Zdravotnictví v Česku

Za zdravotnictví v Česku, můžeme považovat veškerou péči o fyzické a duševní zdraví občanů, prostřednictvím sítě zdravotních zařízení a lídí k tomu účelu vyškolených na území ČR. Jedná se o nemocnice, polikliniky, zdravotní střediska, záchranou službu, ordinace lékařů, lékárny, které stát financuje z povinných daní a pojištění. Na druhou stranu existují různé soukromé organizace, pomáhající lidem s hedikepem, či duševními problémy nebo organizace pomáhající například seniorům, které fungují na principu dobrovolnosti a spoléhající na solidaritu občanů.

Péče je tedy z velké části orgranizovaná a financovaná státem na principu povinnosti, dobrovolnost a solidarita je tímto vytlačena na okraj.

Osoby, které se věnují tomuto úkolu v ČR jsou lékaři, kteří vystudovali na státem provozovaných universitách a získali diplom. Nikdo jiný nemůže ze zákona poskytovat odbornou péči. Lékařům pomáhají všeobecné sestry i specializované sestry. Samozřejmě existuje i podpůrný personál v nemocnicích a dalších zařízeních.

Řízení a efektivita

editovat
 
Budova Ministerstva zdravotnictví České republiky
 
Vozy ambulance v Praze

Existuje více pohledů, jaké zdravotnictví v ČR ve skutečnosti je z pohledu efektivity a řízení. Jeden z nich říká, že zdravotnictví v Česku je decentralizované a tržně orientované v porovnání se systémy jiných evropských zemí.

Z jiného a širšího pohledu, ovšem můžeme dojít k závěru, že zdravotnictví v Česku, je poměrně silně socialisticky řízeno z centra ministerstvem zdravotnictví. Ministerstvo stanovuje každý rok úhradovou vyhlášku[1] , ceny jednotlivých zákroků a míru péče. Z tohoto pohledu má k tržímu uspořádání české zdravotnictvi skutečně daleko. Konkurence mezi zdravotními pojišťovnami není možná. Ceny péče jsou stanoveny centrálně a trh nemá šanci najít, co je ve skutečnosti efektivní péče a co není. Navíc samotná existence centra a byrokracie odčepává prostředky z míst, kde by byly skutečně potřeba.

Občanům není umožněno vybírat mezi soukromými zdravotními pojistkami, které by zohledňovaly skutečnou míru rizika, který individuální jednotlivec představuje. Obezní kuřák má stejnou pojistku jako maratonský běžec. Platba povinného zdravotního pojištění nezávisí na tom, jakou péči poskytuje jednotlivec svému zdraví, ale odvíjí se od výše jeho příjmu, kdy se strhává určité procentu z platu. Neexistuje tak motivační složka pro jednotlivce, aby o sebe pečoval. Míra nadváhy a obezity je pak v ČR jedna z nejvyšších na světě.

Obecně panuje ve společnosti přesvědčení, že zdraví je něco, na co má každý nárok, bez ohledu na to jaký má příjem, či jak se o sebe stará, proto máme spíše socialistické zdravotnicví než tržní. Samozřejmě, že efektivita tím trpí. Není také možnost se systému vůbec neúčastnit nebo si připlácet pojistku za nadstandardní zacházení, podle aktuálních individuálních životních priorit jednotlivce.

Je více vidět a emočně více působí na city lidí, když matka samoživitelka nemá peníze na operaci srdce a umře, než všechna ta tichá a nenápadná úmrtí na rakovinu, která mohla být odhalena dřívé, kdyby nebyla čekací lhůta. Pořadník na operaci kolene je v socialistickém zdravotnictví dlouhý, občan nemůže vyjádřit svou preferenci penězi a připlatit si za dřívější snadnější život.

Zřizovateli zdravotních zařízení jsou různé složky státní správy – ministerstvo (v případě fakultní nemocnice), kraje i obce. Dochází také k rozvoji soukromých zdravotních zařízení.

Soukromé zařízení jsou omezeny regulacemi a zákony státu.

Dle žebříčku kvality zdravotnictví v Evropě (tzv. Euro health consumer index) v roce 2016 je České zdravotnictví na 13. pozici, umístěné za Švédskem a dvě pozice před Spojeným královstvím.[2]

Související články

editovat

Reference

editovat
  1. Úhradová vyhláška 2022 [online]. 2022-01-10 [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. 
  2. Euro Health Consumer Index 2016 [online]. Health Consumer Powerhouse [cit. 2017-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-14. 

Externí odkazy

editovat