Arkáda (architektura)

architektura, oblouk či řada oblouků na sloupech nebo pilířích
(přesměrováno z Arkády)

Arkáda (z lat. arcus, oblouk) je stavební článek architektury tvořený obloukem, který nesou dvě svislé podpory, pilíře nebo sloupy.[1] Řada oblouků nesených sloupy nebo pilíři tvoří sloupořadí. Někdy se jako arkády označuje i arkádová chodba či podloubí, z jedné nebo obou stran oddělená sloupy.[2] Naproti tomu kolonáda a portikus nemají mezi sloupy oblouky, nýbrž rovná kladí (architráv). Lodžie se obvykle liší tím, že nevystupuje z obvodu stavby. Arkatura je řada arkád jako dekorativní opakování arkádového motivu.

Arkády v oktogonu katedrály v Cáchách, kolem roku 800
Románsko-gotické arkády ambitu kláštera San Zeno Maggiore ve Veroně

Historie

editovat
  • Antická architektura římská užívala arkády na veřejných budovách (divadla, amfiteátry), lázně, chrámy, po obvodu veřejných prostranství (fórum, tržnice) hlavních ulic, kde poskytovaly stín i ochranu před deštěm. Několikakilometrové úseky akvaduktů se často budovaly jako arkády, někdy i ve dvou nebo třech podlažích nad sebou. Patrové arkády podle zásad klasické řádové architektury zformuloval Vitruvius, mají dodržovat antický princip řádové superpozice s dórským řádem v přízemí a iónským a korintským v horních patrech.
  • Byzantská architektura převzala od Římanů znalost arkády (např. Hagia Sofia v Konstantinopoli).
  • Karolínská architektura za vlády císaře Karla Velikého zahájila kolem roku 800 řadu raně středověkých monumentálních centrálních stave s arkádovými poli, podobně jako v byzantských chrámech na půdorysu kruhu nebo oktogonu (císařská kaple, později dostavěná jako Katedrála Panny Marie (Cáchy)).
  • Románská architektura pokračovala v byzantské a karolínské tradici centrálních staveb s arkádami, (např. dóm, baptisterium a věž v Pise, bazilika v Třebíči) nejčastěji to jsou přímé úseky kolem čtverce, u klášterů a kapitul tzv. rajský dvůr, čtvercová zahrada, obklopená klenutým ambitem čili křížovou chodbou, oddělenou otevřenými arkádami, zvanými arkádový dvůr či arkádové nádvoří. Také poutní kostely mohou být obklopeny ambity, v nich se shromažďovali i přenocovali poutníci (například v italských poutních trasách nebo u španělských chrámů na Svatojakubské cestě), ve střední a severní Evropě až v době barokní (například Svatá Hora u Příbrami, Klokoty u Tábora, Praha-Bílá Hora, Žďár nad Sázavou aj.).
  • Gotické arkády byly nejčastěji v přízemí objektů. Patrové arkády v atriu nebo v průčelí měly nejen hrady, ale i veřejné budovy italské: například radnice, v Čechách například chór pražské katedrály od Petra Parléře, hrady Zvíkov nebo Písek, v městské architektuře nejen paláce (např. Starý královský palác na Pražském hradě, saských vévodů v Praze), ale i měšťanské domy (například rohový Rotlevův dům v Praze; řazeny za sebou tvoří podloubí na tržištích (např. Havelský trh v Praze) nebo na náměstích. Mezilodní arkády oddělovaly od sebe chrámové lodi vícelodního kostela.
  • V období renesance a novorenesance dosáhly arkády největšího rozkvětu v dějinách evropské architektury; jednak pokračoval typ chrámové centrály, jak jej představil Donato Bramante v katedrále v Pavii a Michelangelo Buonarroti v kapli Sforzů při chrámu Santa Maria Maggiore v Římě, přímé arkády na zámcích, palácích, veřejných budovách a v atriových domech. Jedno- až tříetážová arkáda bývá otevřená nebo uzavřená. Arkáda o dvou nebo třech obloucích v přízemí zámků, paláců nebo letohrádků, otevřená do parku či zahrady je tzv. Sala terrena (např. Valdštejnský palác). Stejně jako v gotice může být na věži arkádový ochoz. Pokud je arkáda přisazena ke stěně (ať už dodatečně zazděná nebo tak byla postavena od počátku), nazýváme ji slepá arkáda (již v katedrální gotice, často v klasicismu). Pravidla italské renesanční architektury popsal Leon Battista Alberti. Proporce článků bývají všeobecně porušovány v manýrismu. V české renesanční architektuře arkády těchto vzorů najdeme jak na zámcích, tak v městských domech (např. Dům U Dvou zlatých medvědů v Praze).
  • Barokní arkády se od renesančních liší v iluzivních detailech vzájemných průniků, například spojením pilíře a sloupu, spojením slepé arkády s otevřenou, stlačením oblouků arkády nebo plastickou dekorací. Arkádami v kupolích centrálních chrámů se proslavili Francesco Borromini a Guarino Guarini, slepé arkády sloupového řádu se sala terrenou zkombinoval například Francesco Caratti na zahradním průčelí Černínského paláce v Praze, fantaskními vizemi arkádových labyrintů věznic byl znám Giovanni Battista Piranesi.

Arkádové zámky v Česku

editovat

Morava

Čechy

Slezsko

Galerie

editovat

Reference

editovat
  1. Oldřich J. Blažíček- Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění. Odeon Praha 1991, s. 21
  2. W. Koch, Evropská architektura, str. 429.

Literatura

editovat
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého výtvarného umění, Středověk I./1,2; Renesance a baroko II./1,2. Academia Praha 1984, 1989
  • Wilfried Koch, Evropská architektura, Encyklopedie evropské architektury od antiky po současnost. Praha: Universum 2008,
  • Ottův slovník naučný, heslo Arkáda. Sv. 2, str. 733

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat