Andreas Melczer

Andreas svobodný pán Melczer de Kellemés (maďarsky kellemesi báró Andor Melczer, německy Andreas Freiherr Melczer von Kellemes) (30. listopadu 1800 Miskolc – 5. září 1873 Vídeň) byl uherský šlechtic a rakouský generál. Od mládí sloužil v rakouské armádě, jako vyšší důstojník se vyznamenal v revolučních letech 1848–1849 v Itálii a Uhrách. V roce 1853 dosáhl hodnosti polního podmaršála a svou kariéru završil jako městský a pevnostní velitel v Praze (1861–1866). Po prusko-rakouské válce odešel do penze a při této příležitosti získal titul barona.

Andreas baron Melczer von Kellemés
Velitel v Praze
Ve funkci: 1861 – 1866
Předchůdce	Franz von Hauslab
Nástupce	Josef Sauer
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní podmaršál (1853), generálmajor (1849)
Narození	30. listopadu 1800 Miskolc
Úmrtí	5. září 1873 (ve věku 72 let) Vídeň
Titul	svobodný pán (1866)
Profese	politik
Ocenění	Řád železné koruny, Leopoldův řád
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Zámek Melczer kastély v obci Kéked (Maďarsko)

Pocházel ze staré šlechtické rodiny z Horních Uher, narodil se do početné rodiny dvorního rady a člena uherského sněmu Lászla Melczera (1755–1823), po matce Marii (1770–1833) byl vnukem státního ministra hraběte Josefa Mailátha. Studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a po jejím absolvování vstoupil do armády. V roce 1826 byl poručíkem u 60. pěšího pluku a v roce 1830 byl povýšen na nadporučíka. Krátce působil jako pobočník Napoleona II., kterého učil maďarsky. Po jeho úmrtí (1832) se vrátil k 60. pěšímu pluku v hodnosti kapitána a v roce 1838 byl povýšen na majora. Delší dobu strávil u 19. pěšího pluku ve Vídni a od roku 1845 byl jako plukovník velitelem tohoto regimentu.

Erb rodu Melczerů

V revolučních letech 1848–1849 se pod velením generála Weldena zúčastnil bojů v Itálii, kde dosáhl několika úspěchů. Ještě v průběhu roku 1848 byl povolán do Uher, kde dočasně zastával funkci zástupce uherského ministra války Lászla Meszárose. V další fázi uherské revoluce ale zachoval loajalitu k císařskému domu a vrátil se ke svému pluku do Vídně. V září 1848 doprovázel do Uher generála Lamberga, který byl hned po příjezdu do Pešti zavražděn, Melczer se poté zúčastnil bojů proti maďarským povstalcům.

K datu 9. dubna 1849 byl povýšen do hodnosti generálmajora a v letech 1850–1853 zastával funkci náměstka na ministerstvu války. Po odchodu z tohoto úřadu byl povýšen do hodnosti polního podmaršála (1853) a stal se velitelem divize u 5. armádního sboru v Itálii. Ve válce se Sardinií v roce 1859 byl šéfem štábu generála Benedeka. V letech 1861–1866 byl velitelem v Praze. Z titulu této funkce byl zároveň zástupcem zemského velitele v Českém království generála Eduarda Clam-Gallase. Za prusko-rakouské války v roce 1866 byla Praha dočasně obsazena německými jednotkami a Melczer krátce poté požádal o uvolnění z funkce. K datu 1. ledna 1867 byl penzionován a od té doby žil na rodovém sídle v Kékedu v Uhrách.

Zemřel náhle ve Vídni 5. září 1873, kam doprovázel své dcery na světovou výstavu a nakazil se cholerou.

Tituly a ocenění

Od narození užíval prostý šlechtický titul, který rodině náležel již od 16. století, predikát de Kellemés byl odvozen od maďarského názvu obce Ľubotice. V roce 1859 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Po odchodu do výslužby byl povýšen do stavu svobodných pánů (1866). Během služby v armádě se stal nositelem několika vysokých státních vyznamenání v Rakousku i v zahraničí.

Rakousko

• Řád železné koruny I. třídy (1864)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1849)

Zahraničí

• Řád sv. Stanislava I. třídy s meči (Rusko)
• komandér Vévodského sasko-ernestinského domácího řádu (Sasko-Altenbursko)
• komandér Konstantinova řádu sv. Jiří (Parma)

Rodina

V roce 1828 se oženil s Irenou Fischerovou (1802–1848). Z manželství se narodily tři děti, dcery Georgina (1833–1908) a Malvína (1836–1917) byly aktivní ve společenském a kulturním životě v Košicích, jediný syn Andreas (Andor, 1841–1889) žil v soukromí na zámku Kéked. Zemřel bez potomstva a dědičkou velkostatku se pak stala starší sestra Malvína, která byla jeho majitelkou do první světové války. K velkostatku kromě zámku patřilo přibližně 1000 hektarů půdy.

V různých sférách veřejného života se uplatnili i jeho sourozenci, nejvýznamnějším z nich byl nejmladší bratr Štěpán (István, 1810–1896), který se uplatnil v uherské politice a byl prezidentem nejvyššího správního soudního dvora Uherského království.

Odkazy

Literatura

• TARABA, Luboš: Krve po kolena: Solferino 1859 - zlom ve válkách o sjednocení Itálie; Praha, 2011; 316 s. ISBN 978-80-7425-062-0
• TARABA, Luboš: Italské patálie maršála Radeckého. První válka za osvobození Itálie; Praha, 2019; 312 s. ISBN 978-80-7557-189-2
• URBAN, Otto: Vzpomínka na Hradec Králové; Praha, 1986; 430 s.

Autoritní data	GND: 116872888 ISNI: 0000 0000 2009 6805 VIAF: 775168 WorldCat Entities: E39PBJB8q6mcJwtmwJqM9gVt8C