Archiv Masarykovy univerzity

český specializovaný archiv

Archiv Masarykovy univerzity je jedním z nejvýznamnějších a největších vysokoškolských archivů České republiky. V soustavě archivů je zařazen jako specializovaný archiv, v rámci organizační struktury Masarykovy univerzity má postavení celouniverzitního pracoviště zřízeného podle § 22, odst. 1, písm. c zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách.

Archiv Masarykovy univerzity
Zemský dům II, sídlo Archivu Masarykovy univerzity
Zemský dům II, sídlo Archivu Masarykovy univerzity
Vznik1936
SídloBrno, Česko (Nový zemský dům)
Souřadnice
Oficiální webwww.archiv.muni.cz
E-mailarchiv@rect.muni.cz
Map
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Účel instituce

editovat

Základním posláním archivu je péče o kulturněhistorické dědictví, které svou činností vytváří Masarykova univerzita. Archiv její historické dokumenty a další hmotné artefakty spravuje, stará se o jejich vhodné uložení, zpřístupňuje je zainteresované veřejnosti a v neposlední řadě se snaží o další kvalitativní rozšiřování stávajících fondů.

Vznik a historie

editovat

Období První republiky

editovat

Ke konstituování archivu došlo postupně v průběhu 30. let 20. století. V roce 1931 byla ustavena archivní komise, která měla připravit oficiální zřízení a provozní zabezpečení archivu. Přebírala také první artefakty a registratury do archivních fondů. Komise byla složena ze zástupců historických oborů, v jejím čele stál profesor historie Bohumil Navrátil, členy byli historik Václav Hrubý, právní historik František Čáda a historik umění Eugen Dostál. V roce 1938 nahradil zesnulého Václava Hrubého historik a archivář Jindřich Šebánek. Po celá třicátá léta až do uzavření českých vysokých škol v roce 1939 nebyly vytvořeny dostatečné materiální podmínky pro činnost samostatného archivu. Nebylo ani obsazeno místo archiváře, i když archiv oficiálně i fakticky působil, spravoval i množství archiválií, veškerou odbornou činnost a správu zajišťovala v tomto období čtyřčlenná archivní komise.

Poválečná obnova

editovat

Během druhé světové války utrpěl archiv značné ztráty. Neporušeně se zachovala pouze evidence studujících, jež nacistickým úřadům sloužila k perzekuci českých studentů. S obnovením provozu českých vysokých škol v roce 1945 byl obnoven i Archiv Masarykovy univerzity, opět včele s archivní komisí ve složení František Čáda, Jindřich Šebánek a Josef Borovička. Tentokráte však bylo obsazeno i místo archiváře, jež zastával Jiří Radimský, který se tak stal prvním z řady vedoucích pracovníků této instituce. Archiv se ve 40. a 50. letech potýkal nejen s tradičními problémy takových institucí - dislokace, nabývání a zpracování archiválií a jejich adekvátní uložení, nýbrž zásadními i reorganizacemi veřejné správy, jež provázely etablování komunistického režimu. V roce 1950 skončila činnost archivní komise a v roce 1953 i éra vědeckých pracovníků. Péčí o archiv je v letech 1954-1958 Jindřich Dušek, penzionovaný ředitel školy a po jeho odchodu je archiv zcela bez personálu. Navíc se instituce během krátké doby několikrát stěhuje. Všechny tyto aspekty přispěly k pozvolnému rozchvácení archivních fondů.

Konsolidace a úsilí o získání právního rámce v centralizovaném státě

editovat
 
Depozitář Archivu Masarykovy univerzity s dobovými secesními regály s průběžnými ochozy.

Zlepšení poměrů přinesl počátek 60. let, který je spojen s prvním dlouholetým pracovníkem a stabilní dislokací instituce. Archiv Masarykovy univerzity byl v této době umístěn do novostavby rektorátu na ulici Arna Nováka 1. Po tři dekády tak archiv získal relativně dlouhodobé zázemí tradičně v rámci rektorátu Masarykovy univerzity, jehož je archiv od počátku své existence součástí, avšak nyní i v areálu Filozofické fakulty, kde je vyučován obor archivnictví, ze kterého se rekrutovali praktikanti, zaměstnanci i řada badatelů. Prvním dlouholetým vedoucím pracovníkem archivu, který nastoupil v této době byla Irena Hrabětová. Položila základy systematizace fondů a akcent na získávání osobních pozůstalostí, jejichž počet v současnosti dosahuje 135 fondů, čímž se Archiv MU řadí mezi významné pracoviště spravující podklady k dějinám české (resp. československé) vědy. Institucionální konsolidace 60. letech přinesla paradoxně nabourání jejího právního rámce. Centralizovaný československý stát produkoval právní normy, které nejen v oblasti archivnictví, uznávaly instituce sídlící pouze v jednom městě. A tímto městem Brno nebylo. Vývoj koncepce organizační sítě českého archivnictví vycházející z vládního nařízení o archivnictví z roku 1954 dospěl o deset let později do vydání centralizační směrnice ministerstva vnitra o ukládání archivního materiálu ve státních archivech a v archivech národních výborů. Z vysokých škol vyhláška toto právo výslovně přiznávala pouze Univerzitě Karlově a Českému vysokému učení technickému v Praze. Proti rozhodnutí ministerstva vnitra se brněnská univerzita, třebaže silně podporovaná tehdejším Státním archivem v Brně (dnes MZA), bránila marně. Z právního hlediska se její archiv stal pouhou vysokoškolskou spisovnou. Rezignace čiší z dopisu profesora Šebánka z roku 1969, v němž tehdejší předseda univerzitní archivní komise Archivní správě ministerstva vnitra navrhoval, aby byl na univerzitě zřízen alespoň podnikový archiv, nebo popřípadě zvláštní depozitum Státního archivu v Brně. V centralizačních tendencích pokračoval i zákon o archivnictví z roku 1974, jímž byla právně potvrzena exkluzivita vybraných archivů, nově označovaných jako archivy zvláštního významu. Tuto skupinu archivů tvořily vedle archivů dvou největších pražských vysokých škol a Archivu Československé akademie věd i archivy některých centrálních úřadů státní správy, parlamentu, muzeí a médií. Zákon tak pouze petrifikoval stav, který se vytvořil po vydání výše zmíněné vyhlášky z roku 1954. V návaznosti na zákon byla ale vydána směrnice MV ČSR o archivech zvláštního významu, která na základě stanoveného postupu otevírala cestu, byť, jak se záhy ukázalo, spíše jen teoretickou, ke zřízení archivu i pro další významné instituce. Této možnosti se rozhodlo využít vedení brněnské univerzity, které se na svém zasedání dne 26. května 1980 rozhodlo požádat Archivní správu MV ČSR o souhlas ke zřízení archivu zvláštního významu. Vleklý proces byl nakonec úspěšně završen na sklonku roku 1987. I tak se brněnský univerzitní archiv stal prvním a do roku 1989 jediným archivem zvláštního významu, který byl do této prestižní skupiny archivů zařazen po účinnosti archivního zákona z roku 1974. Jako jediný také měl své sídlo mimo Prahu.

Růst archivu po roce 1989 a dislokace v účelové reprezentativní budově

editovat

Období po roce 1989 znamenalo pro Archiv MU období růstu a fyzické odtržení od rektorátu univerzity. Devadesátá léta, znamenala "návrat" do budovy Právnické fakulty MU, tedy místa, kde instituce ve 30. letech vznikla. Dosud nebývalé prostorové možnosti umožnily sestěhování externích depozitářů a přebírání dalších materiálů. Archiv rozšířil své fondy, mezi nimiž tvoří ne zcela tradiční konvolut filmové materiály zaniklého audiovizuálního centra MU. Poprvé v existenci Archivu MU také vznikla regulérní badatelna. Rozvoj fondů brzy narazil na svoje hranice a po vydání nového archivního zákona, jenž vyžadoval revizi v posouzení provozních podmínek instituce, bylo rozhodnuto o vyhledání jiných prostor, jež vytvoří rámec pro nového právního ukotvení. Jedinečná příležitost se nabídla v prostorech Zemského domu II na Žerotínově náměstí uvolněných po vystěhování Moravského zemského archivu. K přestěhování došlo během roku 2008 a spolu s novými prostorami bylo pak v roce 2012 úspěšné zakončeno i reakreditační řízení. Tímto Archiv Masarykovy univerzity prozatím završil svoji neobyčejně spletitou anabázi hledání svého působiště. Na jejím dosavadním konci stojí sídlo v reprezentativním paláci zaniklé Země moravské. Palác byl pro nejvyšší úřad v zemi postaven v roce 1908 architektem a současně rektorem Německé vysoké školy technické v Brně Ferdinandem Hrachem. Mimo sídla místodržitele a nejvyšších úřadů samosprávy země zde bylo pamatováno i na další instituce včetně zemského archivu, pro který byly vybudovány účelové archivní depozitáře. Archiv Masarykovy univerzity tak má nyní k dispozici jedinečné prostory intaktně zachované se secesními archivními regálovými systémy, roletami a dalšími dobovými prvky. Místo je navíc spojeno se stoletou existencí Moravského zemského archivu ve zdejších prostorách, čímž Archiv Masarykovy univerzity navazuje na úctyhodnou tradici. Poslední proměnou, kterou si archiv v závěru roku 2015 prošel, byla jeho proměna vnitřní - generační výměna pracovníků. Po několika desetiletích budování archivu odešli jeho dlouholetí pracovníci PhDr. Jiří Pulec a PhDr. Jiřina Kalendovská. Jejich místa zaujali noví archiváři Mgr. Jana Barbora Slaběňáková, Mgr. Tomáš Zapletal a ředitel Mgr. Luděk Navrátil.

Fondy a sbírky

editovat

Archiv Masarykovy univerzity spravuje přes 2 km archiválií (2 278 bm v roce 2017).

 
Badatelna Archivu Masarykovy univerzity

Fondy se člení na několik skupin:

  • fondy úřední (fondy fakult, rektorátu, univerzitních ústavů)
  • fondy osobní (osobní pozůstalosti akademických i neakademických pracovníků univerzity)
  • fondy spolků, vědeckých společnosti a společenských organizací
  • sbírky (sbírka fotografií, negativů, obrazů, bust, historické dokumentace)

Vedoucí pracovníci

editovat
Jiří Radimský 1945–1947
František Spurný 1948–1950
Jaroslav Bakala 1950–1953
Jindřich Dušek 1954–1958
Miroslav Šebela 1961–1962
Irena Hrabětová 1962–1978
Jiří Pulec 1979–2015
Luděk Navrátil 2015–2021
Jana Barbora Slaběňáková 2021 –

Bibliografie

editovat
  • HRABĚTOVÁ, Irena: Archiv Univerzity J. E. Purkyně. Průvodce po archivních fondech. Brno 1969. 75 s.
  • KALENDOVSKÁ, Jiřina - PULEC, Jiří: Archiv UJEP archivem zvláštního významu. Universitas. 1988, č. 5, s. 66-69.
  • PLOSOVÁ, Jaroslava: Archiv Masarykovy univerzity. Universitas, 2012, č. 4, s. 52-62, ISSN 1211-3387.

Externí odkazy

editovat