Zákaz majorizace[1] je princip, který zajišťuje, aby při hlasování v rozhodovacích sborech (typicky parlamentech) nebyla určitá menšina členů přehlasována většinou. Protože za určitých okolností může i malá část členů sboru zapříčinit odmítnutí návrhu, vyžaduje užití tohoto principu kompromisní vedení politiky.

Zákaz majorizace v československém parlamentu

editovat

Tento princip byl uplatňován při hlasování o určitých otázkách ve Sněmovně národů Federálního shromáždění. Stanovila je federální ústava Československa z roku 1968. Aby byl návrh zákona schválen, musel získat absolutní většinu hlasů jak v české, tak slovenské části Sněmovny (poslanců zvolených v příslušné části federace), u ústavních zákonů činila potřebná většina tři pětiny v obou částech. Během komunistické diktatury tento princip nedělal problémy, protože parlament zpravidla jednohlasně schvaloval předložené návrhy. V období Československé federativní republiky působil kvůli rozdílným názorům české a slovenské strany na povahu federace a neochotě k ústupkům vážné obtíže, neboť už 31 (tedy asi 21 % hlasů) poslanců mohlo zablokovat ústavní novelu a 38 (asi 26%) poslanců návrh zákona, jakožto i vyslovit nedůvěru vládě. Slovenští poslanci tento princip považovali za důležitou protiváhu vůči české majoritě a odmítli se ho vzdát.

Současnost

editovat

V současné době se princip zákazu majorizace využívá při hlasování ve státních orgánech Bosny a Hercegoviny.

Reference

editovat
  1. STEIN, Eric. Česko - Slovensko. [s.l.]: [s.n.] ISBN 80-200-0752-0.