Wikipedie

Antonín Florián z Lichtenštejna

(1656-1721) panující lichtenštejnský kníže
(přesměrováno z Anton Florian of Liechtenstein)

Antonín Florián kníže z Lichtenštejna (28. květen 1656 zámek Wilfersdorf – 11. říjen 1721 Vídeň) byl lichtenštejnský kníže v letech 1719–1721. Uplatnil se jako diplomat ve službách Habsburků a v letech 1689–1694 byl velvyslancem v Římě. Později zastával vysoké posty u dvora císaře Karla VI., kde byl nejvyšším hofmistrem (1711–1721). Byl rytířem Řádu Zlatého rouna a španělským grandem. V letech 1709 a 1712 zdědil po příbuzných značnou část majetku Lichtenštejnů v Čechách a na Moravě, o další podíly na dědictví vedl řadu let soudní spory.[1][2]. Významným odkazem na jeho jméno je kaple sv. Floriána, barokní dominanta Moravského Krumlova, jejíž výstavbu koncem 17. století financoval.

Antonín Florián z Lichtenštejna
5. kníže z Liechtensteinu
Ve funkci:
1718 – 11. říjen 1721
(od roku 1719 první panující kníže)
PředchůdceJosef Václav z Liechtensteinu
NástupceJosef Jan Adam z Liechtensteinu
Nejvyšší císařský hofmistr
Ve funkci:
1711 – 1721
PředchůdceJan Leopold z Trautsonu
NástupceJan Leopold z Trautsonu
Císařský velvyslanec v Římě
Ve funkci:
1689 – 1694
Předchůdcekardinál Carlo Pio di Savoia
Nástupcekardinál Jan Goëss
Narození28. května 1656 nebo 4. května 1656
Zámek Wilfersdorf
Úmrtí11. října 1721 (ve věku 65 let) nebo 10. října 1721 (ve věku 65 let)
Vídeň
Místo pohřbeníHrobka Lichtenštejnů ve Vranově
Choť(1679) Eleonora Barbora z Thun-Hohensteinu (1661–1723)
RodičeHartman III. z Lichtenštejna a Zdeňka Alžběta ze Salm-Reifferscheidtu
DětiAnna Marie z Lichtenštejna
Josef Jan Adam z Lichtenštejna
Eleonora Marie Karolína z Lichtenštejna
Marie Anna Karolína z Lichtenštejna
PříbuzníFilip Erasmus z Lichtenštejna a Maxmilián II. Jakub z Lichtenštejna (sourozenci)
Profesediplomat
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna
CommonsAnton Florian von Liechtenstein
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mládí

editovat
 
Kníže Antonín Florián z Lichtenštejna

Antonín Florián se narodil jako druhorozený syn knížete Hartmanna z Lichtenštejna a jeho ženy Alžběty Sidonie z urozené říšské rodiny Salm-Reifferscheidt dne 28. května 1656 na dolnorakouském zámku Wilfersdorf. Jako druhorozený syn neměl příliš velké šance pro převzetí knížecího fideikomisu, takže byl určen pro kariéru na habsburském dvoře ve Vídni. V osmnácti letech podnikl podle tehdejších zvyklostí kavalírskou cestu do Itálie.[pozn. 1] Přes Linec, Salcburk a Benátky dorazil v roce 1675 do Říma, kde se mu dostalo skvělého vzdělání. Kromě římského práva byl školen v cizích jazycích, jízdě na koni, šermu a francouzském tanci. Zvláštní důraz ve výchově mladého knížete byl kladen na matematiku, kterou studoval, podobně jako jeho starší bratr Maxmilián, u proslulého jezuitského polyhistora Athanasia Kirchera.[3] Po návratu do Vídně v roce 1676 čekala knížete relativně rychlá dvorská kariéra, kterou odstartoval jako císařský komorník Leopolda I. (1676).[4] V roce 1679 se oženil s Eleonorou Barborou, dcerou hraběte Michaela Osvalda z Thun-Hohenštejna; pro svoji nově založenou rodinu získal v roce 1681 panství Rumburk v severních Čechách.

Diplomatická a dvorská kariéra

editovat

První diplomatická mise knížete Antona Floriana vedla do Říma, kde byl v letech 1689–1694 císařským velvyslancem.[pozn. 2][5][6] Hlavním úkolem nového velvyslance bylo zajištění a rozšiřování politické a finanční podpory papežské kurie v císařově boji proti turecké expanzi. Z rozložení politických sil v Evropě také přirozeně vyplývala snaha podporovat při volbě kardinálů a nunciů přivržence císaře Leopolda I. a naopak narušovat vliv francouzských členů kardinálského kolegia. Úspěšné působení Antona Floriana v Římě a přízeň papeže Inocence XII. způsobily nejen jeho schopnosti, ale také okázalé vystupování a nádherné slavnosti, které pořádal pro členy kurie a příslušníky římské aristokracie. Po čtyřech letech se na přání císaře Leopolda I. vrátil do Vídně, aby se ujal výchovy císařova druhorozeného syna arcivévody Karla; současně se stal také Karlovým hofmistrem – v této funkci pak zůstal po zbytek svého života. V roce 1703 byl arcivévoda Karel prohlášen ve Vídni španělským králem Karlem III., čímž se stal protivníkem francouzského kandidáta na uvolněný trůn Filipa z Anjou. Krátce na to se v doprovodu svého dvora vydal přes Holandsko, Anglii a Portugalsko do Španělska, aby se přímo ve svém království zapojil do bojů o španělské dědictví. Antonín Florián byl už před odjezdem jmenován španělským grandem I. třídy a jako hofmistr a císařský nejvyšší štolba zastával klíčové pozice na nově zřízeném barcelonském dvoře; díky intrikám nejrůznějších španělských mocenských uskupení však jeho vliv výrazně klesl. Navzdory neshodám mezi Karlem a Antonínem Floriánem byl Lichtenštejn potvrzen ve funkci hofmistra i po Karlově návratu do Vídně a následné korunovace, po níž přijal jméno Karel VI. Ve funkci hofmistra císařského dvora zůstal Antonín Florián až do své smrti.

V roce 1697 získal Řád zlatého rouna,[7][8] během pobytu ve Španělsku obdržel titul španělského granda I. třídy (1703).[9]

Převzetí rodového majetku

editovat
 
Zámek Valtice

V roce 1681 koupil panství Rumburk v severních Čechách, kde se ale kvůli své službě v diplomacii a u dvora zdržoval jen zřídka. K panství Rumburk tehdy patřilo město Rumburk, městečko Jiřetín pod Jedlovou, osm vesnic a zřícenina hradu Tolštejn.[10] Po starším bratru Maxmiliánu Jakubovi (1641–1709) zdědil v roce 1709 tzv. gundakarovský rodový fideikomis, který zahrnoval dvě velká panství na jižní Moravě (Uherský Ostroh, Moravský Krumlov).[11][12] V roce 1712 se stal dědicem části majetku vymřelé karolínské větve. Její poslední potomek Jan Adam (1660–1712) však ve své závěti rozdělil rozsáhlý majetek mezi několik členů rodu. Antonín Florián proto v roce 1712 zahájil proti několika příbuzným velký soudní proces, který byl jeho současníky považován za skandální. Uplatňoval nároky na několik velkých pozemkových celků na Moravě a v Čechách, které zdědily dcery Jana Adama. Marie Terezie Savojská (1694–1772) byla dědičkou panství Kostelec nad Černými lesy, Uhříněves a Škvorec, Marie Dominika (1698–1724), provdaná Auerspergová, zdědila Černou Horu a Červený Hrádek. Další soudní spor vedl Antonín Florián proti vlastnímu synovci Josefu Václavovi, který byl předurčen jako dědic říšských panství Vaduz a Schellenberg (pozdější Lichtenštejnské knížectví), paláců ve Vídni, Praze a Brně. Další spor Antonína Floriána se týkal uplatňování vdovských nároků kněžny Erdmundy Terezie, manželky zemřelého Jana Adama.[13]

 
Kaple sv. Floriána v Moravském Krumlově

Částečné řešení majetkových sporů našel Antonín Florián ve sňatkové politice, kdy v roce 1718 svou dceru Marii Antonii (1699–1753) provdal za zmíněného dědice říšských statků Josefa Václava Lichtenštejna. V procesu proti dcerám Jana Adama byl víceméně neúspěšný, i když i zde došlo ke složitým jednáním, majetkovému vyrovnání a finančním kompenzacím.[14] Dosáhl například vyčlenění desítek vesnic z panství Kostelec nad Černými lesy a zřízení nového panství Plaňany. Závětí Jana Adama se nicméně stal dědicem velké části lichtenštejnských statků karolínské větve, které byly vázány statutem fideikomisu. Hned v roce 1712 tak převzal řadu panství na Moravě (Valtice, Lednice, Moravská Třebová, Ruda nad Moravou) a ve Slezsku (Opava, Krnov). V Opavě plánoval přestavbu zámku, za své hlavní sídlo si ale zvolil Valtice, které byly nejblíže k Vídni. Zde pokračoval ve výstavbě reprezentačního zámku za účasti vynikajicích umělců.[15]

V roce 1719 Karel VI. vytvořil nové knížectví – Lichtenštejnsko – spojením panství Schellenberg a Vaduz, která byla obě v držení Lichtenštejnů. Antonín Florián se tak stal členem Říšského sněmu, který vyžadoval, aby všichni členové měli zemi, která byla podřízená pouze samotnému císaři (oproti územím drženým jako léno od vyšších šlechticů). Tak se Antonín Florián stal prvním knížetem Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko a Lucembursko jsou dnes jediné dva suverénní státy Svaté říše římské, které stále existují.

Antonín Florián byl donátorem výstavby kaple sv. Floriána v Moravském Krumlově. Tato významná barokní stavba vznikla v letech 1695–1697 v dominantní poloze nad Moravským Krumlovem.[16] Podnětem k výstavbě kaple byla historka o splašeném koni a zázračné záchraně mladého prince (majitelem panství byl tehdy Antonínův starší bratr Maxmilián Jakub). Svatý Florián se následně stal patronem města.[17] Heraldickou stopu zanechal Antonín Florián také na kostele sv. Havla ve Štolmíři. Tato vesnice patřila k panství Kostelec nad Černými lesy, o které Antonín Florián vedl soudní spor s Marií Terezií Savojskou, k dostavbě kostela se nicméně zavázal finančně přispívat a v roce 1719 nechal do jeho průčelí osadit rodový erb gundarakovské linie Lichtenštejnů.[18]

Rodina

editovat
 
Eleonora Barbora, rozená Thun-Hohenstein, manželka knížete Antonína Floriána

Dne 15. října 1679 se v Krupce oženil s hraběnkou Eleonorou Barborou z Thun-Hohensteinu (1661–1723), s níž měl jedenáct dětí[19]:

  • František Augustin (1680–1681)
  • Eleonora (1681–1682)
  • Antonie Marie Eleonora (12. ledna 1683 – 19. prosince 1715)
  1. ⚭ 1702 hrabě Jan Adam z Lamberku (7. března 1677 – 16. ledna 1708)
  2. ⚭ 1709 hrabě Ehrgott Maxmilián z Kuefsteinu (1676–1728)
  1. ∞ 1712 princezna Gabriela z Lichtenštejna (1692–1713)
  2. ∞ 1716 hraběnka Marianna Thun-Hohensteinská (1698–1716)
  3. ∞ 1716 hraběnka Marie Anna Oettingensko-Spielberská (1693–1729)
  4. ∞ 1729 hraběnka Marie Anna Kotulinská z Křížkovic (1707–1788)
  1. ∞ 1716 hrabě Jan Arnošt Thun (1694–1717)
  2. ∞ 1718 kníže Josef Václav I. z Lichtenštejna (1696–1772)

Antonínův mladší bratr Filip Erasmus (1664–1704) sloužil v císařské armádě a v hodnosti polního podmaršála padl za války o španělské dědictví v Itálii. Nejmladší bratr Hartman (1666–1728) zastával v letech 1712–1724 u císařského dvora hodnost nejvyššího lovčího.

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ I když byl doprovázen hofmistrem a několika osobami služebnictva, putování do Itálie absolvoval inkognito jako baron von Testitz. U příslušníků nejvyšší šlechty s všeobecně známými jmény to bylo běžné, aby byli mladí kavalíři ušetřeni vysokých finančních nákladů na reprezentaci, protože na vzdělávací cesty dostávali jen omezené prostředky. Kromě Lichtenštejnů méně známá jména s nižšími šlechtickými tituly užívali na kavalírských cestách například Lobkovicové nebo Eggenbergové.
  2. ↑ Do Říma byl původně vyslán k volbě nového papeže jen jako doprovod kardinála Goësse, který však dorazil až později. Lichtenštejn byl nakonec jmenován řádným velvyslancem a u papežského dvora strávil pět let. V Římě pobýval v paláci Madama, měl také pronajatou vilu ve Frascati. Zatímco v září 1689 přicestoval do Říma v poštovním voze, na jeho poslední audienci u papeže v závěru diplomatické mise v roce 1694 bylo vypraveno 300 kočárů.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anton Florian of Liechtenstein na anglické Wikipedii.

  1. ↑ HORČIČKA, Václav: Lichtenštejnové v Československu; Praha, 2014; s. 16 ISBN 978-80-86781-22-8
  2. ↑ HORÁK, Ondřej: Liechtensteinové mezi konfiskací a vyvlastněním; Praha, 2010; s. 113–114 ISBN 978-80-7277-457-9
  3. ↑ Itinerář kavalírské cesty Antonína Floriána z Lichtenštejna in: KUBEŠ, Jiří: Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013; s. 376 ISBN 978-80-7415-071-5
  4. ↑ Antonín Florián z Lichtenštejna na webu kaiserhofgeschichte
  5. ↑ Kolektiv: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; Národní památkový ústav České Budějovice, 2020; s. 377 ISBN 978-80-87890-31-8
  6. ↑ MŽYKOVÁ, Marie: Šlechta ve službách diplomacie III.; Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Praha, 2001; s. 50 ISBN 80-86345-20-3
  7. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 273
  8. ↑ KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 394 ISBN 978-80-7422-574-1
  9. ↑ Ottův slovník naučný, 15. díl; Praha, 1900 (reprint 1999); s. 1056 (heslo z Liechtensteina) ISBN 80-7185-226-0
  10. ↑ KLESAL, Petr: Územní zisky Lichtenštejnů v Českém království (diplomová práce); Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2016; s. 37–43 (kapitola Rumburk) dostupné online
  11. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl; Praha, 2008; s. 858 ISBN 978-80-7277-041-0
  12. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 4. díl; Praha, 2000; s. 148 ISBN 80-85983-16-8
  13. ↑ Kapitola Erdmunda Tereza z Ditrichštejna in: VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Academia, Praha, 2014; s. 361–367 ISBN 978-80-200-2364-3
  14. ↑ OULÍKOVÁ, Petra: Marie Terezie, vévodkyně Savojská a české země; NLN, Univerzita Karlova, Praha, 2019; s. 9–10, 20 ISBN 978-80-7422-695-3
  15. ↑ KROUPA, Jiří: Rezidence španělského granda in: Město Valtice (kapitola Zámek Valtice v 17. a 18. století), s. 173–181; Valtice, 2001; ISBN 80-86181-48-0
  16. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 4. díl; Praha, 2000; s. 152 ISBN 80-85983-16-8
  17. ↑ Kostel sv. Floriána na webu NPÚ dostupné online
  18. ↑ OULÍKOVÁ, Petra: Marie Terezie, vévodkyně Savojská a české země; NLN, Univerzita Karlova, Praha, 2019; s. 151 ISBN 978-80-7422-695-3
  19. ↑ Archivovaná kopie. genealogy.euweb.cz [online]. [cit. 2008-12-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-23. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Florián_z_Lichtenštejna&oldid=22922335“