Wikipedie

Alexander z Halesu

Alexander z Halesu, též Alexander Haleský (kolem 1185, Hales (Halesowen u Birminghamu) - 1245, Paříž) byl středověký scholastický filosof, zakladatel františkánské školy, který vyučoval současně s Janem z La Rochelle[1] na Pařížské univerzitě. Byl nazván "doctor irrefragabilis et theologorum monarcha",[2] tj. nepřemožitelný učitel a vládce bohoslovců.[pozn. 1]

Alexander z Halesu
Narození1175 nebo 1185
Halesowen
Úmrtí21. srpna 1245, 28. srpna 1245 nebo 1245
Paříž
Alma materPařížská univerzita
Povolánífilozof, teolog, vysokoškolský učitel a spisovatel
ZaměstnavatelPařížská univerzita
Nábož. vyznáníkatolická církev
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a působení

editovat

Pocházel ze zámožné venkovské rodiny, kolem roku 1210 začal studovat v Paříži, kde pak také sám vyučoval a přednášel teologii. V této funkci zavedl, že učebnicí teologie se stala kniha Sentencí Petra Lombardského, k níž sám napsal komentář. Byl výrazně ovlivněn spisy Pseudo-Dionysia Areopagity, novoplatónského teologa patrně 6. století. Současně s univerzitním působením v Paříži zastával řadu funkcí v Anglii, byl kanovníkem v Londýně a v Coventry a král Jindřich III. ho používal v diplomatických službách. Roku 1236, ve věku kolem 50 let, nečekaně vstoupil do františkánského řádu a stal se tak prvním pařížským profesorem františkánem. Mezi jeho četnými žáky vynikl svatý Bonaventura.

Dílo

editovat

Alexander je autorem díla Summa universae theologiae, základního díla františkánské školy a syntézy umírněného augustinismu. Filozofický význam Alexandrovy Sumy, spočívá ve svérázném postoji k aristotelsko-arabským pramenům: Alexander totiž jako první v Paříži využil téměř celou Aristotelovu filozofii a použil ji jako pomocnou disciplínu pro teologii. V podstatě přebírá od Aristotela vše a pouze v případech zřetelné neshody s učením Augustina dává Augustinovi přednost. Využívá též arabské komentáře k Aristotelovi, především Avicennovy. Jako realista věří, že jsou obecniny před věcmi, ale existenci těch obecnin klade do rozumu Božího.[4] Alexander zavádí ve své Sumě latinský výraz actus Purus - čistý akt.[pozn. 2]

Spisy

editovat
  • Glossa in quatuor libros Sententiarum Petri Lombardi [Výklad čtyř knih Sentencí Petra Lombarda]
  • Summa universae theologiae [Souhrn veškeré teologie], též nazýváno Summa Alexandri [Souhrn Alexandrův][6] nebo Summa fratris Alexandri [Souhrn bratra Alexandra][1]
    • Toto dílo Alexander nedokončil, od něho pochází asi třetina textu, ostatní dopsali jeho žáci,[7] především Jan z La Rochelle[8] (Johannes de Rupella, Jean de La Rochelle, 1200–1245), františkánský teolog, který byl jeho nástupcem na učitelské katedře, a Vilém z Melitony (Guilelmus de Melitona, William of Melitona, † 1257).[9]


Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ V řádu františkánském se uctíval jako blahoslavený, jeho památka připadá na 21. srpen.[3]
  2. ↑ Actus purus je čiré uskutečňování (actus). Je to stav bytí v nejvyšší a absolutní dokonalosti, stav, který vylučuje každou způsobilost (potentia) k dalšímu zdokonalování; jde tedy o označení Boha.[5]

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alexander z Halesu na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ a b LIBERA, Alain de. Středověká filosofie: Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Přeložil Martin Pokorný. Praha: Oikoymenh, 2001. 551 s. ISBN 80-7298-026-2. [Viz str. 378.]
  2. ↑ TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A – Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. 960 s. [Viz str. 259.]
  3. ↑ VONDRUŠKA, Isidor. Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. 3. část. V Praze: Ladislav Kuncíř, 1931. 322 s. [Viz str. 55.]
  4. ↑ NOVOTNÝ, František. O Platónovi. IV., Druhý život. 1. vyd. Praha: Academia, 1970. 947 s. [Viz str. 444–445.]
  5. ↑ ŠOKA, Silvester. Stručný úvod do filozofie. Ontológia - Kritika. Vydal Spolok sv. Vojtecha v Cirkevnom nakladateľstve, Bratislava, 1980. 272 s. [Kapitola „Stavy a spôsoby bytia" je na str. 20–39; viz str. 25.]
  6. ↑ KUŤÁKOVÁ, Eva a kol. Slovník latinských spisovatelů. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1984. 718 s. [Viz str. 85.]
  7. ↑ TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A – Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. 960 s. [Viz str. 259.]
  8. ↑ BRUGGER, Walter aj. Filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 639 s. ISBN 80-206-0409-X. [Viz str. 539.]
  9. ↑ ŠOKA, Silvester. Úvod do dejín filozofie. Stredovek. 3. vyd. Vydal Spolok sv. Vojtecha v Cirkevnom nakladateľstve, Bratislava, 1988. 188 s. [Viz str. 80–81.]

Literatura

editovat
  • COPLESTON, Frederick Charles. Dějiny filosofie. II., Od Augustina ke Scotovi. Překlad Jana Odehnalová. Vydání první. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, s.r.o., 2016. 790 stran. ISBN 978-80-7412-251-4. S. 309–318.
  • LEGOWICZ, Jan. Prehľad dejín filozofie: základy doxografie. Preložila Anna Varsiková. 2. vydání. Bratislava: Obzor, 1973. 655 s. [Viz str. 264.]
  • G. Schischkoff (red.), Philosophisches Wörterbuch. Heslo Alexander von Hales. Kröner: Stuttgart 1991.
  • SOKOLOV, Vasilij Vasil'jevič. Středověká filozofie. Překlad Vilém Herold a Václava Steindlová. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1988. 476 s. [Viz str. 334.]
  • ŠOKA, Silvester. Úvod do dejín filozofie. Stredovek. 3. vyd. Vydal Spolok sv. Vojtecha v Cirkevnom nakladateľstve, Bratislava, 1988. 188 s. [Viz str. 79–80.]
  • TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A – Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. 960 s. [Viz str. 259.]

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alexander_z_Halesu&oldid=21933925“