Zorka Soukupová
Zora Soukupová rozená Kořánová (16. listopadu 1922 Berehovo – 15. března 1981 České Budějovice) byla česká akademická sochařka, etnografka, muzejnice, metodička a autorka odborných publikací. Pro Jihočeský kraj, především pro České Budějovice, kde žila i pracovala, je významná zásluhou její tvorby lidového umění, podpoře jihočeských folklórních souborů i řemesel.[1]
| Zorka Soukupová | |
|---|---|
| Narození | 16. listopadu 1922 Berehovo |
| Úmrtí | 15. března 1981 (ve věku 58 let) České Budějovice |
| Alma mater | Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze |
| Povolání | etnografka, sochařka, muzeoložka, folkloristka a zpěvačka |
| Aktivní roky | 2. polovina 50. let –1981 |
| Zaměstnavatelé | Úsvit (umělecká skupina), Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích |
| Ocenění | Zasloužilá pracovnice v kultuře, Čestný odznak BSP KKS, medaile ÚV KSČ (ocenění zásluh o lidovou kulturu jižních Čech a její rozvíjení) |
| Choť | Lubomír Soukup |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Život
editovatDo Čech přišla v dětství. Absolvovala sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Již v době studií se v Praze výrazně zapojovala do hnutí poválečného folklorismu. V 50. letech patřila mezi první členy Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka. Zorka Soukupová byla velmi nadaná zpěvačka a stala se tak i sólistkou Státního souboru písní a tanců, kde se později seznámila se svým budoucím manželem Lubomírem Soukupem. V Českých Budějovicích pracovala v Jihočeském muzeu. Stala se z ní vášnivá sběratelka lidových zvyků, písní a tanců Jihočeského kraje.[2]
Život v Jižních Čechách
editovat
Od druhé poloviny 50. let je její osobnost již trvale spjata s jihem Čech a Českými Budějovicemi, kam následovala svého muže, historika a rozhlasového redaktora Lubomíra Soukupa.[1] Jan Chmelík ji popisuje takto:
| „ | “Soukupová měla ohromný dar přirozenosti. Tleskla si, juchla, povyskočila a přála si, aby jako ona cítila muziku, se s ní ztotožňovali i ti, které vedla a jimž v mnoha jihočeských souborech nezištně pomáhala a radila. Až se někdy zdálo, že její nároky jsou nad možnosti amatérů. Protože však byla lidsky velice srdečná a přátelská, věrnou službu folkloru dokázala vždy prosadit, ač někdy si pomohla i jadrným slovem. Pronesla ho ale takovým způsobem, že nikoho neurazila, naopak vzbudila veselí a v takové atmosféře docílila toho, co chtěla” | “ |
| — Českobudějovické listy.[3] | ||
Kromě zpěvu se věnovala i vytváření keramických kreací, malířství či restaurování nábytku.[3] V letech 1961-1975 byla etnografkou Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, při něm založila regionální pobočku České národopisné společnosti při ČSAV a působila jako výkonná redaktorka Sborníčku prací členů národopisného kroužku. Stála u zrodu nejvýznamnějších jihočeských festivalů Doudlebsko tančí a zpívá (1958) a Jihočeských slavností ve Strakonicích (1955), které později přerostly v tradici mezinárodních dudáckých festivalů.[1]
| „ | Když jsem přišla natrvalo do Jižních Čech, začátkem roku 1955, soustředila jsem se na dva nejdůležitější úkoly: na sběr folklorního materiálu v terénu a na evidenci existujících souborů písní a tanců. Byla jsem totiž zaměstnána v Krajském domě osvěty a ta druhá část úkolu patřila do náplně mé práce. Souborů bylo u nás tenkrát jen sedm...Začaly soutěže LUT, pořádaly se pak krajské slavnosti písní a tanců ve Strakonicích, svolali jsme konferenci pro všechny soubory a zájemce o folklor v kraji, chystali národopisný bál a řadu školení. Soubor, který byl nejvíc “po ruce” a s jehož vedoucí Annou Hájkovou jsem se velmi brzy spřátelila, byl českobudějovický Úsvit. Hned ten můj “první jihočeský rok” vzali mne s sebou do májového průvodu, protože jít v něm jen bez kroje by mi připadalo nezvyklé-to jsem měla v sobě ještě z pražských průvodů s Vycpálkovým souborem písní a tanců a Čs. státním souborem písní a tanců. A hned jsme cestou kuli další plány. Protože jsem chtěla ostatním souborům na krajské konferenci ukázat kromě progresivních forem práce i bohatost jihočeského folklorního materiálu, nejstarší a nejhezčí jihočeské tance “kolečka”, požádala jsem Úsviťáky, zdali by mohli na ukázku nacvičit aspoň to, co jsme dosud o nich znali. Souhlasili, dali se nadšeně do nácviku a “už jim to zůstalo”. Moje spolupráce s Úsvitem se pak stala trvalou a po odchodu Anny Hájkové z Č. Budějovic už mi to všechno “spadlo na krk | “ |
| — Zorka Soukupová.[4] | ||
Tvorba
editovatVěnovala se i publikační činnosti. Napsala a spolupodílela se na mnoha publikacích, jako: Hry pro chvíle oddechu (1956), Jihočeská kolečka (1960?), Jihočeská lidová architektura (1966), Jihočeské tance (1979), Lidové pečivo z Jižních Čech (1984), Lidový nemalovaný nábytek (1977), Motivy lidových výšivek z Jižních Čech pro potřeby lidové umělecké tvořivosti (1976) nebo Oblečení pro jihočeské soubory písní a tanců (1974).[1]
Ocenění
editovatZorce Soukupové se dostalo několika významných uznání. Ministr kultury ji v roce 1978 jmenoval zasloužilou pracovnicí v kultuře, také byla nositelkou Čestného odznaku jako členka BSP KKS v Českých Budějovicích a obdržela medaili ÚV KSČ jako ocenění zásluh o lidovou kulturu jižních Čech a její rozvíjení.[1]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c d e PLESSINGEROVÁ, Alena. Nedožité Životní Jubileum Zory Soukupové. Český lid. 1983, roč. 70, čís. 4, s. 245–247. Dostupné online [cit. 2025-02-12]. ISSN 0009-0794.
- ↑ MÖRTL, Pavel. Malá vzpomínka na Zorku Soukupovou. Českobudějovický deník.
- ↑ a b CHMELÍK, Jan. Kdyby nás Zorka viděla, ta by nám dala.. Českobudějovické listy.
- ↑ SOUKUP, Lubomír. Almanach Jihočeského souboru písní a tanců 1954-1979. [s.l.]: [s.n.]
Literatura
editovat- SOUKUP, Lubomír, 1979. Almanach Jihočeského souboru písní a tanců 1954-1979. České Budějovice: Park kultury a oddechu a Okresní kulturní středisko.
