Alfons XIII.
Alfons XIII. (Alfonso XIII; 17. května 1886, Madrid – 28. února 1941, Řím) byl v letech 1886 až 1931 králem španělským (poté až do své smrti v exilu).
| Alfons XIII. | |
|---|---|
| král španělský král francouzský a navarrský | |
 Alfons XIII., rok 1916 | |
| Doba vlády | 17. května 1886 – 14. duben 1931 |
| Křest | 22. května 1886 |
| Narození | 17. května 1886 Madrid, Španělsko |
| Úmrtí | 28. února 1941 (ve věku 54 let) Řím, Itálie |
| Pohřben | Královská hrobka kláštera El Escorial a Kostel Santa Maria in Monserrato degli Spagnoli |
| Předchůdce | Alfons XII. |
| Nástupce | Niceto Alcalá-Zamora (jako prezident Španělska) |
| Manželka | Viktorie Evženie Battenberská |
| Potomci | Alfons, kníže z Asturie Infant Jakub Jindřich, vévoda ze Segovie Infantka Beatrix Infantka María Cristina Infant Juan, hrabě barcelonský Infant Gonzalo |
| Rod | Kapetovci |
| Dynastie | Bourboni |
| Otec | Alfons XII. Španělský |
| Matka | Marie Kristina Rakouská |
| Podpis | .svg){kind=small} |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
.jpg)
Život
editovatAlfons XIII. králem
editovatNarodil se 17. května 1886 v Madridu jako pohrobek 25. listopadu 1885 zesnulého krále Alfonse XII. Španělského a jeho druhé ženy Marie Kristýny Rakouské a tím se de jure ihned po svém narození stal králem. Do jeho plnoletosti roku 1902 však úřední záležitosti vedla jeho matka jako regentka.
Když se král Alfons XIII. a královna Viktorie Evženie vraceli po svatebním obřadu do královského paláce, stali se terčem atentátu prostřednictvím bomby ukryté v kytici květin, kterou hodil anarchista Mateo Morral na jejich vůz, před číslem 88 na madridské calle Mayor. Královský pár jako zázrakem vyšel bez zranění, avšak na následky exploze zemřelo nebo bylo zraněno mnoho přihlížejících a členů královské suity.
Během první světové války, jako monarcha neutrálního státu, uspořádal účinnou iniciativu, Úřad pro zajatce, (špan. Oficina Pro Cautivos), která umožnila kontakt mezi válečnými zajatci obou stran s jejich rodinami. Úřad zachránil na 70 tisíc civilistů a 21 tisíc vojáků, intervenoval ve prospěch 136 tisíc válečných zajatců a uskutečnil 4 tisíce inspekčních vizit v utečeneckých táborech. Král kromě toho měl v úmyslu osvobodit a nechat převézt do Španělska ruskou carskou rodinu, ale po státním převratu v režii bolševiků to již nebylo možné.[1]
Po smrti posledního rakouského císaře Karla I. (zemřel 1. dubna 1922 v internaci na Madeiře) poskytl Alfons XIII. ve Španělsku azyl císařovně vdově Zitě a jejím osmi dětem.
Vláda Alfonse XIII.
editovatDoba jeho vlády spadala do éry politické restaurace ve Španělsku. V tomto období se všechny významné síly snažily o zeslabení existujících politických a sílících sociálních protikladů ve španělské společnosti, avšak bez úspěchu. Král to však nechápal jako impuls k prosazení nezbytných reforem prostřednictvím svých širokých možností daných mu ústavou. Španělsko bylo sice uchráněno hrůz první světové války, ale i zde byly velké sociální rozdíly zdrojem napětí ve společnosti. Stávky, sociální nepokoje a atentáty (i na královu osobu) situaci ještě zhoršovaly. Korupcí a reformním vzedmutím poznamenaný španělský politický systém se definitivně zhroutil roku 1923 po porážce španělské armády proti marockým povstalcům u Annualu. Správou Španělska byl pověřen generál Miguel Primo de Rivera, za jehož vedení se země stala de facto vojenskou diktaturou, v níž stál král ve stínu vojenského diktátora. Avšak ani tato sedm let trvající diktatura nepřinesla vytouženou konsolidaci ochromeného španělského státu a nesplnila očekávání.
Život po vyhlášení republiky
editovatV komunálních volbách z 12. dubna 1931, prvních volbách po roce 1923, ve velkých městech přesvědčivě zvítězili republikáni. O dva dny později byla v Madridu vyhlášena (2.) republika a král Alfons ještě téhož dne, bez formální abdikace, odešel se svou rodinou do exilu, nejprve do Paříže a Marseille, později do Říma. Na pokraji španělské občanské války horlivě podporoval vzbouřenecké skupiny, a prohlašoval se za falangistu od první chvíle.[2] Teprve krátce před svou smrtí, 15. ledna 1941, se vzdal práva na trůn ve prospěch svého syna Juana.
Smrt
editovatAlfons XIII. zemřel v Římě, kde byl poté rovněž pohřben, a to ve španělském národním kostele Santa Maria in Monserrato degli Spagnoli. V lednu 1980 byly jeho ostatky převezeny do královské hrobky kláštera El Escorial.
Alfons XIII. a Československo
editovatMatka Alfonse XIII. Marie Kristýna Rakouská byla pravnučka římského císaře a českého krále Leopolda II. a narodila na zámku v Židlochovicích na Moravě. Během první světové války se Alfons XIII. přimluvil u rakouského císaře za budoucího československého premiéra Karla Kramáře, který byl v roce 1916 odsouzen k trestu smrti. (Podobně se přimlouval u ruského cara za propuštění Maxima Gorkého.[3]) Počátkem 20. let 20. století sledoval s nevolí konfiskace majetku svého strýce Bedřicha Rakousko-Těšínského na území Československa a podezíral československou vládu ze sklonů k bolševismu. V roce 1923 intervenoval za záchranu kynžvartského panství před pozemkovou reformou.[4]
Jeho sestřenice Isabela Alfonsa Bourbonsko-Sicilská se v roce 1929 provdala za polského hraběte Jana Zamojského, majitele Ľubovňanského hradu. 4. září 1931 soukromě navštívil Prahu.[5] V roce 1931 údajně král uvažoval, že se usadí na Slovensku.[6] Na Slovensku přebýval v roce 1934.[7]
Jeho sestřenice Isabel de Silva y Carvajal (1880–1980) se provdala za Klemense Václava Metternicha (1869–1930), vnuka rakouského kancléře Klemense Wenzela von Metternicha. Během exilu Alfons XIII. v letech 1931–1938 několikrát pobýval u Paula Alfonse von Metternich-Winneburga na jeho zámku Kynžvart v západních Čechách.[8] Levicový tisk jej podezříval, že na zámku tajně jedná proti demokratickému Španělsku. Na jeho obhajobu se v roce 1936 postavil Karel Kramář, když do Národních listů napsal článek „Nevděčnost“.[9][10] Obec Kynžvart si v roce 1938 vymohla jeho vypovězení ze země. Den před Mnichovskou dohodou pak odjel do Vídně a do Československa se již nikdy nevrátil.
Rodina
editovatZ manželství uzavřeného 31. května 1906 s princeznou Viktorií z Battenbergu, dcerou prince Jindřicha Mořice z Battenbergu, guvernéra a kapitána na ostrově Wight, a jeho manželky princezny Beatrice Britské, nejmladší dcery britské královny Viktorie, vzešli následující potomci:
- Alfons Pius (1907–1938), hrabě z Covadongy
- ⚭ 1933–1937 Edelmira Sampedro-Ocejo y Robarto
- ⚭ 1937–1938 Marta Rocafort y Altazurra
- Jakub Jindřich (1908–1975), vévoda ze Segovie a uchazeč o francouzský trůn jako Jacques II.
- ⚭ 1935–1947 Princezna Victoire Jeanne Joséphine Emmanuelle de Dampierre
- ⚭ 1949 Carlota Tiedemann
- Beatrix Isabel (1909–2002) ⚭ 1935 Alessandro Torlonia, kníže z Civitella-Cessi
- Maria Christina (1911–1996) ⚭ 1940 Enrico hrabě Marone
- Juan (1913–1993), hrabě Barcelonský ⚭ 1935 princezna Marie Mercedes Bourbonsko-Sicilská; otec španělského krále Juana Carlose I.;
- Gonzalo Manuel (1914–1934)
Nelegitimní potomci
editovatAlfons měl rovněž šest nelegitimních potomků:
- S francouzskou aristokratkou Mélanie de Gaufridy de Dortan (1876–1937), provdanou za J. Lévêque de Vilmorina, měl syna jménem Roger Marie Vincent Philippe Lévêque de Vilmorin (1905–1980)
- S Pauline of Saint Glen syna Charlese Maxime Victora of Saint Glen (1914–1934)
- S Béatricí Noon dceru Juanu Alfonsa Milán y Quiñones de León (1916–2005)
- Se španělskou herečkou María del Carmen Ruíz y Moragas (1898–1936) dceru Anu Maríu Teresu Ruíz y Moragas (1925–1965) a syna Leandra Alfonsa Luise Ruíz y Moragas (* 26. 4. 1929)
- S Marií Sousa syna Alonsa Borbon Sousa (1930–1934)
Vývod z předků
editovatFotogalerie
editovat-
Portrét od J. Sorolly (1863–1923): Král Alfons XIII. Španělský v husarské uniformě, 1907 -
Alfons XIII. -
Filipínská poštovní známka s portrétem Alfonse XIII. v dětství (1890) -
Španělská poštovní známka s portrétem Alfonse XIII. (1909)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Proč Alfons XIII. nemohl zachránit cara Mikuláše II.?. revista.libertaddigital.com [online]. [cit. 2008-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-06.
- ↑ José María Zavala, "Francovi přívrženci. Bourboni před Občanskou válkou", Dobrodružství historie č. 97 (listopad 2006), str. 48–53. ISSN 1579-427X.
- ↑ Alfons XIII. zachráncem Gorkého. Národní listy. 1932-01-23, roč. 72, čís. 16, s. 3. Dostupné online [cit. 2021-06-21]. ISSN 1214-1240.
- ↑ PURNOCHOVÁ, Tereza. Československo-španělské vztahy v letech 1918-1936. 2017 [cit. 2021-06-21]. Diplomová práce. Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Jiří Štěpán, Ph.D.. Dostupné online.
- ↑ Alfons XIII. navštívil Prahu. Národní listy. 1931-09-05, roč. 71, čís. 172, s. 1. Dostupné online [cit. 2021-06-21]. ISSN 1214-1240.
- ↑ Madridské palácové poklady odvezeny do ČSR. Národní listy. 1931-10-05, roč. 71, čís. 272, s. 3. Dostupné online [cit. 2021-06-21]. ISSN 1214-1240.
- ↑ Bývalý král Alfons XIII. do Luhačovic. Národní listy. 1934-04-14, roč. 74, čís. 73, s. 3. Dostupné online [cit. 2021-06-21]. ISSN 1214-1240.
- ↑ Španělský král Alfons XIII. a Mariánské Lázně [online]. Hamelika [cit. 2021-06-21]. Dostupné online.
- ↑ KRAMÁŘ, Karel. Nevděčnost. Národní listy. 1936-08-15, roč. 76, čís. 223, s. 1. Dostupné online [cit. 2021-06-21]. ISSN 1214-1240.
- ↑ Karel Kramář – Nevděčnost
Literatura
editovat- GRANADOS, Juan. Španělští Bourboni (původním názvem: Breve historia de los Borbones espanoles). 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2012. 264 s. ISBN 978-80-247-4097-3. S. 187–214.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alfons XIII. Španělský na Wikimedia Commons
| Předchůdce: Alfons XII. |
|
Španělský král Alfons XIII. 1886–1931 |
|
Nástupce: Niceto Alcalá-Zamora (jako prezident Španělské republiky) |
| Předchůdce: - |
|
Titulární španělský král Titulární 1931–1941 |
|
Nástupce: Jan III. |
| Předchůdce: Karel XII. |
|
Titulární král Francie a Navarry Alfons I. legitimistický pretendent 1936–1941 |
|
Nástupce: Jindřich VI. |
