Žlučník
Žlučník, též žlučový měchýř, lat. vesica fellea či vesica biliaris, je vakovitý orgán hruškovitého tvaru uložený na spodině jater, sloužící ke skladování a úpravě žluči, která v játrech vzniká.
| Žlučník | |
|---|---|
 | |
| Žlučový měchýř a extrahepatální žlučovody | |
 | |
| Umístění žlučníku na spodní ploše jater | |
| Latinsky | vesica fellea, vesica biliaris |
| Soustava | žlučové cesty |
| Tepny | tepna žlučníku, arteria cystica |
| Žíly | žíla žlučníku, vena cystica |
| Nervy | sympatická inervace z ggl. coeliaca parasympatická inervace bloudivým nervem |
| Lymfa | lymfatická uzlina v oblasti vývodu žlučníku |
| Prekurzor | Pars cystica jaterního pupenu |
| Gray | 11197 |
Anatomie
editovatJe uložený ve žlučníkové jámě na spodní ploše pravého jaterního laloku a je 8–12 cm dlouhý.[1] Jeho objem je 30–80 ml.[1][2] Anatomicky se dělí na tři části: dno, fundus vesicae biliaris, směřuje dopředu a dolů, asi o 1 cm přesahuje volný okraj jaterní[2] a naléhá břišní stěnu v místě, kde pravá medioklavikulární čára protíná žeberní oblouk.[1] Místo, kde se dno žlučníku promítá na břišní stěnu, se dá najít také na místě styku pravého přímého břišního svalu a chrupavky pravého devátého žebra, nebo pomocí pomyslné čáry probíhající z předního horního kyčelního trnu skrz pupek směrem nahoru, dno žlučníku je v místě, kde tato čára protíná okraj žeberního oblouku.[3] Dno plynule přechází v tělo žlučníku, corpus vesicae billiaris, které leží ve žlučníkové jámě a seshora je kryté dolní plochou pravého laloku jater, dolní plocha je volná. Tělo se směrem nahoru zužuje a přechází v infundibulum,[2] přechodnou oblast mezi tělem a krčkem žlučníku, collum vesicae billiaris. Krček žlučníku je 5–7 mm dlouhý a přechází do vývodu žlučníku, ductus cysticus.[2] Ten je součástí žlučových cest, ústí do hlavního žlučovodu (ductus choledochus), jímž se žluč dostává do dvanáctníku.
Naplněný žlučník je hmatný.[4]
Krevní zásobení žlučníku zajišťuje především a. cystica, větev jaterní tepny. Menší cévy vstupují do žlučníku z jater přes žlučníkovou jámu.[5] Odkysličená krev je odváděna žlučníkovou žílou v. cystica, která se vlévá do vrátnicové žíly.[5] Ve stěně žlučníku se nacházejí lymfatické cévy, které odvádějí mízu do mízní uzliny při krčku žlučníku. Z těch se míza dostává do uzlin doprovázejících hlavní žlučovod.[5]
Žlučník je bohatě inervovaný, a to jak parasympatickými nervy z větví bloudivého nervu, tak sympatickými vlákny z ganglií ggl. coeliaca.
Stavba stěny
editovatStěna žlučníku je složena ze tří vrstev:
- Sliznice je složena v četné síťovité řasy, což umožňuje roztahování orgánu při náplni. Je vystlán jednovrstevným cylindrickým epitelem tvořeným cholecystocyty. Tyto buňky mají sekreční a resorbční funkci. Slizniční vazivo je tvořeno řídkým kolagenním vazivem, tunica muscularis mucosae a podslizniční vazivo chybí.[5]
- Svalová vrstva je tvořená snopci hladké svaloviny. Svalová vlákna probíhají podélně, cirkulárně i šikmo, ale netvoří žádné uspořádané vrstvy. Zvlášť dobře je vyvinutá v oblasti krčku a dna žlučníku.[5]
- Vnější vrstva je tvořena subserózou a serózou. Z jater přechází na žlučník pobřišnice a povléká jeho volnou plochu.[1]
Histologie:
editovatStěnu žlučníku tvoří tunica mucosa, tunica muscularis a tunica serosa.
Tunica mucosa
editovatSliznice vytváří řasy, které jsou patrné zejména v prázdném žlučníku, protože jejich výška je závislá na množství obsahu žlučníku. Místy se utváří vchlípeniny, které připomínají kapsy a zasahují až do tunica muscularis. Tyto dutinky se nazývají Rokitanského – Aschoffovy sinusy.
Na celém povrchu sliznice je žlučník vystlán jednovrstevným cylindrickým epitelem s mikroklky, který je vybaven spojovacími komplexy. V epitelových buňkách se hojně vyskytují mitochondrie. Buňky epitelu dokáží vylučovat v malé míře hlen. Mimoto jsou schopny vstřebávat vodu a tím napomáhají ke koncentrování žluči. Podle této funkce můžeme říct, že se jedná o resorpční epitel. Při krčku žlučníku se v jeho stěně objevují mucinózní žlázy, které odpovídají za většinu hlenu ve žluči.
Lamina propria mucosae se skládá z řídkého kolagenního vaziva.
Tunica muscularis
editovatSvalová vrstva je tenká a hladké svalové buňky jsou orientovány cirkulárně. Svalovina je důležitá pro vylučování žluči, svalové stahy jsou vyvolány cholecystokininem a autonomním nervovým systémem.
Tunica serosa
editovatŽlučník je k játrům připoután tlustou vazivovou vrstvou, proto nemá serosní povlak, ale adventicii. Protilehlá strana je kryta typickou serosní vrstvou.
Funkce žlučníku
editovat
Při zavřeném Oddiho svěrači v ústí hlavního žlučovodu do střeva produkovaná žluč teče nahoru a je hromaděna ve žlučníku. Přechází do něj asi polovina veškeré vytvořené žluči.[6][7] Epitelové buňky žlučníku mají schopnost účinné resorbce vody: na jejich bazolaterální straně se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku.[7] Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12× zahušťuje[8]. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO3− za vzniku oxidu uhličitého a vody.[8] Dochází také k mírnému snížení pH žlučníkové žluči.
Vyprazdňování žlučníku je řízeno autonomními nervy: sympatikus snižuje stahy žlučníku a zvyšuje tonus Oddiho svěrače, parasympatikus působí naopak, podporuje stahy žlučníku a uvolnění svěrače.[1] Vyprazdňování žlučníku je podmíněno i hormonálně, především hormonem cholecystokininem.[8] Žluč ze žlučníku se dostává do střeva po příjmu potravy, především takové, která obsahuje tuk.[1]
Žlučník u zvířat
editovatŽlučník u zvířat může a nemusí být vytvořený. Zpravidla nechybí masožravcům.[9] Nechybí žádným příčnoústým,[10] obojživelníkům,[11] ani plazům[12], má ho většina paprskoploutvých ryb,[13] a většina ptáků, chybí však u pštrosů, nanduů, holubů a papoušků.[14] Obvyklá je přítomnost žlučníku také u savců. Nemají ho někteří hlodavci, kytovci, chobotnatci[15] a koně.[16]
Galerie
editovat-
Jednotlivé části žlučníku -
Řez stěnou žlučníku pod světelným mikroskopem, barveno hematoxylin-eosinem -
Dno žlučníku viděno při laparoskopii -
Anechogenní ("černá") dutina žlučníku patrná při sonografickém vyšetření
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c d e f LUKÁŠ, Karel; ŽÁK, Aleš. Gastroenterologie a hepatologie. Praha: Grada, 2007. 380 s. ISBN 978-80-247-1787-6. Kapitola Anatomie trávicího traktu, s. 47.
- ↑ a b c d EHRMANN, Jiří; HŮLEK, Petr, a kol. Hepatologie. Praha: Grada, 2010. 590 s. ISBN 978-80-247-3118-6. Kapitola Choroby žlučníku, s. 519.
- ↑ Sherlock's Diseases of the Liver and Biliary System. Příprava vydání James S. Dooley, Anna Lok, Andrew K. Burroughs, Jenny Heathcot; autor kapitoly: Jay H. Lefkowitch. 12. vyd. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2011. 792 s. ISBN 978-1-4051-3489-7. Kapitola Anatomy and Function, s. 6. (anglicky)
- ↑ Sherlock's Diseases of the Liver and Biliary System. Kapitola Anatomy and Function, s. 7. (anglicky)
- ↑ a b c d e Sherlock's Diseases of the Liver and Biliary System. Kapitola Anatomy and Function, s. 5. (anglicky)
- ↑ TROJAN, Stanislav, a kol. Lékařská fyziologie. 4. vyd. Praha: Grada, 2003. 771 s. ISBN 80-247-0512-5. Kapitola Fyziologie trávení a vstřebávání, s. 354.
- ↑ a b TROJAN, Stanislav, a kol. Lékařská fyziologie. Kapitola Fyziologie trávení a vstřebávání, s. 356. (česky)
- ↑ a b c TROJAN, Stanislav, a kol. Lékařská fyziologie. Kapitola Fyziologie trávení a vstřebávání, s. 357. (česky)
- ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha: Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Charakteristika obratlovců, s. 128.
- ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Příčnoústí, s. 255. (česky)
- ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Obojživelníci, s. 346. (česky)
- ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Plazi, s. 386. (česky)
- ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Paprskoploutví, s. 271. (česky)
- ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Ptáci, s. 446. (česky)
- ↑ GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha : Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9. Kapitola Savci, s. 534. (česky)
- ↑ ČERNÝ, Hugo. Veterinární anatomie pro studium a praxi. Brno: Noviko a.s., 2004. 528 s. ISBN 80-86542-05-X. Kapitola 5.7.2. Topografická anatomie orgánů břišní dutiny koně, s. 242.
Literatura
editovat- LUKÁŠ, Karel; ŽÁK, Aleš. Gastroenterologie a hepatologie. Praha: Grada, 2007. 380 s. ISBN 978-80-247-1787-6.
- EHRMANN, Jiří; HŮLEK, Petr, a kol. Hepatologie. Praha: Grada, 2010. 590 s. ISBN 978-80-247-3118-6.
- Sherlock's Diseases of the Liver and Biliary System. Příprava vydání James S. Dooley, Anna Lok, Andrew K. Burroughs, Jenny Heathcot. 12. vyd. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2011. 792 s. ISBN 978-1-4051-3489-7. (anglicky)
- GAISLER, Jiří; ZIMA, Jiří. Zoologie obratlovců. druhé, přepracované. vyd. Praha: Academia, 2007. 692 s. ISBN 978-80-200-1484-9.
- ČERNÝ, Hugo. Veterinární anatomie pro studium a praxi. Brno: Noviko a.s., 2004. 528 s. ISBN 80-86542-05-X.
