Zbojnictví

trestný čin

Zbojnictví, v právní terminologii období pozdního feudalismu totéž co lupičství, tj. odnímání majetku druhým pomocí násilí nebo pod hrozbou násilí. V českých zemích sociální jev typický především pro východní Moravu (Valašsko) a území dnešního Těšínska od 16. do 18. století. Po porážce protihabsburského povstání Františka II. Rákocziho a szatmárském míru (1711) se myšlenky protihabsburského odboje šířily také prostřednictvím někdejších povstaleckých bojovníků, kteří se ke zbojnictví uchylovali (např. Juraj Jánošík) a jejichž akce měly charakter odporu proti stávajícímu zřízení. Na východní Moravě zbojnictví nikdy nenabylo charakteru masového poddanského hnutí, za třicetileté války bylo jedním z průvodních jevů válečné doby a někteří ze zbojníků se činně zapojili do valašských povstání poddaných, ke zbojnictví se pak vrátili i po odeznění poddanských vzpour. Po polovině 18. století se zbojnictví jako terminus technicus zvolna vytrácí s postupující germanizací státní správy po tereziánských reformách.

Karpatský zbojník na rytině podle předlohy Kašpara Luykena z r. 1703

Vztah lidové ústní tradice ke zbojnictví je rozporný, na jedné straně jsou |zbojníci opěvováni jako mstitelé panské zvůle (zvláště ve slovenské lidové tradici), na východní Moravě jsou naopak zbojníci líčeni jako temné síly, schopní jakéhokoliv násilí a všehoschopní zločinci (srov. např. dílo Jana Kobzáně, O zbojníkoch a pokladoch, Praha 1927). Lidová slovesnost obdařila gloriolou také potíratele zbojnictví, jimiž byli na Valašsku portáši.

Termín zbojník se do českých zemí dostal ze Slovenska (srov. výraz "zbojstvo" v § 205 "O tom, kdož pokoj ruší" v Knize Žilinské) z 15. století, doklady o rozšíření tohoto pojmu na Moravě jsou však až ze 16. století. Známý je záznam v kronice meziříčského měšťana Jana Fučíka, který se vztahuje k roku 1577. V něm se uvádí, že toho roku byli "kati zbiti v šerhovni od zmučeného zbojníka". Dobové prameny označují zbojníky také jako loupežníky, raubíře, rabovníky, horní chlapy, zbůjníky nebo zbuníky, zducháče či zemské škůdce.

Poněkud jiné akcenty má termín "zbojník" v romantické literatuře, kdy je potlačeno pejorativní zabarvení tohoto slova. Zbojník je líčen jako osoba pohybující se sice mimo zákon, která však neužívá násilí záměrně, ale spíše z donucení nebo nutnosti. Tento obraz zbojníka je však ahistorický. Také v etnografické literatuře přežívá romantický mýtus, líčící zbojníka jako lidového hrdinu a mstitele feudálního bezpráví, patrně rovněž pod vlivem jánošíkovské tradice. Zároveň však je třeba poznamenat, že příběhy o zbojnících nebo ušlechtilých lupičích, kteří berou bohatým a dělí se s chudými, žijí po celém světě. Jedním z posledních legendami opředených "zbojníků" byl tamilský bandita Vírappam, který zahynul v přestřelce s indickou policií roku 2004.[zdroj?]

Známí zbojníci

editovat

Literatura

editovat
  • BALETKA, Ladislav: Zbojnické kapitoly z Valašska. (Seriál vycházející na pokračování v novinách Naše Valašsko, 1993).
  • DRÁPALA, Daniel: Portasze krajowi i zbójnicy – dwa przeciwstawne zjawiska w historii Moraw XVII i XVIII wieku. In: Jánošík a fenomén zbojníctva na slovensko-poľsko-českom pomedzí. Janosik a fenomen zbójnictwa slowacko-polskiego i czeskiego pogranicza, Terchová 2007, s. 238 – 247. http://portasi.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=64%3Azemti-portai-a-zbojnici-dva-protikladne-fenomeny-moravskych-djin-17-a-18-stoleti&Itemid=143 Archivováno 1. 4. 2020 na Wayback Machine.
  • VOTRUBA, Adam : Obraz zbojníka v ústním podání. In: Obraz druhého v historické perspektivě. 2. Identity a stereotypy při formování moderní společnosti. Praha, Karolinum 2003, s. 177-198.
  • VOTRUBA, Adam : Zbojník před soudem historie. Stručný přehled středoevropského bádání o zbojnictví. Kuděj 8, 2006, č. 1, s. 69-84.
  • PÍSKOVÁ, Milada : Motiv zbojníka ve slovenské a české literatuře doby romantismu. In: Romantismus v české a polské literatuře. Romantyzm w czeskiej i polskiej literaturze. Sborník referátů ze stejnojmenné konference v Opavě 9. listopadu 1999. Opava, Slezská univerzita v Opavě 2000, s. 106-114.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat