Wikipedie

Štěpán II. z Blois

Štěpán II. Jindřich z Blois (francouzsky Étienne II Henri de Blois; 1045? — 18. květen 1102 Ramla) byl hrabětem z Blois a Chartres a jedním z vůdců první křížové výpravy. Jeho rodiči byli hrabě z Blois Theobald III. a Garsinda z Maine. Kolem roku 1080 se Štěpán v Chartres oženil s Adélou, dcerou Viléma Dobyvatele. Štěpánovy dopisy, které posílal z křížové výpravy své ženě do Evropy, jsou kromě kronik důležitým zdrojem informací o průběhu křížové výpravy.

Štěpán II. z Blois
hrabě z Blois
Portrét
Štěpán II.
Doba vlády1089 – 1102
Narození1045?
Úmrtí19. květen 1102
Osnabrück
PohřbenRamla
PředchůdceTheobald III.
NástupceVilém ze Sully
ManželkaAdéla z Blois
PotomciVilém ze Sully
Theobald IV. z Blois
Odo
Štěpán III. z Blois
Lucie Matylda
Anežka
Eleonora
Adéla
Jindřich z Winchesteru
Humbert
RodDynastie z Blois
OtecTheobald III. z Blois
MatkaGarsinda z Maine
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Křížová výprava

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku První křížová výprava.
 
Manželka Adéla (iluminace ze 14. století)

Roku 1096 byla papežem Urbanem II. v Clermontu vyhlášena první křížová výprava. Štěpán se k ní připojil z rozhodnutí své dominantní ženy Adély – a Štěpán ji, jako vždy, poslechl.[1] Proto na rozdíl od jiných křižáckých velmožů neoplýval náboženským nadšením, ani nechtěl na východě získat panství. Jeho armáda čítala asi 10 000 mužů, ale odhad je to jen hrubý a přesná čísla jsou dnes již nezjistitelná.[1] Ve své výpravě měl i jednoho z nejslavnějších kronikářů první křížové výpravy Fulchera ze Chartres. Štěpán táhl přes Itálii většinou společně s vojsky Huga z Vermandois, Roberta Flanderského a svého švagra Roberta Normanského.

Po překročení Alp se na konci října setkali v Lucce s papežem Urbanem II. Poté pokračovali do Říma a Bari. V Bari se vojsko rozdělilo, když flanderský hrabě se svými oddíly přes pokročilou roční dobu přeplavil přes Jaderské moře. Normandský vévoda se Štěpánem z Blois se rozhodli přezimovat v jižní Itálii.[2]

„ Tedy léta Páně tisícího devadesátého sedmého, když nastalo jaro a přiblížil se měsíc březen, hrabě normanský a Štěpán z Blois se všemi svými, kteří podobně vyčkávali příhodného času, ihned vydali se k moři. A sjednavše loďstvo, pátého dubna, na kterýžto den připadl Hod Boží velikonoční, v přístavu brundisijském na lodice vstoupili. O jak neznámí a nevyzpytatelní jsou soudové Boží. Viděliť jsme, jak jedna loď mezi ostatními, aníž było možno pochopiti, čím se to stalo, náhle se rztrhla v půli a tou nehodou čtyři sta lidí obojího pohlaví utonulo... Toto neštěstí vidouce, velikým strachem byli jsme zachváceni a mnozí, chabého srdce, ani na lodi nevstoupili, nýbrž domů pospíchali, upustivše od pouti, a zaříkali se, že už jakživi nevkročí na vodu, tak záludnou. “
— Fulcher ze Chartres[3]

Přestože část křižáků po nešťastné události na další cestu rezignovala, většina se nalodila a šťastně doplula do Drače. Zde se setkali s přátelským přijetím a koncem května dorazili ke Konstantinopoli.[4]

„ Dorazil jsem z boží vůle do Konstantinopole s nesmírnou radostí. Císař mě přijal laskavě a se všemi poctami, doslova jako svého syna, a zahrnul mne velmi štědrými a velmi drahocennými dary. Vcelku ve všem našem božím houfu není vévody, hraběte ani jiné významné osobnosti, které by důvěřoval a přál tolik jako mně. Ano, má drahá, Jeho císařská Výsost mně často připomenula a připomíná, abych svěřil jeho péči jednoho z našich synů; sliboval, že ho zahrne takovými poctami a takovou vážností, že mu i my budeme závidět. Říkám ti upřímně, že v současnosti není na zemi mezi živými žádného takového člověka. V nejštědřejší míře obdarovává naše knížata, ulehčuje postavení rytířů, krmí chudinu dary. “
— Z dopisu Štěpána z Blois své manželce Adéle[5]
 
Obléhání Antiochie (dobová iluminace)

Křižáci poté spolu s byzantskými spojenci vyrazili dobýt město Nikáia, které drželi Turci. Zatímco křižáci uzavřeli město a odrazili i útok sultána Kiliče Arslana zvenčí, teprve poté 3. června 1097 dorazil k obléhání Štěpán z Blois a Robert Normanský.[6] Po dobytí Nikáie Štěpán napsal:

„ Za pět neděl budeme v Jeruzalémě, pokud nás nezadrží v Antiochii... “
— “[7]

Křižáci postupovali dále na východ a Štěpán pokračoval s nimi až před Antiochii. Během obléhání křižáci spotřebovali většinu zásob a především v zimě, kdy se rozvodnila řeka Orontes a žádné zásoby nešly sehnat, začali hladovět. V zimě se navíc přidali deště a začaly se šířit choroby. Štěpán od Antiochie své ženě napsal:

„ Před tím městem Antiochie jsme během zimy trpěli pro Krista, Pána našeho, nadměrnou zimou a přemírou potoků dešťových. Co někteří tvrdí o žáru slunce, jejž je v Sýrii nemožné snést, není pravdou, neb zima je tu zcela podobná naší zimě na západě. “
— “[8]

Během obléhání Štěpána dokonce velmoži zvolili za společného vůdce výpravy.[9] Štěpán však nedlouho poté onemocněl a raději odjel od Antiochie do Alexandretty. Když se uzdravil, křižáci sice Antiochii obsadili, ale sami byli sevřeni vojskem Ketbogy, atabega z Mosulu, který přitáhl antiochijským obráncům na pomoc. Štěpán, který se o tom doslechl, šel křižákům na pomoc, ale když spatřil, v jakém postavení se nachází, dospěl k názoru, že křižáci nemají šanci a dal se na ústup zpět na západ.[10]

„ Tehdy Štěpán hrabě z Blois odešel od obléhání a po moři vrátil se do Francie; čehož všickni jsme želeli, poněvadž to byl muž nejurozenější a ve zbrani mocný. Po jeho odchodu na druhý den město Antiochie bylo Frankům vydáno. Kdyby býval byl vytrval, býval by se z toho s ostatními velmi radoval. “
— Fulcher ze Chartres [11]

Na pochodu potkal císaře Alexia, jenž táhl v čele svého vojska křižákům na pomoc, a vylíčil mu, v jakém jsou křižáci v beznadějném postavení a nemá cenu jim pomáhat. Alexios na Štěpánovy závěry dal a obrátil se zpět do Konstantinopole.

 
Bitva u Ramly roku 1102 (středověká iluminace)

Po návratu do Francie za své jednání sklidil opovržení od své ženy Adély. Nakonec jej žena donutila se do Svaté země vrátit.[12]

„ Bůh uchovej, můj pane, abys musel snášet takovou potupu od tolika lidí. Jen si vzpomeň na nadšení, jímž si proslul v časech svého mládí, chop se zbraní ctihodného rytířstva pro spásu mnoha tisíců lidí... “
— Adéla z Blois (Ordericus Vitalis)[13]

Na jaře 1101 přeplul Bospor a přidal se k výpravě na záchranu Bohemunda z Tarentu, kterého drželi Turci v Ankyře v zajetí. Tažení za Bohemundem však ztroskotalo a Štěpán i Raimond de Saint-Gilles, který mu velel, uprchli se zbytky svých armád do Konstantinopole. Odtud se nakonec po moři dostali do Levanty.

Zde se roku 1102 poté spojil s novým jeruzalémským králem Balduinem z Boulogne. Mezitím z Egypta vypochodovala obrovská armáda proti křižákům. Balduin však neodhadl její sílu a jen s několika sty rytíři na ni zaútočil.[14] Egypťané ho však zatlačili do pevnosti Ramla, kde ho obklíčili. V noci se rytířům podařilo pomoci králi Balduinovi k úniku z obklíčení. Ráno Egypťané zaútočili, pevnost dobyli a všechny obránce pobili.

„ Co urozených a chrabrých rytířů tou bouří jsme ztratili, dříve bojem a potom v oné věži. Bylť zabit Śtěpán z Blois, muž opatrný a urozený... “
— Fulcher ze Chartres[15]

Štěpánova smrt tak v očích tehdejšího křesťanského světa očistila jeho jméno od pohany zrádce a zbabělce.[14]

Potomstvo

editovat

Dále jsou Štěpánovi a jeho manželce Adéle připisovány ještě tři dcery:

  • Anežka – provdaná za Huga III. z Le Puiset († 1132 v Palestině)
  • Adelaida /také uváděna jako Adéla nebo Lithuise/ – okolo 1112 provdaná za Milona II. z Monthléry († 1118), manželství bylo roku 1143 rozvedeno
  • Alice – provdaná za hraběte Renauda III. z Joigny († 1150)

Odkazy

editovat

Literatura

editovat
  • BALDWIN, Marshall W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 1, The first hundred years. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. 707 s. Dostupné online. (anglicky) 
  • BARBER, Malcolm; BATE, Keith. Letters from the East : crusaders, pilgrims and settlers in the 12th-13th centuries. 1. vyd. Farnham: Ashgate Publishing, 2010. 188 s. ISBN 978-0-7546-6356-0. (anglicky) 
  • BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. 228 s. ISBN 80-200-0512-9. 
  • DAVIS, R. H. C. King Stephen, 1135-1154. 3. vyd. London ; New York: Longman, 1990. 178 s. Dostupné online. ISBN 0-582-04000-0. (anglicky) 
  • DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha: Orbis, 1973. 214 s. 
  • HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve svaté zemi. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2. 
  • HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 255 s. 
  • LOPRETE, Kimberly A. Adela of Blois : countess and lord (c.1067-1137). Dublin: Four Courts Press, 2007. 663 s. Dostupné online. ISBN 978-1-85182-563-9. (anglicky) 
  • NICOLLE, David. První křížová výprava 1096-99: dobytí Svaté země. Praha: Grada, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-1896-5. 
  • PERNOUDOVÁ, Regine. Kobieta w czasach wypraw krzyżowych. Gdańsk: Marabut, 2002. 301 s. ISBN 83-916703-3-3. (polsky) 
  • RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 1, The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. 376 s. Dostupné online. ISBN 0-521-06161-X. (anglicky) 
  • SMAIL, Raymond Charles. Crusading Warfare (1097-1193). New York: Barnes & Noble Books, 1956. 272 s. ISBN 1-56619-769-4. (anglicky) 
  • TATE, Georges. Křižáci v Orientu. Praha: Slovart, 1996. 192 s. ISBN 80-85871-15-7. 
  • TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. ISBN 978-80-7422-091-3. 

Reference

editovat
  1. ↑ a b BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0512-9. S. 46. [dále jen Bridge]. 
  2. ↑ TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. ISBN 978-80-7422-091-3. S. 121. Dále jen Svaté války. 
  3. ↑ CHATRESSKÝ, Fulcher. Fulchera Chartresského Historie Jerusalémská čili děje rytířstva křesťanského na výpravě do země svaté od léta Páně MXCV do MCXXVII a kralování obou Balduinů v Jerusalémě. Praha: Družstvo přátel studia, 1920. 158 s. S. 20. Dále jen Historie Jerusalémská. 
  4. ↑ HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve svaté zemi. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2. S. 31. Dále jen Křižáci ve Svaté zemi. 
  5. ↑ HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 255 s. S. 50. Dále jen Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. 
  6. ↑ KOVAŘÍK, Jiří. Meč a kříž, rytířské bitvy a osudy. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1289-1. S. 72. [dále jen Kovařík]. 
  7. ↑ Bridge, str. 53.
  8. ↑ Kovařík, str. 84
  9. ↑ Kovařík, str. 87
  10. ↑ Kovařík, str. 94
  11. ↑ Historie Jerusalémská, s. 32
  12. ↑ HROCHOVÁ, Věra. Křižáci v Levantě. Praha: Mladá fronta, 1975. S. 80. [dále jen Hrochová]. 
  13. ↑ PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 2002. 255 s. ISBN 80-200-0512-9. S. 177. [Dále jen Pernoudová]. 
  14. ↑ a b Hrochová, str 82.
  15. ↑ Historie Jerusalémská, str. 78

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Předchůdce:
Theobald III. 		  Hrabě z Blois
Štěpán II.
1089–1102 		  Nástupce:
Theobald IV.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Štěpán_II._z_Blois&oldid=22334084“