jemnici,[7] v pražském konventu vystavěl severní křídlo s knihovnou, čímž vytvořil nádvoří před kostelem Panny Marie Sněžné.[8] V české provincii měl však i své odpůrce a kritiky, zejména pro své údajně proněmecké postoje. Po skončení funkčního období provinciála proto žil v klášteře ve Znojmě, kde se kromě duchovní i hmotné péče o místní klarisky[9] věnoval horlivě literární činnosti.[10] Třetí období Sannigova římského pobytu spadá do let 1694–1696, kdy byl zvolen generálním definitorem a opakovaně generálním vikářem františkánů. Generálním definitorem byl zvolen celkem čtyřikrát, naposledy roku 1701. O tři roky později se vrací do Čech a byl poslán na odpočinek do kláštera ve Znojmě, kde 10. září 1704 umírá.

Literární a pastorační činnost

editovat

V celém řádu byl titulován čestnými tituly „Doctor Ordinis“ a „Scriptor Ordinis“, který získal spolu s Amandem Hermannem. Sannig a jeho spolubratr Konstantin Dubský (starší) měli v té době jako jediní v české františkánské provincii právo vlastnit a číst církví zakázané knihy.[11] Zasloužil se o rozvoj archivů v jednotlivých klášterech české provincie a jelikož samotné kláštery roztříštěné po celé zemi neumožňovaly dostatečné zajištění pro cenné, zejména fundační dokumenty, založil Sannig v roce 1678 provinční františkánský archiv.[12] Z podnětu Sanniga byly snad ve všech františkánských klášterech české provincie započato se sepisováním pravidelných pamětních knih, které na počátku vždy obsahují stručné dějiny konkrétního kláštera, jejichž autorem byl sám Sannig.[13] Podporoval rozvoj klášterních knihoven, pro něž vydal pravidla, jež měla být pro pořádek vyvěšena v každé knihovně. Poprvé v řádu v českých zemích ustanovil evidenci výpůjček z bibliotéky,[14] nebo jako český provinciál nařídil, sepsání všech knihoven v provincii do inventářů či přikázal, aby v klášterech byl pro nákup knih vyčleněn pravidelný roční peněžní obnos.[15] Založil novou knihovnu v klášteře v Praze u P. Marie Sněžné, apeloval zřízení knihovny v brněnském a tachovském konventu a zajistil tak jejich zřízení. Postaral se o rozšíření a sepsání knižní sbírky v Hájku, Kadani nebo Kroměříži.´ Sannig byl rovněž patrně tvůrcem nového oborového třídění františkánských knihoven, jejichž svazky dle obsahu rozděloval do 22 skupin.[16] V klášterech Sannig podporoval zakládání lékáren pro potřeby bratří, případně i sousedních klarisek nebo františkánek.[17] V roce 1677 započal první pokus o beatifikaci Pražských františkánských mučedníků, který však skončil jen potvrzením místního kultu a vyhlášením těchto řeholníků za ctihodné.[18] Podobně Sannig usiloval o oficiální uznání úcty k Anežce Přemyslovně. V roce 1679 sepsal Bernard Sannig pamětní list císaři Leopoldu I., který měl celou záležitost podpořit.[19] Svou starostlivost věnoval kromě františkánského řádu rovněž klariskám, a to jak v snaze o organizační reformu,[20] tak v každodenní pastorační i hmotné péči, zejména ve Znojmě. Pro znojemské klarisky sepsal zvláštní statuta[pozn. 1] i historii jejich kláštera.[pozn. 2] V Sannigově péči byly také brněnské sestry františkánky.[21]

Dílo

editovat

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Bernard Sannig[pozn. 3]

Učebnice

editovat

První skupinu a co do objemu jednoznačně nejrozsáhlejší část jeho díla tvoří učebnice různých oborů teologie, filozofie nebo kanonického práva:[22]

  • Schola Philosophica Scotistarum seu Cursus philosphicus – 3 díly.[pozn. 4] „Sannig znal dobře prameny i veškerou tehdy již velmi rozrostlou sekundární literaturu, výklad je samostatný a pronikavý. Jeho práce se řadí k tomu nejlepšímu, co bylo o Duns Scotově myšlenkové soustavě v 17. století napsáno, jimi dosáhla pražská scotistická škola mezinárodního významu.“[23]
  • Schola Theologica Scotiscarum. 4 svazky. Praha : Urban Baltazar Goliáš, Daniel Michálek, arcibiskupská tiskárna, 1675–1681.[24] Stejně jako výše zmíněné kompendium z filozofie se i Sannigova objemná teologická učebnice těšila velké oblibě mezi řádovými lektory a studenty a na klášterních studiích františkánů byla hojně využívána.[25] Se svou čtyřdílnou teologickou učebnicí byl Sannig rovněž zobrazen na portrétu dříve umístěném v knihovně kláštera u Panny Marie Sněžné v Praze. [26]
  • Schola canonica seu Universum ius canonicum nova methodo digestum předkládající ve dvou dílech základní soudobý pramen církevního práva – Decretales Řehoře IX.[pozn. 5]
  • Schola controversistica seu Controversiae universae adversus haereticos jako učebnice kontroversistické teologie.[pozn. 6][27]

Sannigova studijní kompendia byla velmi hojně používána v řádových studiích a při formaci na kněžství se připravujících kleriků. Svědčí o tom již zmíněná Sannigem vytvořená knihovní pravidla výslovně zakazující půjčování jeho učebnic mimo klášter (což ostatně platilo i pro jiné knihy) posléze zpřísněné nařízení provinciála Archangela Mascula z roku 1681. Bez jeho zvláštního povolení v něm pod poslušností zakazuje současným i budoucím pražským kvardiánům „jakoukoli knihu skotistické školy“, tedy šestidílné již tehdy vyšlé „Schola theologica scotistarum“ odnášet z knihovny nebo prostorů pro studium a obzvláště mimo klášter, nebo k tomu jiné osobě dávat svolení.[28] O šest let později (1687) provinční definitorium přímo přikázalo vyučovat v klášterních školách podle Sannigových učebnic.[pozn. 7]

Historie

editovat

Do další skupiny patří historická díla díla, jimiž se snažil pozdvihnout a morálně podpořit řád reformovaných františkánů observantů:

  • Die Cronicken der drey Orden deß heiligen Francisci Seraphici. 6 svazků. Neu Stadt Prag nebst Mariä Schnee : Gedruckt bey Johann Nicolaum Hampelii, 1689–1691.[29] První díl pojednává o životě a posmrtných skutcích sv. Františka, 2. díl o prvních františkánských světcích. Dílo, které kromě dále zahrnuje historii řádu od středověku, vyšlo roku 1722 rovněž polsky v překladu polských observantů: Kroniki Trzech Zakonow Postanowionych od Oyca Serafickiego Franciszka Swiętego.[pozn. 8]
  • V rukopise zůstala jeho na české reformované františkány a jejich kláštery zaměřená Chronica de origine et constitutione Provinciae Bohemiae Ordinis Fratrum Minorum s. Francisci Reformatum eiusdemque conventuum. 1677–1678. Tuto rukopisnou kroniku nechal vyhotovovit ve čtyřech exemplářích, údajně notářsky ověřených, z toho jeden psaný na pergamenu. Tyto rozeslal na různá místa, kdyby některý z nich byl v budoucnu zničen. Jeden exemplář ponechal v provinčním františkánském archivu v Praze, druhý poslal do Slezska – kláštera v Hlohově, třetí na Moravu do Brna a čtvrtý exemplář zaslal roku 1678 do generálního provinčního archivu v Římě.[pozn. 9][30] V roce 1685 začal psát pokračování této kroniky zahrnující léta 1685–1686.[pozn. 10]

Františkánství, spiritualita

editovat

Nejen ohledem do minulosti se Sannig zabýval františkánstvím, ale podporoval i jeho liturgii a spirituální výchovu:

  • Kniha Rituale Franciscanum[pozn. 11] je vlastně kněžskou liturgickou příručkou. Obsahuje ritus (texty) pro jednotlivé svátosti, požehnání všech možných předmětů při svátcích i obecně, konjurace, exorcismy, absoluce, modlitby za umírající, řádové sliby a další rity, prostředky k léčení, pravidla. Text knihy je latinský, jen při křtu, sňatku a při přijetí heretiků do církve je ritus v místním jazyce – v různých vydáních německy, česky nebo polsky. Spis obsahuje nejen návody na posvěcení parament, svící, vody, křížů, růženců a podobné, ale i například pokyny pro posvěcení bylin, lázně pro nemocného či lístků lidově zvaných „ďáblovy biče“. Dále je zde obsaženo i zaříkávání proti bouři a blesku uhranutí či škodícímu ptactvu.[31] Kniha se údajně dočkala nejméně deseti vydání v kapesním osmerkovém formátu pro snadnou a praktickou manipulaci.[32][pozn. 12]
  • Ordinationes rubricales pro sacrificio missae, choro et aliis functionibus. Pragae : typis Caroli Joannis Hraba, 1733. [32] s.[pozn. 13]
  • Collectio, sive apparatus absolutionum, benedictionum, conjurationum, exorcismorum, rituum, et caeremoniarum ecclesiasticarum, ac administrationis sacramentorum.. Venetiis, apud Jo. Baptistam Recurti, 1736. 466 s.; 12°. [33]
  • Manuale Minoriticum. Praha : Urban Goliáš, 1677. Duchovní příručka pro františkány obsahuje také dílo Speculum disciplinae ad novitios od sv. Bonaventury. Tuto knihu si řeholníci uchovávali při sobě ve svých celách a měli se k ní vracet pro podporu svého spirituálního života.[34]
  • Rituale ecclesiasticum – liturgická a modlitební příručka pro kněze byla obdobou knihy Rituale Franciscanum určenou pro širší církev. Údajně se jedná o týž nebo jen zčásti pozměněné dílo, jen nakladatel pozměnil název, aby ukázal obecné užití díla, stejně již populárního mimo hranice františkánského řádu. Za svou oblíbenost vděčilo množstvím požehnání, jež nabízelo pro mnohé příležitosti společenského a osobního života.[35]

Podobně jako předloha obsahovala různé modlitby, absoluce, požehnání, exorcismy, liturgii svátostí aj. a také vyšla opakovaně ve více (5 nebo 6) vydáních.[pozn. 14]

  • Byl editorem zpěvníku českých františkánů Hymnodia Franciscana ad usum Ordinis Fratrum Minorum S. Francisci Reformatorum Provinciae Bohemiae... . Praha : Jan Karel Hraba, 1686 (editio secunda). 8°.[36] Obsahuje zpívaná procesí a řadu písní k různým událostem a svátkům, některé upravené pro konkrétní konventy české provincie. Jak uvádí v předmluvě, rozhodl se Sannig dílo vydat, neboť dříve českých františkánem Modestem Meersteinem zpracovaná knížka obsahující procesí a jiné „musicalia Ordinis“ údajně „prýští mnohými chybami“.
  • Jako český františkánský provinciál a generální řádový definitor zajistil vydání generálních řádových statut zaalpské (cismontánské) oblasti františkánů. Vytiskl je v Praze roku 1677 Bedřich Václav Svoboda.[pozn. 15] Šíření vytištěných řádových statut bylo ostatně nařízeno těmito statuty samotnými, které nařizovaly rovněž jejich pravidelné (2x ročně) předčítání všem řeholníkům v každém konventu. Od lepšího obeznámení se se základními františkánskými předpisy popisujícími veškeré detaily činnosti řeholníků mnohem podrobněji než původní řehole, si jistě sám Sannig sliboval zlepšení pořádku v sobě podřízené provincii.

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Statuta und Ordnungen, welche dem löblichen königlichen Stift und Kloster der seeligsten Mutter Gottes Mariae Himmelfahrt in Znaym, Ordens S. Clara der Reformiertin und Barfüsserin hat vorgeschrieben hochwürdige Vatter Fr. Bernardus Sannig. Prag 1685, 133 s. – Národní archiv, Řád františkánů, inv. č. 3110.
  2. ↑ Schwesterbuch des hochwürdigen und königlichen jungfräulichen Stifts-Ordens S. Clarae der reformierten Barfüsserin in der Stadt Znaym … beschreiben durch den hochwürdigen P. Bernardo Sannig … – Národní archiv, Řád františkánů, inv. č. 706. Srov. KAŠPÁRKOVÁ, Jarmila. Gedächtnis und Observanz: Die Chronik des Bernard Sannig für das Znaimer Klarissenkloster. In: Ordenshistoriographie in Mitteleuropa : Gestaltung und Wandlung des institutionalen und persönlichen Gedächtnisses in der Frühen Neuzeit : Referate der gleichnamigen Tagung in St. Pölten von 22. bis 23. September 2014. Praha: Historický ústav AV ČR, 2015. ISBN 978-80-7286-256-6, ISBN 978-3-901863-48-6. S. 138 a násl..
  3. ↑ Soupis jeho děl v Národním archivu, fond Řád františkánů je součástí rejstříků inventáře tohoto fondu.
  4. ↑ Vydáno: Vetero-Pragae : Typis Catharinae Czernochianae Viduae (1. díl), Joannis Nicolai Hampelii (2.-3.díl), 1684–1685.
  5. ↑ Neo-Pragae : Joannes Nicolaus Hampelius, 1686–1687.
  6. ↑ Neo-Pragae : typis Joannis Nicolai Hampeli, 1688.
  7. ↑ „item ut Lectores praelegant libros P. Sannig, possint tamen sibi facere scripta, & annotationes, addere vel demere“. Lektoři si nicméně mohli tvořit vlastní poznámky a ze Sannigových učebnic si vybírat nebo k nim přidávat. Viz definitorium v Brně 24.9.1687. Národní archiv, Řád františkánů, kniha 68 – Regesta nařízení provincie od r. 1614, s. 9.
  8. ↑ Przez W. O. Bernarda Sanniga czeskiey Prow. Oyca, Napvzod Niemieckim Językiem zypisana : potym na Poyki od WW. OO: Zakenu Bráći Mnizyszych S. Franciszka Prowincyi Wielkopolskiey Reformatow przetłomaczona. W Warszawie : Druk J. K. M. WW. OO: Scholarum Piarum, 1722. 2°. Digitální kopie z původně knihovny krakovských františkánů dostupná online. Dle zde uvedeného bibliografického popisu byl překladatelem Simeon Krotz.
  9. ↑ Exemplář z Prahy – Národní archiv, Řád františkánů, kniha 17. 115 ff; 20cm. Exemplář z Velkého Hlohova – Archiwum Państwowe we Wrocławiu, sygn. D1A. Brněnský exemplář byl při josefínském zrušení kláštera převezen do Dačic, dnes Moravský zemský archiv, fond Františkáni Dačice. Sannigovu kroniku tehdy uloženou v „Staatsarchiv Breslau“ uvádí WELTZEL, A. Quellen zur Geschichte und Beschreibung Oberschlesiens. Notizen-Blatt. 1872, čís. 2, s. 18.  Srov. Liber Memorabilium conventus Plsnensis – strojopisný přepis z 1. pol. 20. stol. – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 54, s. 646.
  10. ↑ Jedná se zřejmě o knihu v Národním archivu, Řád františkánů, inv. č. 410 knihu 18 nebo některou z následujících rukopisů.. Podle WILEHLMA a MINAŘÍKA. Dějiny klášterů františkánských... (cit.), s. 94 tuto kroniku „doplnil a vydal Severin Vrbčanský jako dílo Nucleus minoriticus.
  11. ↑ Úplný titul (s mírnými odchylkami u jednotlivých vydání): Rituale Franciscanum continens Varias Absolutiones, Benedictiones, Conjurationes, Exorcismos, Ritus, ac alias Caeremonias Ecclesiasticas, ad utilitatem Christi Fidelium et praxim Sacerdotum, maxime Ordinis S. Francisci: ex variis Ritualibus coordinatum.
  12. ↑ 1.? vydání: Neo-Pragae : Joannes Nicolaus Hampelius, 1685. Knihopis č. 15216. VOBR, České tisky... (cit.), č. 2456. 2.? vydání: tamtéž u téhož tiskaře v r. 1688. Knihopis č. 15217. VOBR. České tisky... (cit.), č. 2457. 3. vydání: Neo-Pragae : Joannes Nicolaus Hampelius, 1693. Knihopis č. 15218. VOBR. České tisky... (cit.), č. 2458. 3. vydání podruhé: Neo-Pragae Prope S. Mariae ad Nives : Typis Annae Ursulae Hampelianae, 1706. Knihopis č. 15218a, Knihovna Akademie věd ČR. Bibliografie cizojazyčných bohemik katalog. VOBR. České tisky... (cit.), č. 2459. 4. vydání: Vetero-Pragae : Carolus Joannes Hraba, 1716. Knihopis č. 15218b, Bibliografie cizojazyčných bohemik katalog. VOBR. České tisky... (cit.), č. 2460. 4. „polské“ vydání [„Editio quarta. Poloniae“]: Sumptibus Servatii Noethen, Anno 1698. Františkánská knihovna v Bratislavě, sign. 5410. 6. vydání: Coloniae : officina Notheniana, 1733.
  13. ↑ Jedná se zřejmě u druhé či další vydání, jak kniha uvádí: „Nunc in nonnullis correctius et auctius denuo appositae“.
  14. ↑ Úplný titul: Rituale Ecclesiasticum Continens Varias Absolutiones, Benedictiones, Conjurationes, Exorcismos, Ritus, ac alias Caeremonias Ecclesiasticas. Modum Administrandi Sacramenta. Baptismi, Poenitentiae, Eucharistiae, Extremae Unctionis & Matrimonii. Introducendi mulierem post partum: Visitandi & adjuvandi Infirmos, sepeliendi Mortuos. Ad utilitatem Christi Fidelium & Praxim Sacerdotum, ex variis Ritualibus Coordinatum. Zatím nedojasněna zůstává souvislost či podobnost mezi touto knihou a Rituale Franciscanum. 5. vydání (Ed. 5. correctior): Coloniae : Apud Servatium Noethen Bibliopolam, An der hohen Schmidt, 1711. 6. vydání (Ed. 6. correctior): Coloniae : ex officina Notheniana, 1733.
  15. ↑ Statuta Generalia Cismontananae Familiae Ordinis Frantrum Minorum Sancti Francisci Reformatorum. In Capitulo Generali Anno 1638. & in Congregatione Generali Anno 1642. celebratis, condita, & ab Urbano VIII. aprobata, Romae excusa, ac pro usu Reformatae Provinciae Boëmiae s. Wenceslai opera F. Bernardi Sannig, SS. Theologiae Lectoris Jubilati, totius Ordinis Diffinitoris Generalis, & Ministri Provincialis Provinciae Boëmiae, reimpressa.

Reference

editovat
  1. ↑ SVÁTEK, Josef. Ke stavebním dějinám bývalého františkánského konventu v Opavě. Sborník památkové péče v severomoravském kraji. 1982, roč. 5, s. 175. 
  2. ↑ WILHELM, Bonaventura; MINAŘÍK, Klemens. Dějiny klášterů františkánských v Čechách a na Moravě. Třebíč: Františkánská provincie česko-moravská, 1909. S. 94 et passim.  MINAŘÍK, Klemens OFM. Bernhard Sannig, učenec, spisovatel a organizátor františkánské provincie (1637-1704). Časopis katolického duchovenstva. 1920,1930, roč. 62-71. Dostupné online.  Archivováno 3. 9. 2014 na Wayback Machine. Vycházelo na pokračování v r. 1920–1930: (1920) č. 1–2, s. 1–7; (1920) č. 3–4, s. 81–91; (1920) č. 7–8, s. 237–241; (1920) č. 9–10, s. 295–302; (1921) č. 1–2, s. 33–38; (1921) č. 3–4, s. 65–71; (1921) č. 5–6, s. 144–150; (1921) č. 7–8, s. 197–212; (1921) č. 9–10, s. 270–276; (1922) č. 1–2, s. 24–28; (1922) č. 3–4, s. 109–113; (1922) č. 5–6, s. 169–174; (1922) č. 7–8, s. 237–243; (1923) č. 1, s. 20–28; (1923) č. 5, s. 227–230; (1923) č. 9, s. 425–432; (1923) č. 10, s. 536–539; (1924) č. 1, s. 39–48; (1924) č. 2, s. 118–120; (1924) č. 5, s. 327–336; (1924) č. 7–8, s. 495–502; (1924) č. 10, s. 663–666; (1925) č. 2, s. 129–134; (1925) č. 4–5, s. 276–281; (1925) č. 7–8, s. 454–461; (1926) č. 1, s. 27–31; (1926) č. 3–4, s. 213–219; (1926) č. 5–6, s. 320–326; (1926) č. 8, s. 470–476; (1926) č. 9–10, s. 598–605; (1927) č. 2, s. 74–82; (1927) č. 4, s. 254–260; (1927) č. 6, s. 468–474; (1927) č. 9, s. 670–678; (1928) č. 1, s. 27–32; (1928) č. 3, s. 306–321; (1928) č. 5, s. 540–546; (1928) 7, s. 721–727; (1928) č. 10, s. 1040–1047; (1929) č. 1–2, s. 42–48; (1929) č. 4, s. 343–348; (1929) č. 5–6, s. 543–547; (1929) č. 7–8, s. 689–704; (1929) č. 9–10, s. 906–912; (1930) č. 1–2, s. 41–46; (1930) č. 3–4, s. 173–181; (1930) č. 5–6, s. 448–455; (1930) č. 7, s. 616–624; (1930) č. 9, s. 779–785. V rukopise dochovaný Sannigův životopis napsal františkán Hugolin Antosch († 1725) – Národní archiv, Řád františkánů, inv.č. 3127, kart. 185. PAVLINCOVÁ, Helena. Bernard Sannig. In: Slovník českých filosofů. [s.l.]: [s.n.], [cit. 2013-12-02]. Dostupné online. Reprodukce portrétu Sanniga z pražského kláštera (olejomalba, kopie z r. 1927) viz KAŠPAR, Jan. Obraz provinčního ministra Bernarda Sanniga. In: Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštery Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004). Praha: Provincie bratří františkánů, 2004. Č. 50.
  3. ↑ WRBCZANSKY, Severin. Nucleus Minoriticus. Vetero-Pragae: [s.n.], 1746. S. 35. 
  4. ↑ BENEŠ, Petr Regalát OFM; PŘIKRYL, Vladimír. Františkánský klášter ve Slaném : 1655-1950. Slaný: Vlastivědné muzeum, 2005. ISBN 80-239-6123-3. S. 37. 
  5. ↑ DVOŘÁK, Josef. Sannigovo scotistické řešení problému slučitelnosti Božího poznání nahodilé budoucnosti a lidské svobody. In: Františkánský kontext teologického a filozofického myšlení. Praha: Univerzita Karlova : Filosofia, 2002. ISBN 978-80-7308-436-3. S. 323–355.
  6. ↑ GREIDERER, Vigilius OFM. Germania Franciscana seu Chronicon Geographo-Historicum Ordinis S. P. Francisci in Germania. Tomus 1.. Oeniponte: [s.n.], 1777. S. 772.  Čerpal dle odkazu knihy Severina Vrbčanského, Nucleus minoriticus, s. 50-52.
  7. ↑ VLČEK, Pavel; SOMMER, Petr; FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998. ISBN 80-85983-17-6.  FOLTÝN, Dušan a kol. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-026-8. 
  8. ↑ KAŠPAR, Jan. Knihovna františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze (dějiny, knižní fond a současný stav). In: Historia Franciscana II. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. S. 225–268.. (edice textu smlouvy s knihkupcem – orig. Národní archiv, Řád františkánů, inv.č. 2592). BENEŠ, Petr Regalát ... [et al.]. Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštery Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004). Praha: Provincie bratří františkánů, 2004. S. 63–65.  s odkazem na pramen – klášterní kroniku (Národní archiv, Řád františkánů, kniha 28). VYSKOČIL, Jan K. OFM. Šestisté jubileum kostela a kláštera Panny Marie Sněžné v Praze. s.a. strojopis, s. 10 (Národní archiv, Řád františkánů, inv. č. 2473 (fasc. 5.).
  9. ↑ KAŠPÁRKOVÁ, Jarmila. Ženské kláštery v české františkánské provincii v raném novověku. 2010. Magisterská práce. Univerzita Palackého, FF, Katedra Historie. Vedoucí práce Martin Elbel. s. 13, 17.
  10. ↑ Sannig byl autorem kroniky znojemských klarisek. Viz KAŠPÁRKOVÁ, Jarmila; KOŠEK, Miroslav. "Und ist zur Gedächtnus, daß..." Ženské františkánské kláštery a utváření paměti v kontextu nároků řádového dějepisectví. Folia Historica Bohemica. 2015, roč. 30, čís. 2, s. s. 369-386.  KAŠPÁRKOVÁ, Jarmila. Gedächtnis und Observanz: Die Chronik des Bernard Sannig für das Znaimer Klarissenkloster. In: Ordenshistoriographie in Mitteleuropa : Gestaltung und Wandlung des institutionalen und persönlichen Gedächtnisses in der Frühen Neuzeit : Referate der gleichnamigen Tagung in St. Pölten von 22. bis 23. September 2014. Praha: Historický ústav AV ČR, 2015. ISBN 978-80-7286-256-6, ISBN 978-3-901863-48-6. S. 138 a násl..
  11. ↑ BAJGER, Matyáš Franciszek. Jak františkánské řády nakládaly s církevně zakázanými knihami. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska : sborník z 17. odborné konference Olomouc, 5. - 6. listopadu 2008. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci, 2009. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-28. ISBN 978-80-7053-283-6. S. 227–241, zde s. 232–233. Archivováno 28. 3. 2014 na Wayback Machine.
  12. ↑ WILHELM a MINAŘÍK. Dějiny klášterů františkánských... (cit.), s. 94. Vznikl provinčního archivu realizoval na základě nařízení řádového generálního ministra Petra de Manero z roku 1651. HLAVÁČEK, Petr. Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku'. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1212-5. S. 5. 
  13. ↑ Podle GŁOMBOWSKI, Karoł. Biblioteka Franciszaknów w Nysie w świetle inventarza z roku 1678. In: Z dziejów książki na Śląsku. [s.l.]: [s.n.], 1953. S. 85. je tento úvod přinejmenším v případě pamětní knihy z Nysy doslovným opisem ze Sannigovy kroniky Chronica de Origine et Constitutione Provinciae Bohemiae... (viz níže).
  14. ↑ KAŠPAR, Jan. Leges Bibliothecae z roku 1685 Bernarda Sanniga (1637–1704) v knihovně kláštera františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze. In: Libri magistri muti sunt. Pocta Jaroslavě Kašparové. Praha: Knihovna Akademie věd ČR, 2013. ISBN 978-80-86675-24-4. S. 195–213. Pro vývoj knihovních předpisů františkánů za přičinění Sanniga srov.: BAJGER, Matyáš Franciszek. Česká františkánská knižní kultura : knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí. Ostrava, 2007, s. 100–102, 134. Rigorózní práce Ostravské univerzity. online
  15. ↑ BAJGER. Česká františkánská knižní kultura (cit.), s. 106, 131. MINAŘÍK. Bernhard Sannig... (cit.), rok 1925, s. 277.
  16. ↑ BAJGER. Česká františkánská knižní kultura (cit.), s. 73–75. BAJGER, Matyáš Franciszek. Knihovny ve františkánských klášterech od reformace až do moderní doby. In: Františkánský kontext teologického a filozofického myšlení. Praha: Univerzita Karlova : Filosofia, 2012. ISBN 978-80-7308-436-3. S. 323–355.
  17. ↑ Brno – lékárna založena r. 1677 (Pamětní kniha kláštera I, s. 196 -) Národní archiv, Řád františkánů, kniha 49). Znojmo – v l. 1687–1688 (viz Pamětní kniha kláštera, s. 179 – Národní archiv, Řád františkánů, kniha 55.
  18. ↑ HOŠKOVÁ, Jana. Sonda do historie procesu beatifikace 14 františkánských mučedníků od Panny Marie Sněžné z roku 1611. 2010. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Č.Budějovicích, Teologická fakulta. Vedoucí práce Martin Weiss.
  19. ↑ ELBEL, Martin. Bohemia Franciscana : františkánský řád a jeho působení v českých zemích 17. a 18. století. Olomouc: Univerzita Palackého, Katedra historie Filozofické fakulty, 2001. ISBN 80-244-0229-7. S. 88. 
  20. ↑ ELBEL, Martin. Česká františkánská provincie 1570-1790. Acta Universitatis Palackianae Universitatis. Facultas Philosophica. Historica. 2000, čís. 29, s. 83–96, zde s. 92.  KAŠPÁRKOVÁ. Ženské kláštery v české františkánské provincii v raném novověku (cit.), s. 13 a násl.
  21. ↑ KAŠPÁRKOVÁ. Ženské kláštery... (cit.), s. 40.
  22. ↑ Srov. SOUSEDÍK, Stanislav. Jan Duns Scotus : doctor subtilis a jeho čeští žáci. Praha: Vyšehrad, 1989. SOUSEDÍK, Stanislav. Filosofické dílo pražského františkána Bernarda Sanniga. In: Historia Franciscana II. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. S. 151–163.ČERNÝ, Zbyněk. Knihy Bernarda Sanniga v chebské františkánské knihovně. In: Sborník Chebského muzea 2002. [s.l.]: [s.n.], 2002. S. 280–284.
  23. ↑ PAVLINCOVÁ. Bernard Sannig (cit.).
  24. ↑ Bibliografie cizojazyčných bohemikálních tisků z let 1501-1800. 1. produkce tiskáren na dnešním území České republiky v 16. a 17. století. Příprava vydání Anežka Baďurová (ed.). Praha: [s.n.], 2003. S. San 059-065.  Císařské schválení Leopolda I. (vč. reprodukce) viz KŘEČKOVÁ, Jitka. Leopold I. uděluje P. Bernardu Sannigovi.... In: Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštery Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004). Praha: Provincie bratří františkánů, 2004. S. č. 55. Dochováno mj. v knihovně františkánů u P. Marie Sněžné v Praze, signatura D f 10.
  25. ↑ KAŠPAR, Jan. První dva díly kompendia skotistické teologie Schola Theologica Scotistarum od Bernarda Sanniga. In: Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštery Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004). Praha: Provincie bratří františkánů, 2004. S. 61 (č. 51, vč. reprodukce frontispisového mědirytu s postavami Panny Marie, Jana Duns Scota, Františka z Assisi, Bonventury z Bagnoregia a Antonína z Padovy).
  26. ↑ Viz KAŠPAR, Obraz provinčního ministra Bernarda Sanniga... (cit.).
  27. ↑ PUMPRLA, Václav. Soupis starých tisků ve fondech Státní vědecké knihovny v Olomouci. I, Tisky vydané na území Čech a Moravy v letech 1501-1800. Olomouc: Státní vědecká knihovna, 1974-1979. Č. 4044.  Bibliografie cizojazyčných bohemikálních tisků... (cit.), San 055–058 (1-2 díl). Dochováno mj. v knihovně františkánů u P. Marie Sněžné v Praze, signatura G f 2.
  28. ↑ Národní archiv, Řád františkánů. pečeť provinciála. Popis a fotografii listiny publikoval Jan KAŠPAR in BENEŠ, Petr Regalát ... [et al.]. Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštery Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004). Praha: Provincie bratří františkánů, 2004. S. 66–67. 
  29. ↑ PUMPRLA. Soupis starých tisků... (cit.), č. 4072. Bibliografie cizojazyčných bohemikálních tisků... (cit.), San 010–013 (1-2 díl). Dochováno mj. v knihovně františkánů u P. Marie Sněžné v Praze, signatura O f 2.
  30. ↑ KAŠPAR, Jan. Dějiny české provincie a jejích klášterů od Bernarda Sanniga. In: Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštery Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004). Praha: Provincie bratří františkánů, 2004. S. 63 (č. 56).
  31. ↑ ELBEL, Martin. Bohemia Franciscana : františkánský řád a jeho působení v českých zemích 17. a 18. století. Olomouc: Univerzita Palackého, Katedra historie Filozofické fakulty, 2001. ISBN 80-244-0229-7. S. 80. 
  32. ↑ PAVLINCOVÁ. Bernard Sannig (cit.). OREL, Dobroslav. Hudební památky františkánské knihovny v Bratislavě. Bratislava: [s.n.], 1930. S. s. 71. ELBEL, Martin. Bohemia Franciscana : františkánský řád a jeho působení v českých zemích 17. a 18. století. Olomouc: Univerzita Palackého, Katedra historie Filozofické fakulty, 2001. ISBN 80-244-0229-7. S. 115. 
  33. ↑ EMESE, Rácz. Az Egykori Nagyenyedi Minorita rendház könyvtárának régi állománya = Altbücherstand der Biblithek des ehemaligen Minoritenklosters in Strassburg am Mieresch. Budapest: Országos Széchényi Könyvtár, 2009. 
  34. ↑ BAJGER. Knihovny ve františkánských klášterech od reformace až do moderní doby (cit.), s. 335.
  35. ↑ LEHMANN, Leonhard OFMCap. Bedeutung und Formen der Liturgie in der Sächsischen Franziskanerprovinz. In: Geschichte der Sächsischen Franziskanerprovinz. Band I, Von den Anfängen bis zur Reformation. Paderborn: [s.n.], 2015. ISBN 978-3-506-76989-3. S. 341–414, zde s. 373. HÄUSSLING, Angelus A. Die Gattungen des liturgischen Buches in Geschichte und Gegenwart. Kirchliches Buch- und Bibliothekswesen. Jahrbuch 2004.. 2005, s. s. 11-51, zde s. 29, pozn. 41. 
  36. ↑ Digitální kopie je dostupná v databázi Manuscriptorium. VOBR, České tisky... (cit.), č. 1062. Bibliografie cizojazyčných bohemik katalog.

Literatura

editovat
  • DVOŘÁK, Josef. Sannigovo scotistické řešení problému slučitelnosti Božího poznání nahodilé budoucnosti a lidské svobody. In: Františkánský kontext teologického a filozofického myšlení. Praha: Univerzita Karlova : Filosofia, 2002. ISBN 978-80-7308-436-3. S. 323–355.
  • ČERNÝ, Zbyněk. Knihy Bernarda Sanniga v chebské františkánské knihovně. In: Sborník Chebského muzea 2002. [s.l.]: [s.n.], 2002. S. 280–284.
  • KAŠPAR, Jan. První dva díly kompendia skotistické teologie Schola Theologica Scotistarum od Bernarda Sanniga. In: Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštery Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004). Praha: Provincie bratří františkánů, 2004. S. 61 (č. 51).
  • SOUSEDÍK, Stanislav. Filosofické dílo pražského františkána Bernarda Sanniga. In: Historia Franciscana II. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. S. 151–163.
  • KAŠPAR, Jan. Dějiny české provincie a jejích klášterů od Bernarda Sanniga. In: Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštery Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004). Praha: Provincie bratří františkánů, 2004. S. 63 (č. 56).
  • KAŠPAR, Jan. Obraz provinčního ministra Bernarda Sanniga ; První dva díly kompendia skotistické teologie Schola Theologica Scotistarum od Bernarda Sanniga. In: Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštery Panny Marie Sněžné v Praze (1604-2004). Praha: Provincie bratří františkánů, 2004. S. 60–61 (č. 50-51).

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bernard_Sannig&oldid=24402415“