Zazděné okno

opera Vojtěcha Jírovce

Zazděné okno (v německém originále Das zugemauerte Fenster) je komický singspiel („komická opereta“) o jednom dějství českého skladatele Vojtěcha Jírovce na libreto neznámého autora upravené ze stejnojmenné veselohry německého dramatika Augusta von Kotzebue. Premiéru Zazděného okna uvedlo 18. prosince 1810 vídeňské Divadlo u Korutanské brány (Theater am Kärntnertor).[1]

Zazděné okno
Das zugemauerte Fenster
Divadelní vývěska k premiéře Zazděného okna
Divadelní vývěska k premiéře Zazděného okna
Základní informace
Žánrkomický singspiel („komická opereta“)
SkladatelVojtěch Jírovec
Libretista?
Počet dějství1
Originální jazykněmčina
Literární předlohaAugust von Kotzebue: Das zugemauerte Fenster
Datum vzniku1810
Premiéra18. prosince 1810, Vídeň, Theater am Kärntnertor
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik, charakteristika a historie

editovat

Skladatel Vojtěch Jírovec byl v roce 1804 jmenován druhým kapelníkem vídeňského dvorního divadla a v této funkci v následujících letech napsal velké množství oper (jakož i baletů), z nichž některé byly rozměrné, velkou část však tvořily jednoaktové komické opery. Jednou z nich byl komický singspiel Zazděné okno. Podkladem byla krátká veselohra populárního dramatika Augusta von Kotzebue, která nabízela spíše charakterový a poněkud sentimentální žánrový obrázek než skutečný příběh, ale tím se právě hodila k singspielovému zpracování v Jírovcově stylu.

 
Vojtěch Jírovec, litografie Josefa Kriehubera z roku 1828

Tato drobná práce byla příznivě přijata obecenstvem i kritikou, ačkoliv tisk o ní referoval jen stručně. Například odborný hudební časopis Allgemeine musikalische Zeitung psal: „18. bylo poprvé dáváno Zazděné okno, komický singspiel v jednom dějství podle Kotzebua s velmi příjemnou a melodickou hudbou pana kapelníka Jírovce, od té doby častěji opakovaný a vždy rád znovu viděný a slyšený. […] Tento singspiel, dobře zahraný, se nikdy nemine účinkem.“ Z účinkujících byl chválen především Carl Weinmüller, hrající ušlechtilého tiskového korektora Heinricha.[2]

V domovském Divadle u Korutanské brány se tato opera hrála do 18. dubna 1812 a dosáhla celkem slušného, byť ne vynikajícího počtu 25 představení.[3] I když se nerozšířila tak jako některé jiné Jírovcovy singspiely, především Oční lékař, pronikla i na některá jiná německá jeviště. Tak například 10. listopadu 1814 ji poprvé uvedlo německé divadlo v uherské Šoproni[4] a 18. dubna 1816 i německé divadlo v Pešti.[5] O tamější inscenaci tisk referoval: „I když je tato hudba hodna slavného mistra, bylo by bývalo lepší nepředělávat tuto milou hříčku na operu.“[6]

Osoby a první obsazení

editovat
 
Autor námětu, dramatik August von Kotzebue. Portrét od Ferdinanda Jagemanna na porcelánové hlavičce dýmky
osoba hlasový obor premiéra (18. prosince 1810)[1]
Paul Lindner, hejtman, invalida tenor Carl Ignaz Anton Demmer
Malchen, jeho dcera soprán Antonia Juliana Laucher (pozd. von Nespern)
Heinrich Lindner, jeho bratr, korektor bas Carl Friedrich Clemens Weinmüller
Mistr Kuper, zedník bas Ignaz Saal
Franz, jeho syn, knihtiskař tenor Wilhelm Ehlers
Dirigent: Vojtěch Jírovec

Děj opery

editovat

(Hejtmanův pokoj v domě Henricha Lindnera) Hejtman, válečný invalida, sedí, bafá fajfku a brouká si melodii z mladých let; jeho dcera Malchen poklízí a přidává se (píseň Wie wenig doch die Menschen brauchen). Od návratu z vojny hejtman zanevřel na svět a stěží kdy opouští dům. Jeho bratr Heinrich, pod jehož střechou vysloužilec žije, se živí jako tiskový korektor a je naopak vždy dobře naladěn – hejtman ho má proto za blázna. A zejména nerudnému vojákovi nehoví, že jeho jediné okno vede na ulici, kde mu vadí přítomnost lidí, zatímco okno do zahrady, které tu bývávalo za jeho dětství, je zazděné. V hovoru s bratrem – v němž se opět projeví jejich protipólné povahy – sděluje rozhodnutí, že dá okno do zahrady opět prorazit a to na cestu naopak zazdít, aby měl klid. Heinrich beze všeho svoluje (tercet Des Vergangnen Bilder schweben).

 
Carl Weinmüller, který v Zazděném okně ztvárnil ušlechtilého a optimistického tiskového korektora Heinricha Lindnera. Rytina Davida Weisse z doby kolem roku 1820

V rozhovoru se strýcem se Malchen přiznává, že zamilovala do tiskaře Franze, který nosí Heinrichovi tisky ke korektuře – je to ostatně jediný mladý muž, kterého doma přísně držená dívka pravidelně potkává. Hejtman mezitím objednal zedníka a dozvídá se o nápadníkovi své dcery. Jenže Franz je chudý a hejtman Malchen přes Heinrichovy přímluvy zakazuje i jen pomyšlení na to, že by si ho mohla vzít – vždyť by třeli bídu s nouzí.

Franz přichází s tisky na korekturu. Malchen mu s pláčem sděluje otcovo rozhodnutí, ale strýc je utěšuje a slibuje jim hmotnou pomoc, se kterou se jim při píli a lásce nepovede špatně (tercet Wie unsre Väter es begonnen). O samotě pak Heinrich zpívá humornou píseň o tiskových chybách, které musí opravovat (Statt Tugend sieht man Jugend nur).

Hejtman přivádí zednického mistra Kupera – Franzova otce. Ten začne prolamovat původní okno do zahrady a zpívá si k tomu (Es baut der Vogel sich sein Nest). Při práci nalezne v zazděném okně zjevně cennou schránku. Odolává pokušení si ji přivlastnit. Přichází jeho syn a stěžuje si otci, jak mu hejtman pro chudobu odpírá dceřinu ruku. Otec mu tedy nabízí nalezenou škatuli, ale Franz se pohoršeně odmítá podílet na krádeži a zedník ihned tvrdí, že chtěl syna jen zkoušet (duet O Gott! das ist dein schönster Lohn).

Oba tedy předávají schránku Heinrichovi jako pánovi domu. Ten ji v přítomnosti bratra a neteře otevře (kvintet Erwartung winkt so wunderlich). Naleznou v ní 16 000 tolarů, které tam schoval jejich otec za Sedmileté války. Heinrich se svého podílu vzdává ve prospěch Malchen a jejího milého a hejtman, též na přímluvu zednického mistra, ke sňatku svolí. Všichni se radují (finále Wie ist mir denn? O höchstes Glück! … Dank soll uns im Herzen brennen).[7]

Reference

editovat
  1. a b Divadelní vývěska Dvorních divadel ze dne 18. prosince 1810 [online]. Vídeň: K. k. Hoftheater [cit. 2023-10-13]. Dostupné online. (německy) 
  2. Nachrichten – Wien. Allgemeine musikalische Zeitung. 1811-01-30, roč. 14, čís. 4, s. 83. Dostupné online [cit. 2023-10-13]. (německy) 
  3. HNILIČKA, Alois. Vojtěch Jírovec. Naše doba. 1910-04-20, roč. 17, čís. 7, s. 505. Dostupné online [cit. 2023-10-13]. 
  4. VATTER, Ilona. A Soproni német színészet története 1841-ig. Budapest: Pfeifer Ferdinánd-Féle Könyvkereskedés, 1929. 129 s. Dostupné online. S. 67, 112. (maďarsky) 
  5. PRAŽÁK, Richard. Der Mozart-Kult unter den böhmischen Musikern und Theaterschaffenden an den deutschen Theatern in Ofen und Pest um 1800. Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik. 2010, roč. 15 [24], čís. 1–2, s. 207. Dostupné online [cit. 2023-10-13]. ISSN 2336-4408. (německy) 
  6. Correspondenz-Nachrichten – Pesth. Theater-Zeitung. 1816-05-18, roč. 9, čís. 14, s. 54. Dostupné online [cit. 2023-10-13]. (německy) 
  7. Podle libreta, viz Externí odkazy.

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat