Wikipedie

Zeno Welsersheimb

rakouský šlechtic

Zeno Welsersheimb, též Zeno hrabě Welser z Welsersheimbu (německy Zeno Philomenus Reichsgraf Welser von Welsersheimb, Freiherr von Gumpenstein; 1. prosince 1835 Lublaň – 2. února 1921 Tab), byl rakouský šlechtic, rakousko-uherský generál, diplomat a politik. V c. k. armádě sloužil od roku 1852 a zúčastnil se několika válečných tažení. Byl důstojníkem generálního štábu a několik let působil jako vojenský diplomat v Paříži a Berlíně. V historii Rakouska-Uherska byl nejdéle úřadujícím členem vlády, celkem v deseti kabinetech zastával v letech 1880–1905 funkci ministra zeměbrany Předlitavska. V armádě dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1890), byl též členem Panské sněmovny a rytířem Řádu zlatého rouna.

Zeno Welsersheimb
Ministr zeměbrany Předlitavska
Ve funkci:
26. června 1880 – 9. dubna 1905
PanovníkFrantišek Josef I.
Předseda vládyEduard Taaffe, Alfred z Windisch-Graetze, Erich von Kielmansegg, Kazimír Badeni, Paul Gautsch, František z Thun-Hohensteinu, Manfred z Clary-Aldringenu, Heinrich von Wittek (pověřený), Ernest von Koerber, Paul Gautsch
PředchůdceJulius von Horst
NástupceFranz Xaver von Schönaich
Doživotní člen Panské sněmovny
rakouské Říšské rady
Ve funkci:
28. prosince 1889[1] – 1918
PanovníkFrantišek Josef I., Karel I.
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerál pěchoty (1908), polní zbrojmistr (1890), polní podmaršál (1883), generálmajor (1878)
Narození1. prosince 1835
Lublaň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí2. února 1921 (ve věku 85 let)
Tab
Vlajka Maďarska - 1940 Maďarsko
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě říšský hrabě
RodičeLeopold Kašpar Welser z Welsersheimbu
DětiOtto Welser von Welsersheimb
Maria Emma Caroline Gräfin Welser von Welsersheimb Freiin zu Gumpenstein
PříbuzníOtto Welser z Welsersheimbu, Vincenz Welser von Welsersheimb a Marie z Welsersheimbu (sourozenci)
Zeno Graf Welser von Welsersheimb[2], Welser Gräfin Welser von Welsersheimb[2], Emma Caroline Gräfin Welser von Welsersheimb[2], Hildegard Gräfin Welser von Welsersheimb[2] a Leopold Graf Welser von Welsersheimb[2] (vnoučata)
Profesedůstojník a politik
OceněníŘád zlatého rouna (1896)
CommonsZeno Welser von Welsersheimb
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

editovat
 
Erb rodu Welserů z Welsersheimbu

Měl původ ve staré augsburské bankéřské rodině Welserů, v této linii získali předkové v roce 1719 říšský hraběcí stav.[3] Pocházel z početné rodiny hraběte Leopolda Vincence Welsersheimba (1793–1874),[4] místodržitele v Dalmácii, a jeho manželky Antonie, rozené hraběnky Szapáryové (1796–1858),[5] byl nejmladším z devíti dětí.[6] Do armády vstoupil jako kadet v roce 1852, již o rok později byl poručíkem u 34. pěšího pluku v Košicích.[7] Poté si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v roce 1857 byl jako nadporučík zařazen do sboru důstojníků generálního štábu, souběžně byl přidělen k pěšímu pluku č. 39, později sloužil u zemského velitelství v Praze. V roce 1859 byl jako kapitán přidělen k zemskému velitelství ve Veroně a zúčastnil se války se Sardinií. Během prusko-rakouské války byl v hodnosti majora křídelním pobočníkem arcivévody Albrechta.

 
Hrob Zenona Welsersheimba v Tabu (Maďarsko)

V letech 1867–1870 působil jako vojenský attaché v Paříži a v roce 1869 byl povýšen na podplukovníka. Od roku 1870 na stejné pozici působil v Berlíně, v roce 1872 dosáhl hodnosti plukovníka[8] a z attaché byl povýšen na vojenského zplnomocněnce (Militärbevollmächtigter).[9] U německého císařského dvora v Berlíně setrval do roku 1875. Po návratu ze zahraničních misí byl velitelem pěšího pluku č. 42 v Terezíně.[10] V roce 1878 byl povýšen na generálmajora a stal se velitelem 16. pěší brigády v Tridentu.[11]

Při personální reorganizaci vlády Eduarda Taaffeho se 26. června 1880 stal ministrem zeměbrany Předlitavska. Post si udržel i v několika následujících vládách (vláda Alfreda Windischgrätze, vláda Ericha Kielmansegga, vláda Kazimíra Badeniho, první vláda Paula Gautsche, vláda Franze Thuna, vláda Manfreda Clary-Aldringena, první vláda Ernesta von Koerbera a druhá vláda Paula Gautsche). Ve funkci ministra se snažil profilovat jako nestranický odborník[12] a dále postupoval ve vojenských hodnostech (polní podmaršál 1883,[13] polní zbrojmistr 1890).[14] Zájmy c. k. zeměbrany a četnictva obhajoval na půdě říšské rady, kde vystupoval jako striktní zastánce jednoty rakousko-uherské armády, mimo jiné prosazoval němčinu jako jediný úřední jazyk používaný ve vojsku. Pozici svých podřízených složek posílil dvěma zákony o zeměbraně (1883, 1893), podílel se také na vypracování branného zákona z roku 1889. Prosazováním zájmů rakouské zeměbrany na úkor uherské zeměbrany se počátkem 20. století dostal do konfliktu s uherskou politickou reprezentací a k datu 9. dubna 1905 na funkci ministra rezignoval. [15] V armádě byl penzionován k datu 1. dubna 1905, později ale ještě obdržel čestnou hodnost generála pěchoty (1908).[16][17] Na penzi střídal pobyty ve Štýrském Hradci a v Uhrách, kde vlastnil zámek v Tabu[18] s velkostatkem o rozloze 1000 hektarů.[19] V Tabu také zemřel a je zde i pohřben.

Tituly a ocenění

editovat

V roce 1859 byl jmenován c. k. komořím[20] a jako ministr zeměbrany obdržel v roce 1881 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[21] Od roku 1887 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 21 dislokovaného v Kutné Hoře.[22][23] V roce 1889 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.[24][12] Během vojenské služby získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[25] Nejvyššího ocenění dosáhl v roce 1896, kdy byl jmenován rytířem prestižního Řádu zlatého rouna.[26]

Rakousko-Uhersko

editovat

Zahraničí

editovat

Rodina

editovat
 
Zámek Tab (župa Somogy, Uhry)

V roce 1870 se ve Štýrském Hradci oženil s baronkou Karolínou Rodenovou z Hirzenau (1852–1940), dcerou generálmajora Františka Karla Rodena z Hirzenau. Karolína byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Z jejich manželství se narodily tři děti.[27] Syn Otto (1871–1945) byl kapitánem rakousko-uherského námořnictva, dcera Josefa (1878-) se provdala za fregatního kapitána barona Franze Leonhardiho, mladší dcera Emma (1884–1972) měla za manžela svého bratrance hraběte Zeno Goësse.[28]

Nejstarší z bratrů Vincenc (1818–1863) působil jako rada zemského soudu v Prešpurku, další bratr Otto (1822–1871) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generálmajora. Jejich sestry působily jako dvorní dámy u císařského dvora, dvě z nich se provdaly do šlechtických rodin Goëssů a Küenburgů.[29] V další generaci vynikli Zenonovi synovci z rodiny Goëssů, korutanský zemský hejtman Zeno Vinzenz Goëss (1846–1911) a místodržitel v Terstu Leopold Goëss (1848–1922). Další synovec Leopold von Hauer (1854–1933) byl důstojníkem jezdectva a za první světové války dosáhl hodnosti generálplukovníka.

Zenonův bratranec Rudolf Welsersheimb (1842–1926) byl diplomatem a v závěru kariéry dlouholetým rakousko-uherským velvyslancem ve Španělsku (1903–1911).

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Welser von Welsersheimb, Zeno Graf [online]. Parlament der Republik Österreich [cit. 2024-02-17]. Dostupné online. (německy) 
  2. ↑ a b c d e Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ Historie rodiny Welserů z Welsersheimbu in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich dostupné online
  4. ↑ Rodina Leopolda Welsersheimba na webu geni.com dostupné online
  5. ↑ Rodokmen Szapáryů na webu euweb.cz dostupné online
  6. ↑ Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser: 1837, Gotha, 1837; s. dostupné online
  7. ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1854; Vídeň, 1853; s. 269 dostupné online
  8. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus für 1873; Vídeň, 1873; s. 120 dostupné online
  9. ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1874; Vídeň, 1874; s. 181 dostupné online
  10. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus für 1876; Vídeň, 1875; s. 119 dostupné online
  11. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus für 1879; Vídeň, 1878; s. 118 dostupné online
  12. ↑ a b Ottův slovník naučný, svazek 27, Praha 1908, s. 185. [online]. Ottův slovník naučný [cit. 2013-02-28]. Dostupné online. 
  13. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus für das Jahr 1884; Vídeň, 1883; s. 117 dostupné online
  14. ↑ Anhang zum Schematismus für das k.u.k. Heer 1891; Vídeň, 1890; s. 39 dostupné online
  15. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 588–590. 
  16. ↑ Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  17. ↑ Služební postup Zenona Welsersheimba in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 200 dostupné online
  18. ↑ Zámek Welsersheimb kastély v Tabu na webu kastélyok dostupné online
  19. ↑ KOBLASA, Pavel: Uherská šlechta v nových časech; České Budějovice, 2011; s. 44, 75 ISBN 978-80-254-9315-1
  20. ↑ Hof- und Staatshandbuch des österreichischen Kaiserthumes für das Jahr 1860; Vídeň, 1860; s. 114 dostupné online
  21. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1883; Vídeň, 1883; s. 263 dostupné online
  22. ↑ 21. pěší pluk na webu valka.cz dostupné online
  23. ↑ Přehled majitelů pěšío pluku č. 21 in: Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 420 dostupné online
  24. ↑ Welser von Welsersheimb [online]. peter-hug.ch [cit. 2013-02-28]. Dostupné online. (německy) 
  25. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Zenona Welsersheimba in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1905; Vídeň, 1905; s. 389 dostupné online
  26. ↑ Seznam rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 19. století dostupné online
  27. ↑ Rodina Zenona Welsersheimba na webu geni.com dostupné online
  28. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1922; Gotha, 1922; s. 1066–1067 dostupné online
  29. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser: 1861; Gotha, 1861; s. 944–945 dostupné online

Literatura

editovat
  • Záznam v Constantin von Wurzbach: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, Bd. 54, Wien 1886, S. 241–243

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zeno_Welsersheimb&oldid=24276627“