Wikipedie

Wikipedista:Verosusa/Pískoviště:Dějiny Chile

< Wikipedista:Verosusa

Nejstarší dějiny

editovat

Podle archeologických nálezů se nejstarší lidská osídlení v Chile nalézala v oblastech pobřeží ale také v poušti Atamaca. Po většinu období dějin Chile se lidé pohybovali po osa Sever-Jih.Podle archeologů začala migrace lidí už před 33 000 lety, nicméně toto datum není zcela potvrzeno. Mnohem spolehlivější archeologické nálezy pochází z doby před 13 000 lety, kdy se jednalo o osídlení v oblasti dnešního Valdivia. [1] Podobně jako v sousedním Peru byly první lidské komunity orientovány na lov ryb nebo na lov a sběr a obývaly hlavně oblasti kolem řek. S nástupem zemědělství začaly žít usedle. [1] Kolem 500 až 1000 n.l. se do Chile šířily vlivy peruánské kultury civilizace Tiahuanaco, která do Chile zavedla například pěstování brambor, fazolí, paprik a bavlny.[1] V pozdější době žili v oblasti centrálního údolí a na jihu Chile Mapuche nebo také Araukáni, kteří se věnovali především lovu, ale také zemědělství. Dále na jihu se jednalo o další entické skupiny například Chonos, Alacalufes, Yagenes nebo Onas. [2] Kolem roku 1470 začali Inkové ze severu anektovat severní oblasti v dnešním Chile. Dále na jihu se ale setkali s odporem ze strany Araukánů. Zatímco tedy obyvatelstvo na severu bylo značně ovlivněno inckou byrokracií a kulturou, na jihu stále existovala nezávislá společenství Araukánů a dalších.[2]

Koloniální období 15. až konec 18. století

editovat

Španělé postupovali při objevování a obsazování území dnešního Chile ve dvou směrech, a to ze severu na jih, stejně jako z jihu na sever. Ferdinand Magellan se při své cestě v roce 1520 věnoval především objevování cesty z Ameriky do Asie, což znamenalo, že ho pobřeží dnešního Chile příliš nezajímalo. Naopak Diego Almagro, jeden z členů Pizarrovy výpravy do Peru, se zaměřil právě na objevení a dobytí severních oblastí incké říše označovaných Španěly jako Nueva Toledo. Jeho výprava, přestože přišla poprvé do kontaktu s oblastmi dnešního Chile, nebyla příliš úspěšná. Dalším objevitelem a conquistadorem Chile se stal Pedro de Valvidia, pověřený Pizarrem v roce 1540 dobytím a kolonizací všech oblastí Nueva Toledo. Valvidia založil město Santiago de la Nueva Extramadura (1541) a zahájil postupnou španělskou kolonizaci dnešního Chile. [3] Valvidia se stal po porážce pizarristů u Jaquijahuana guvernérem Chile a rozhodl se rozšířit oblasti pod svojí kontrolou směrem na jih. V roce 1550 se u řeky Bío Bío střetl s vojskem Araukánů a porazil je. Nicméně ani tato porážka neznamenala konec odporu Araukánů, kteří se španělské kolonizaci houževnatě bránili více než 300 let. [4] Také nástupce Valvidia Garcia Hurtado de Mendoza věřil, že zakládáním nových sídlišť a měst v oblastech Araukánů dokáže jejich odpor pacifikovat. Přes dílčí úspěchy ale představovali Araukáni v jižních oblastech země stále velkou hrozbu pro budoucnost španělských kolonií v Chile. V následujícíh letech nebyly okolnosti Španělům nakloněné a místní kolonizátoři museli bojovat nejenom s Araukány a anglickými a holandskými korzáry, ale také s zemětřesením a epidemiemi. [5] V důskedku ztráty velké části domorodého obyvatelstva byli do Chile posíláni černí otroci, jejichž počet do konce 17. století rostl, nicméně v pozdější době klesal.[6]

Podobně jako i jinde ve španělské Americe byla koloniální společnost v Chile rozdělena podle kastovně-rasového principu. Nejpočetnější skupiny společnosti tvořili tzv. mesticové, tj. míšenci mezi Evropany a místními domorodci. Privilegovanou sklupinou byli Španělé a kreolové. Také Chile podléhalo centralizované správě španělské říše a bylo spravováno pomocí několika instancí. Generální kapitanát Chile oficiálně podléhal místokrálovství Peru se sídlem v Limě, ale v mnoha ohledech byl na Limě nezávislý (od roku 1789 pak oficiálně). Stejně jako i jinde sehrávala významnou roli v koloniální společnosti římsko-katolická církev. Mezi prvními se v Chile objevili především milosrdní bratří, nicméně roku 1593 sem přišli jezuité. V roce 1561 byla založena první chilská diecéze Nuevo Extremo, podřízená Limě. [7] Od 17. století se hlavní vývozním artiklem chilského koloniálního hospodářství stal lůj doplněný hovězími kůžemi. [8] Většina ekonomiky se orientovala na výměnu s Peru, popřípadě s Buenos Aires a také Asií kam Chilané exportovali především měď, zlato a stříbro výměnou za hedvábí a koření. [9]

Samostatné Chile v 19. století

editovat

Války za nezávislost

editovat

Také v Chile na konci 18. století a na počátku 19. století byla místní koloniální společnost značně ovlivněna revolucí ve Spojených státech, reformistickými kroky vlády Bourbonů v oblasti koloniální správy a myšlenkami osvícenství umocněnými stále častějšími cestami chilských elit do Evropy. V roce 1808 místní kreolské elity reagovaly na události ve Španělsku vyhlášením podpory Ferdinandovi VII., nicméně s obavami sledovaly dění ve Španělsku, které obsadil a kontroloval Napoleon. Tato nejistá situace vyústila do konfliktu mezi roajalisty a vlastenci o uspořádání poměrů v Chile s ohledem na dění v Evropě. Ani jedna skupina však neměla v plánu úplnou nezávislost, nicméně spíše různé formy autonomie. [10]V roce 1810 vznikla vlastenecká junta, která sice nahradila koloniální správu, ale z obav před možnou intervencí místokrálovského vojska v Limě vyhlásila věrnost králi Ferdinandovi. V následujících letech v Chile otevřeně vypukl konflikt mezi vlastenci a roajalisty, kteří mohli počítat s podporou z Limy. Mezi roky 1811-1826 v Chile probíhala vleklá válka za nezávislost. V roce 1818 vyhlásil Bernardo O´Higgins nezávislost Chile a později zasadil poslední ránu chilským roajalistům v bitvě u Maipó.[11]

V prvních letech po získání nezávislosti byl nejvýznamnějším politikem Bernardo O'Higgins, jeden z latinskoamerických libertadores. První roky jeho vlády (1817-1823) se vyznačovaly reformní a zakladatelskou činnosti. O'Higginsova vláda například založila Národní knihovnu, pravidelnou dostavníkovou linku mezi Valparaísem a Santiagem, nebo zrušila šlechtické tituly a snažila se o vykořenění alkoholismu a kohoutích či býčích zápasů. [12] V roce 1822 Spojené státy uznaly nezávislost Chile a Chile získalo první zahraniční půjčku jednoho miliónu liber šterlinků od britského kapitálu.[13] Nicméně vnitropolitická situace v zemi nebyla stabilní, O'Higgins měl řadu oponentů a netřátel, kteří zpochybňovali jeho postavení jako directora supremo, což v praxi znamenalo, že O'Higgins byl diktátorem opírajícím se především o vojenskou sílu. Tato situace potom vyústila v roce 1829 v občanskou válku, ze které O´Higgins nevyšel vítězně.

Chile do poloviny 19. století

editovat

Po odchodu O'Higginse se Chile potýkalo s politickým chaosem, který se také promítl na stavu zemědělství a na obchodní výměně s Peru, která značně oslabila. Přechod od monarchie k republice se ani v Chile neobešel bez problémů. Na konci 20.let 19. století bylo Chile de facto v rukou důstojníků s liberálními idejemi a vizí uspořádat zemi podle myšlenek Francouzské revoluce.[14] Politická nezávislost neznamenala ale změnu společenského řádu, což znemanalo, že si dominantní postavení ve společnosti podržela chilská aristokracie.[15] V této době se také začaly formovat první politické strany v Chile, a to především liberálové (přezdívaní pipiolos) a kozervativci (přezdívaní pelucones).[16]

Diego Portales, příslušník aristokratické rodiny se stal nejvýznamnější politickou postavou 30. let 19.století. Portales byl politikem konzervativního smýšlení, který kladl v kontextu zmatků v novém státě a v atmosféře doznívající občanské války roku 1829 důraz na pořádek, chilský patriotismus a silnou exekutivu. Během let 1830 až 1837 zaujímal Portales různé ministerské funkce. V rámci tohoto působení zavedl například Národní gardu jako protiváhu armády, zbavil se nepohodlných armádních důstojníků, některé svoje oponenty poslal do exilu a zavedl dokonce i vojenské soudy.[17] V roce 1833 dostalo Chile novou ústavu, která učinila ze země prezidentskou republiku se silnými prezidenskými pravomoci.[18]

Ve 30. letech 19. století oslabovaly situaci nového státu také problémy ze zahraničí. Konfederace Peru a Bolívie se snažila destabilizovat zemi vnitřně (například podporou oponentů Portalesova režimu) a získat Chile pod svojí kontrolu. Peru zvýšilo daně na chilské zboží a spolu s Bolívii se snažilo vyvolat v Chile vzpouru. Konfederace se pak pokusila o vojenskou invazi do Chile. V roce 1839 byla Bolívijsko-peruánská konfererace poražena v bitvě u Yunguy. Vnější nebezpečí posílilo vnitřní soudržnost země a znamenalo i strategickou výhodu pro Chile, které si tak podrželo kontrolu nad tichomořským pobřežím Jižní Ameriky.[19]

K nejvýznamnějším nástupcům Portalese, zavražděného v roce 1837, patřili prezidenti Manuel Bulnes Prieto (v úřadě 1841-1851) a Manuel Montt Torres (v úřadě 1851-1861), kteří se oba podíleli na celkové konsolidaci politické moci nově vzniklého státu. Bulnes pocházel z vojenských poměrů a zahájil mimo jiné program další kolonizace Chile, které mělo v roce 1842 jenom něco přes milión obyvatel. Přes všechnu snahu, ale Chile nelákalo tolik přistěhovalců z Evropy jako například Argentina nebo Uruguay. Za Bulnesova prezidentství byla také otevřena Chilská univerzita a postavena první chilská železnice.[20] Jeho nástupce Montt byl vůbec prvním prezidentem, který neměl vojenskou minulost a dokázal se udržet v úřadě, a to i přes počáteční odpor některých důstojníků, který vyústil do krátké občanské války v roce 1851.Montt se zaměřil na podporu vzdělání a školství a dále na podporu ekonomického rozvoje země - například založil Hypotéční a úvěrovou banku, která měla investicemi pomáhat rozvoji zemědělské výroby.[21] Celková stabilizace poměrů v zemi během 40., 50. a 60. let 19. století se promítla do ekonomiky země, která zaznamenala vzestup zemědělské výroby, stejně jako uspokojivý růst těžby mědi a stříbra.[22]

Chile od poloviny 19. století do začátku 20. století

editovat

Stabilizace politických poměrů v Chile vedla od poloviny 19. století k novému rozvoji hospodářství země. Mezi roky 1870-1914 se ekonomická pozice Chile ve světovém hospodářství postupně měnila. Chile mělo nicméně exportně zaměřenou ekonomiku s tendencí k monukulturám.[23] Do roku 1880 bylo Chile největším exportérem mědi.[23] Vedle toho, avšak v menším množství, vyváželo také obilí, a to především do Evropy a v omezeném množství do dalších zemích v Jižní Americe.[24] Po roce 1879 získala význam těžba ledku. Ledek, který se v Chile nacházel v hojné míře, představoval mezi roky 1882 až 1930 14% HDP Chile a vyvážel se především do Evropy (Německo, Francie).[24]

Relativní politická stabilita ale neznamenala, že by v Chile nedocházelo k politickému zápasu. Od 60. let 19. století se mezi sebou potýkaly dvě politické strany: první z nich zastávala konzervativní myšlenky spojující je s portesovskou tradicí a římsko-katolickou církví. Liberální spíše tíhla k liberalismu, antiklerikalismu a dále se snažila o změnu ústavy z roku 1833. V roce 1863 se z ní vydělila Radikální strana. V rámci politického systému si i nadále silnou pozici zachovával prezident republiky a politickou moc měli v rukou především bohatí majitelé půdy. Politická stabilita země byla narušena druhou tichomořskou válkou v letech 1879 ař 1883 a později občanskou válkou v roce 1891. Druhá tichomořská válka vypukla jako konflikt mezi Chile, Peru a Bolívii. Příčinou války byl spor mezi Chile a Bolívii o území pouště Atamaca. Přestože se ve válce proti Chile spojila Bolívie s Peru, válku nakonec vyhrálo Chile a v jejím důsledku si připojilo ke svému teritoriu značné pobřežní území s nalezišti ledku na severu země. Bolívie ztratila přístup k moři.[25] K další politické destabilizaci došlo v roce 1891 vypuknutím krátké občanské války. Příčinou byla politika prezidenta José Manuela Balmacedy z Liberální strany, který začal ve funkci porušovat ústavu a stavit se do pozice diktátora, což vedlo k vleklému sporu mezi ním a parlamentem. Kromě toho se Balmaceda pokoušel o potlačení vlivu britského kapitálu v Chile, který v této době kontroloval značnou čast chilské ekonomiky - například 84% veškeré produkce chilského ledku a 45% dovozu do Chile.[26] Situace vyústila ve vojenský puč vedený chilským námořnictvem. Ozbrojený konflikt mezi stoupenci a odpůrci Balmacedy trval od ledna do září 1891. Balmaceda nakonec ve válce prohrál a v prezidentské funkci ho nahradil Jorge Montt, jeden z vůdců rebelů.

Občanský konflikt v roce 1891 vedl k reformě politického uspořádání Chile. Moc exekutivy byla značně omezena na úkor parlamentu (tzv.parlamentarismo), což posílilo význam a vliv politických stran.[27][28] Z této nové situace vznikly dvě politické uskupení: Aliance a Koalice, které byly schopné zajistit parlamentní podporu oslabené exekutivě. Aliance (Alianza Liberal) představovala seskupení liberálních politických stran, na druhou stranu Koalice (Coalición) byla koalicí spíše liberálně-konzervativních stran.[29] V rámci těchto politických uskupení to byla oligarchie, kdo řídil osudy země v letech 1891-1921.[30] Oslabení exekutivy znamenalo také přesunutí voleb do rukou politických stran, které si hlasy často také kupovaly.[31] Tato situace vedla k tomu, že si oligarchové většinou vybírali prezidentské kandidáty z vlastních řad, takže se ve funkci střídali členové rodinných klanů (např. rodina Montt nebo rodina Errázuriz).[32]

Chile ve 20. století

editovat

Na počátku 20. století Chile stále ekonomicky spoléhalo na těžbu ledku jako základního zdroje bohatství země. Závislost na příjmech z těžby a vývozu ledku byla natolik silná, že Chile prakticky neznalo přímé daňové zatížení obyvatelstva.[33] Během konce 19. století se také změnila sociální struktura obyvatelstva a jeho zeměpisné rozložení. Například na jihu převládalo zemědělství a většinu tvořili malí zemědělci nebo zemědělští dělníci (peoni). Venkov představoval poměrně zaostalou část země. Na severu naopak převažovalo hornictví a ve městech se koncentrovalo dělnictvo.Tato demografická a společenská změna přinesla řadu nových sociálních problémů. Ve stejné době se ale i v Chile zformovaly nepříliš početné střední vrstvy.[34] Tyto společenské změny se záhy dotkly také politického života Chile.

Krize portalesovského Chile

editovat

V roce 1920 byl prezidentem Chile zvolen Arturo Alessandri Palma, kandidát liberální Aliance.Ve svém programu Alessandri sliboval omezit vliv přespříliš silného parlamentu ale také věnovat se řešení některých sociálních a ekonomických problémů Chile (např. návrh zákoníku práce, zavedení daně z příjmu, založení Centrální banky atp.).[35] S takovým programem Alessandri nereprezentoval tradičního liberála. V realizaci programu Alessandri neuspěl, jelikož se musel potýkat s celou řadou politických problémů způsobených na prvním místě sabotáží jeho práce ze strany parlamentu.[36][37] Vedle toho jeho vládu také tížila krize těžby ledku spojená se zmenšující se poptávkou v Evropě a ve světě, která vedla ke ztrátě pracovních míst tisíců horníků a ještě prohlubovala sociální problémy Chile.[38] K roku 1924 vyměnilo Chile vládní kabinet celkem osmnáctkrát.[39] Alessandriho čtyřletá vlády tak znamenala významné období pro postupný přechod od parlamentarismu kontrolovaného většinou chilskou oligarchii k další demokratizaci chilské politiky.[40] Na druhou stranu byla také projevem celkové krize portalesovského uspořádání země. Chilská oligarchie se s reformními pokusy Alessandriho vlády nechtěla smířit a obrátila se na pomoc k armádě. Tím byla de facto porušena portalesovská zásada politické neagnažovanosti chilské armády. V roce 1924 vznikla první vojenská junta. Vojáci chtěli zprvu svým vstupem do politky uspíšit přijetí některých Alessandriových reforem a státního rozpočtu, který byl parlamentem blokován a znamenal pro armádu opožděné platby žoldu. Následně Alessandri rezignoval na úřad prezidenta a uchýlil se do exilu, zatímco moc v zemi nadále držela vojenská junta. Po několikaměsíčních zmatcích se v roce 1925 vrátil do Chile a prosadil novou ústavu (1925), která posílila roli exekutivy a omezila přílišný vliv parlamentu, uzákonila odluku církve od státu, upravila pravidla pro držení ministerských a poslaneckých či senátorských funkcí atp.[41]

Chile v době Velké hospodářské krize

editovat

Od vstupu vojáků do politiky se v Chile profilovala nová politická osobnost, kterou byl Carlos Ibañez del Campo (v úřadě 1927-1931), generál chilské armády. Po nástupu do prezidentského úřadu se Ibañezova vláda vyznačovala autoritářstvím a slabým parlamentem s pramalým demokratickým potenciálem. Situace došla tak daleko, že se politické strany dohodly na tom, že do voleb postaví odpovídající počet kandidátů jako je počet členů parlamentu. Tím pádem nebylo nutné volby konat a parlament se sešel ve složení jaké si dohodly předem politické strany.[42] Ibañezova autoritářská vláda nebyla schopna řešit pokračující ekonomické a socíální problémy země. Chile nyní čelilo nejen upadajícímu zájmu o jeho klíčovou komoditu - ledek, ale také obecným dopadům Velké hospodářské krize. Ibañez zemi zatěžoval dalšími půjčkami a jeho kabinety zvyšovaly schodek státního rozpočtu. V roce 1931 zemi zaplavila vlna stávek a Ibañez následně rezignoval na úřad prezidenta a opustil Chile. Novým prezidentským kandidátem se nestal nikdo jiný než Arturo Alessandri.

Alessandriho druhý prezidentský termín (v úřadě 1932-1938) byl spojen s nadějemi na vyřešení celkově špatné hospodářské a společenské situace v zemi. Tato situace znamenala, že Alessandri si prosadil na určitou dobu výjimečné pravomoci na úkor parlamentu. Klíčovým úkolem bylo zlepšit hospodářskou situace země. Ministr Gustav Ross Santa Maria uvedl v život prorůstovou strategii (zvyšování výroby a zvětšování objemu domácího konzumu).[43] Alessandri potom prosadil některé další sociální zákony jako byl například zákon o minimální mzdě v obchodě a průmyslu nebo zákon o volebním právu žen v obecních volbách v roce 1934 (plná emancipace žen v Chile byla uzákoněna v roce 1947).[44] Během svého druhého období ale Alessandri ztratil podporu levice a sám se začal přiklánět spíše na stranu konzervativců.

Chile mezi roky 1938 - 1952

editovat

Následujících 14 let bylo ve znamení politické nadvlády Radikální strany, která obsadila prezidentský post celkem třikrát. První z radikálních prezidentů byl Pedro Aguirre Cerda (1938-1941), dalším Juan Antonio Ríos Morales (v úřadě 1942-1946) a posledním potom Gabriel González Videla (v úřadě 1946-1952). Radikální strana vládla v době, kdy se politická scéna Chila značně rozdělovala. Ve 30. letech se zformovala chilská socialistická strana zastupující zájmy početné dělnické třídy. Od roku 1922 v Chile existovala také komunistická strana. V zemi se ale rozšířil také národní socialismus inspirovaný především italským fašismem. Mládežnické hnutí konzervaticů se seskupilo do Národní falangy (Falanga Nacional) s politikou sociálně-křesťanského zaměření. Vedle toho bylo v Chile poměrně silné odborové hnutí. Radikální strana se v roce 1937 spojila se socialisty, komunisty a Demokratickou stranou a zformovala tzv. Lidovou frontu (Frente Popular) za kterou kandidoval první radikální prezident Aguirre Cerda. Radikální prezidenti kladli důraz na otázky vzdělání ve vztahu k podpoře průmyslu a výroby (především technické vzdělávání),zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců, omezení růstů spotřebních cen a nebo výstavbu bytů pro sociálně slabší. V době posledního prezidentského mandátu z Radikální strany do chilské vlády oficiálně vstoupili také komunisté. To vyvolalo ostré reakce především z pravicových ale i levicových řad a dalo vzniknout militatní Chilské antikomunistické akci (Accion chilena anticomunista). V kontextu Studené války se ale prezident González Vidal dostal do konfliktu s komunisty ve své vládě. Ti z ní byli v roce 1947 vytlačeni a González Vidal vytvořil novou vládní koalici ve které měl podporu radikálů, liberálů, demokratů a konzervativců. I přes to se atmosféra v zemi radikalizovala - komunisté vedli nebo podněcovali spolu s chilskými odbory řadu stávek, které nadále ochromovaly život v zemi. Zákon o ochraně demokracie přijatý v roce 1948 měl být vládním řešením "komunistického problému".[45] Komunistická strana Chile byla zakázána a vláda se uchýlila dokonce k represím ve formě koncentračních táborů kam byli posíláni komunisté i další levicoví aktivisté.[46] Ani to ale nezmírnilo stávkové hnutí v Chile, které ukazovalo na to, že odbory se staly významnou politickou silou do budoucna.

Chile v letech 1952 - 1970

editovat

Rozjitřená situace v zemi a pokles prestiže tradičních politických stran v Chile vytvořily možnosti pro nezávislé politiky, tzn. politiky, kteří nebyli přímo spojeni s minulými vládami. Svůj comeback zažil Carlos Ibañez, který byl zvolen prezidentem Chile v roce 1952 jako nestranický kandidát. Ibañez měl ovšem poměrně slabou parlamentní většinu a nedařilo se mu Chile především ekonomicky stabilizovat. Nejzávažnějším hospodářským a také sociálním problémem byla inflace. Ta se držela v průměru na 25%, nicméně v roce 1955 stoupla na alarmujících 80%.[47] Prezidentův ekonomický program se spoléhal na tradičmí řešení: omezení objemu peněz v ekonomice spojených se snížením průmyslové výroby a tím pádem také s růstem nezaměstatnosti. Zemi tak zaplavila další vlna stávek a demonstrací.

V roce 1958 byl prezidentem zvolen Jorge Alessandri Rodríguez, syn bývalého prezidenta Arturo Alessandriho. Ten vládl od roku 1961 s podporou Demokratické fronty (Frente Democratico), koalice liberálů, konzervativců a radikálů. Alessandrimu se podařilo dostat pod kontrolu inflaci (v roce 1961 jen na 9,7%)[48]. Jeho vláda také přikročila k prvnímu kolu řešení jednoho z nejpalčivějších problémů země - agrární reformy. Zákon z roku 1962 rozděloval půdu těm rolníkům, kteří na ní fyzicky pracovali a byl snahou vyřešit závislost Chile na dovozu zemědělských výrobků ze zahraničí a posílit střední vrstvy na venkově.[49] Kritici vlády ale reformu považovali za nedostatečnou. Růst počtu obyvatelstva (7,2 miliónu v roce 1958 a 8,4 miliónů v roce 1964)[49]znamenal zvýšení požadavků na bydlení. Alessandriho vládě se podařilo postavit na 150 000 nových bytů a také zvýšit těžbu mědi na rekordních 600 000 tun ročně (1964).[49]

Alessandriho nástupcem byl zvolen Eduardo Frei Montalva (v úřadě 1964-1970), kandidát křesťansko-demokratické strany. Od počátku Frei hlásal nutnost významných sociálních, politických i ekonomických změn. Jeho heslem bylo Todo tiene que cambiar (Všechno se musí změnit). Freiova křesťansko-demokratická strana se přitom vymezovala jak ke klasickému liberalismu tak i k marxismu, a hlásila se k vlastní křesťansko-demokratické cestě - comunitarismo.Jeho vláda se zaměřila na zvýšení platů ve veřejné sféře a na problém chudinských městských čtvrtí (callampas), kde se snažila potírat analfabetismus, chudobu a společenské vyloučení. Vláda investovala do bydlení, vzdělání, hygieny a zdravotnictví. Frei se také odvážil realizovat další etapu agrární reformy v Chile, která měla vyřešit nerovnoměrnou distribuci vlastnictví půdy. V roce 1967 byla zákonem o agrární reformě vyvlastněna opuštěná nebo špatně obdělávaná půda a také zavlažované pozemky nad 80 hektarů. Tato vyvlastněná půda byla předána malým zemědělcům a jejich rodinám, zatímco stát bývalým vlastníkům vyplatil odškodné. Velkostatkáři, kterých se vyvlastnění týkalo, proti zákonu protestovali a vyvlastňování se někdy bránili i silou.[50]

Allendeho Chile (1970-1973)

editovat

V roce 1970 byl do prezidentského úřadu zvolen socialista Salvador Allende Gossens (v úřadě 1970-1973). Allendeho zvolení do úřadu vyvolalo obavy mezi podnikateli, latifundisty, mezi některými rolníky a také v USA, obávajících se další socialistické revoluce na západní hemisféře.[51] Allendeho vláda přišla s programem, který byl postaven na znárodnění částu chilského hospodářství, masivním přerozdělení příjmů, umenšení vlivu latifundistů, politické reformě, která by zavedla jednokomorový parlament, zvýšila lidovou účast v politice a hospodářském rozhodování a na nezávislé zahraniční politice.[52]Problémem se stala otázka realizace tohoto vládního programu. Alledeho koaliční vláda se skládala z celkem 6 levicových nebo středolevých stran. Vlastní Allendeho socialistická strana byla značně rozdělena v názoru na způsob "chilské cesty k socialismu". Část socialistů například volala po násilné revoluci. Skupiny mimo socialistickou stranu jako byli například miristé[pozn. 1] tuto formu revoluce svými teroristickými útoky již začali realizovat.[54] Naopak komunisté ve vládě zastávali umírněné názory odmítající revoluční násilí.[55]

Vláda v roce 1971 znárodnila nerostné bohatství Chile (nejprve meď a poté ledek) a následně také vlastní doly [56] a poté zahájila znárodnění celé řady dalších podniků.[57] Vedle toho zvyšila platy a zmrazila ceny základních potravin. Zvýšená kupní síla obyvatelstva ale nekorelovala s nabídkou na trhu. Chile nebylo schopno vyprodukovat vlastní konzumní zboží a bylo stále více nuceno k nákupu v zahraničí, což v důsledku snižovalo devizové rezervy země. Podobná situace byla i v oblasti znárodněného hornického průmyslu. S odchodem zahraničních odborníků se ukázalo, že Chile nemá dostatek svých odborníků. Tato situace vedle ke snížení efektivity těžby a tedy i snížení příjmů.[58] Vláda také přikročila k dalším přerozdělování půdy v rámci pozemkové reformy. V této otázce ale nebyla chilská společnost tak jednotná jako v otázce znárodnění ledku a mědi a pozemková reforma zůstávala kontroverzní otázkou.[59] Tato hospodářská politika se ukázala i přes počáteční dobré výsledky jako neúspěšná. Z Chile unikal kapitál a devizové rezervy, vláda vydávala nekryté emise bankovek, země nebyla schopna sama vyprodukovat dostatek konzumního zboží a byla stále závislejší na dovozu.[60]

Chilská společnost se značně polarizovala. Prezident Allende ztrácel podporu i v rámci své strany a v parlamentu, v některých případech se uchyloval k neústavním krokům.[61] Zemi vysilovaly četné stávky, pouliční násilí a teroristické útoky. Například podle studie H.Landsbergera a T.McDaniela se v roce 1972 konalo celkem 2 474 stávek v soukromém a 815 stávek ve veřejném sektoru [62] Ve srovnání s rokem 1959 se jednalo o celkem šestnáctkrát více.[63] Řada těchto stávek byla předzvěstí převzetí podniků do státních rukou, ale přílišná politická mobilizace budila v Allendeho vládě obavy.[64] V březnu 1973 se konaly parlamentní volby, ve kterých získala opozice celkem 57%, zatímco Allendeho UP 43%.[65] Volební výsledek ještě prohloubil nejednotu v rámci Allendovy koalice. Během roku 1973 Allende jmenoval dvě nové vládě. Po ztrátě podpory křesťanských demokratů a v kontextu stávky horníků dolu El Teniente, kteří protestovali proti novým socialistickým podmínkám a která postupně paralyzovala celou zemi, do druhé vlády najmenoval vojáky.[66]Po rezignaci generála Carlose Huga Pratse na post velitele pozemních sil do funkce jmenoval generála Augusta Pinocheta.

11. září 1973 vypukl v Chile pod vedením generála Augusta Pinocheta vojenský puč, který v zemi s podporou USA zavedl režim politického autoritářství a ekonomiky volného trhu.[67] Prezident Allende při něm podle posledního vyšetřování (2011) spáchal sebevraždu, jak potvrdil chilský soud[68].

Vláda vojenské junty (1973-1989)

editovat

Chilská vojenská junta si při převratu počínala s neobvyklou brutalitou.[69] Počet mrtvých se pohybuje v odhadech mezi 3000 až 30 000 - přesné číslo není známo. Během prvních šesti měsíců se ve vězení ocitlo kolem 90 000 lidí.[69] Na pořadu dne byly popravy, mučení, neoprávněné věznění a mizení lidí.[70] Hlavní oporou nového režimu se stala DINA (Directión Nacional de Informacion), koordinační centrála tajných služeb zodpovědná přímo A. Pinochetovi.[69] Junta hned v září 1973 rozpustila parlament, převzala veškeré exekutivní a legislativní pravomoci a zrušila ústavu z roku 1925, kterou nahradily Actas Institucionales (vládní dektrety).[71] V zemi byla zakázána politická opozice. Během roku 1974 se Augusto Pinochet stal prezidentem republiky, vrchním velitelem pozemního vojska a Nejvyšší hlavou národa (Jefe Supremo de la Nación).[71] V roce 1980 Chile dostalo novou ústavu a Pinochet se stal znovu prezidentem republiky.

Od roku 1975 začal Pinochetův režim ekonomickou, politickou a sociální transformaci Chile podle principů navržených neoliberální chicagskou školou. Šoková terapie, kterou Chile naordinovala, spočívala ve škrtech vládních výdajů, snižovaní fiskálního deficitu a rozsáhlé privatizaci.[72][73] Výsledkem bylo na jedné straně snížení inflace, růst HDP kolem 7% ročně, přiliv zahraničních investic do Chile či růst vývozních možností[74],ale na druhé straně růst nezaměstnanosti, sociálních nerovností a zhoršování sociální situace.[75] V roce 1982 Chile znovu spadlo do recese, která byla horší než ta z let 1975-1976.[76] V celkových číslech proto nebyl výsledek Pinochetovy vlády po prvních deseti letech příznivý: například chilský přijem na hlavu byl o 3,5% nižší než v roce 1970, průmyslová výroba byla o 25% nižší než v roce 1970, zahraniční dluh dosahoval 80% HDP ve srovnání s 8,2% v roce 1970.[77] Vládě se podařilo po recesy v letech 1982-1983 Chile ekonomicky stabilizovat, v letech 1986-1988 ekonomika rostla kolem 5% ročně a nezaměstnanost klesla.[78]

Ve druhé polovině 80. let 20. století se Pinochetův režim musel potýkat s rostoucím občanským odporem. Zároveň v Chile docházelo k politickému uvolňování, které dalo politický prostor demokratické opozici. V roce 1988 se konalo referendum o setrvání A. Pinocheta ve funkci prezidenta, při němž 54,6% Chilanů hlasovalo proti a 43% pro[79], což vedlo k odstoupení Pinocheta jako kandididáta.Prezidentem byl nakonec v roce 1989 zvolen křesťanský demokrat Patricio Aylwin Azócar.

Chile od roku 1990 do současnosti

editovat

První demokratická vláda P. Aylwina (v úřadě 1990-1994) měla před sebou náročný úkol zachovat politický konsensus včetně vyvážených vztahů mezi civilní vládou a armádou, udržet hospodářský růst, ale pokusit se řešit sociální problémy zanechané minulým režimem a konečně adresovat palčivou otázku potlačování lidských práv za Pinochetova režimu.[80] V oblasti ekonomiky vláda navázala na předchozí vývoj s tím, že kladla důraz na růst s rovností a provedla některé korekce neoliberálního modelu.[81] V otázce vyrovnání se s nedávnou minulostí nebyla úspěšná. Dohoda o přechodu k demokracii z roku 1989 uznávala legitimitu pinochetovské ústavy a institucí, což dálo poměrně malý prostor pro vyrovnání s minulostí.[82]Mimo to si generál Pinochet do roku 1998 podržel post velitele pozemních vojsk. Komise pravdy a usmíření (1991) zdokumentovala více než 2000 případů zabitých[pozn. 2] a kritizovala např. soudnictví za jeho spolupráci s režimem.[84] Minulost zůstává dodnes bolestivým tématem chilské společnosti. Aylwinovým nástupcem byl zvolen další křesťanský demokrat Eduardo Frei Ruiz-Tagle (v úřadě 1994-2000), jehož vláda provedla ústavní reformu a mezi jiným snažila se směřovat přebytky chilského rozpočtu do oblasti zdravotnictví a školství.[85] V letech 2000 až 2010 nastoupili prezidenti ze socialistické strany Ricardo Largos Escobar (v úřadě 2000-2006) a jako první žena ve funkci Michelle Bachelet Jeria (v úřadě 2006-2010). Od roku 2010 je prezidentem Sebastian Piñera Echenique jako první středopravý prezident po 52 letech.

Zkrácená verze: Dějiny

editovat

Nejstarší dějiny Chile

editovat

Podle některých archeologických nálezů se nejstarší lidská osídlení v Chile nalézala v oblastech pobřeží ale také v poušti Atamaca už před 33 000 lety. Spolehlivější archeologické nálezy však pochází z doby před 13 000 lety, kdy se jednalo o osídlení v oblasti dnešního Valdivia. [1] Podobně jako v sousedním Peru byly první lidské komunity orientovány na lov ryb nebo na lov a sběr a obývaly hlavně oblasti kolem řek. S nástupem zemědělství začaly žít usedle. [1] Mezi léty 500 až 1000 n.l. se do Chile šířily vlivy peruánské kultury civilizace Tiahuanaco, která do Chile uvedla například pěstování brambor, fazolí, paprik a bavlny.[1] V oblastech centrálního údolí a na jihu Chile žili Mapučové nebo také Araukáni, kteří se věnovali především lovu, ale také zemědělství. Jejich původ není známý. Dále na jihu žili také další se entické skupiny (Chonos, Alacafunes, Yagenes nebo Onas). [2] Kolem roku 1470 začali Inkové ze severu anektovat severní oblasti v dnešním Chile. Dále na jihu se ale setkali s odporem ze strany Araukánů a jejich vliv zde byl jenom slabý.[2]

Koloniální období mezi roky 1500 - 1800

editovat

Španělé se o území dnešního Chile začali intenzivněji zajímat na počátku 16. století. Diego Almagro, jeden z členů Pizarrovy výpravy do Peru, se jako první zaměřil právě na objevení a dobytí severních oblastí incké říše označovaných Španěly jako Nueva Toledo. Jeho výprava, přestože přišla poprvé do kontaktu s oblastmi dnešního Chile, nebyla příliš úspěšná. Dalším objevitelem a conquistadorem Chile se stal Pedro de Valvidia, pověřený Pizarrem v roce 1540 dobytím a kolonizací všech oblastí Nueva Toledo. Valvidia založil město Santiago de la Nueva Extramadura (1541)a zahájil postupnou španělskou kolonizaci dnešního Chile. [86] V roce 1550 se u řeky Bío Bío střetl s vojskem Araukánů a porazil je. Nicméně ani tato porážka neznamenala konec odporu Araukánů, kteří se španělské kolonizaci houževnatě bránili více než 300 let. [87] Tak jako i jinde ve španělské Americe byla koloniální společnost v Chile rozdělena podle kastovně-rasového principu. Nejpočetnější skupiny společnosti tvořili tzv. mesticové, tj. míšenci mezi Evropany a místními domorodci. Privilegovanou sklupinou byli Španělé a kreolové. Také Chile podléhalo centralizované správě španělské říše a bylo spravováno pomocí několika instancí. Generální kapitanát Chile oficiálně podléhal místokrálovství Peru se sídlem v Limě, ale v mnoha ohledech byl na Limě nezávislý (od roku 1789 pak oficiálně). Stejně jako i jinde sehrávala také v Chile významnou kulturní, politickou a ekonocmickou roli římsko-katolická církev. Od 17. století se chilské koloniální hospodářství věnovalo exportu loje a hovězích kůží. [88] Většina ekonomiky se orientovala na výměnu s Peru, popřípadě s Buenos Aires a také Asií kam Chilané exportovali především měď, zlato a stříbro výměnou za hedvábí a koření. [89]

Nezávislost Chile

editovat

Na začátku 19. století se také v chilském prostředí ocitala španělská koloniální moc v krizi. Revoluce ve Spojených státech a ve Francii, stejně jako dění v samotném Španělsku podkopávaly tradiční základy, na kterých koloniální moc stála. Chilské elity se v roce 1808 postavily nejprve na stranu krále Ferdinanda VII. Později v zemi sílily snahy o zisk větší autonomie, která by znamenala, že španělská nadvláda by měla spíše formální charakter. Spor o podobu autonomie rozděloval chilskou elitu na tzv. roajalisty a tzv. vlastence a vyústil ve vleklou válku za nezávislost mezi roky 1811 až 1826. Mezi vůdci vlastenců vynikl zvláště liberálně smýšlející Bernardo O'Higgins, který stanul v roce 1817 v čele prozatimní vlády (jako director supremo), v roce 1818 oficiálně vyhlásil chilskou nezávislost a následně porazil armádu chilských roajalistů u Maipo. Jeho vláda byla nakonec v roce 1823 svržena a O'Higgins byl nucen odejít do exilu.

 
Zakladatelé Chile. Zleva: J.M.Carrera, B.O'Higgins,J. de San Martín a D. Portales

Samostané Chile v 19.století

editovat

Nový stát stál od počátku před problémem vnitřní konsolidace a udržení popřípadě rozšíření svého území v konfrontaci s především severními sousedy Peru a Bolívii. Aristokrat Diego Portales ve 30. letech 19. století významně ovlivnil uspořádání nového státu v duchu konzervativních hodnot s důrazem na řád a silnou exekutivu. Tyto principy byly potom zabudovány do nové chilské ústavy v roce 1833.V rámci postupné konsolidace nového státu na chilské politické scéně vznikaly politické strany. Politické spektrumn zahrnovalo liberály a konzervativce. Sousední Peru a Bolívie uzavřely v roce 1836 konfederaci a spory mezi konfederací a Chile vyústily ve válku, která skončila v roce 1839 ve prospěch Chile, které díky tomu vojensky kontrolovalo severní oblasti tichomořského pobřeží. Válka se rovněž pozitivně odrazila na vnitřní soudružnost země. V letech 1841 až 1861 byl politický vývoj země charakterizován silnými prezidenty, kteří se významně podíleli na dalším budování národního státu. V roce 1842 byla zahájena další kolonizace země včetně podpory osídlování imigranty z Evropy, jež měla významný dopad na demografii i ekonomiku Chile. Značné usilí bylo věnováno podpoře vzdělávání a ekonomickému rozvoje země například v oblasti bankovnictví a zemědělské výroby. V polovině 19. století se chilské hospodářství stabilizivalo. Chile přestavovalo zemi s výraznou exportní závislostí a tendencemi k monokulturám.[23] Do 80.let 19.století se řadilo k největším producentům mědi.[23] Po roce 1879 ji postupně nahrazoval ledek.[24] Kromě toho Chile vyváželo ještě také obilí.[24]

Starší územní spory mezi Chile, Peru a Bolívii vyustily v letech 1879 - 1883 v další válku mezi Konferedace Peru a Bolívie a Chile, které ve válce zvítězilo. Jako její výsledek Chile získalo významné území na severu země, které vzápětí proměnilo v naleziště ledku. Bolívie ztratila v jejím důsledku přístup k moři.[90] V roce 1891 vypukla v Chile občanská válka, způsobená vnitřními politickými spory mezi tehdejším prezidentem José Manuelem Balmacedou a parlamentem. Problémy vzbuzovaly jednak Balmacedovy snahy o oslabení vlivu britského kapitálu v zemi (ten například kontroloval 84% veškeré produkce ledku)[91] , ale především některé jeho autoritářské tendence. V důsledku Balmacedova pádu se Chile dostalo do období politické nadvlády parlamentu a politických stran.[92]

Chile v prvních letech 20. století

editovat

V prvních dvou desetiletích 20. století byl vnitropolitický vývoj Chile ovlivněn zdlouhavou krizí portalesovského uspořádání. Po První světové válce klesla významně poptávka po chilském ledku a Chile se muselo postupně přeorientovat zejména na těžbu mědi.[93] Země se potýkala s rostoucími sociálními problémy, nezaměstnaností, chudobou a hospodářskou závislostí. Klíčovou otázkou byla také v Chile pozemková reforma, která by ukončila nerovnoměrnou distribuci a neefektivní využití zemědělské půdy. Během 20. let se sociální problémy a jejich řešení spolu s nutnostní ústavní reformy staly jednou z hlavních politických otázek. V době vlády Artura Alessandriho (v úřadě 1920-1925 a 1932-1938) se spor mezi prezidentem a silným parlamentem vyostřil.[94] Zdlouhavé spory o státní rozpočet vedly k vojenskému puči v roce 1924 a v roce 1925. Alessandrimu se nakonec v roce 1925 podařilo prosadit novou ústavu a omezit přílišnou moc parlamentu a politických stran.[95] Druhý Alessandriho kabinet se zaměřil na prorůstovou hospodářskou politiku a zavedení některých sociálních zákonů.[96]

Chile v letech 1938-1970

editovat

V letech 1938-1952 vládla Chile Radikální strana. Její prezidenti se zaměřili na řešení sociálních a hospodářských problémů, vzdělávání, výstavbu nových bytů atp. V roce 1937 se radikálové vytvořili Lidovou fronty (Frente Popular), ve které byli vedle radikálů také liberálové, demokraté a komunisté. Když v roce 1946 vstoupili komunisté do vládního kabinetu, vzbudilo to antikomunistické reakce. Zákon o ochraně demokracie z roku 1948 komunistickou stranu na několik let zakázal.[97] Na počátku 50. let 20. století vládla v Chile rozjitřená politická a sociální situace. Zemi tížila především vysoká inflace (80% v roce 1955)[98]. Demonstrace a stávky byly na pořadu dne. Vládě prezidenta Alessandriho (v úřadě 1958-1964) se podařilo dostat inflaci pod kontrolu. Nicméně na programu dne byla otázka agrární reformy, která by nově přerozdělila půdu ve prospěch většího počtu obyvatelstva, umožnila její efektivní využití, pomohla vyřešit problém chudoby a zastavila prohlubující se závislost Chile na dovozu potravin ze zahraničí. Reformě oponovaly především velcí vlastníci půdy (latifundisté). Zákon z roku 1962 [pozn. 3] proto rozdělil jen část zemědělské půdy těm rolníkům, kteří na ní pracovali. Křesťanský demokrat Eduardo Frei Montalva (v úřadě 1964-1970) se pod heslem Todo tiene que cambiar (Všechno se musí změnit) zaměřil na zlepšování platů ve veřejné sféře i na řešení problémů v chudinských čtvrtích (callampas). Vláda investovala do bydlení, vzdělání, hygieny, zdravotnictví a potírání negramotnosti. Frei se také odhodlal k pokračování v pozemkové reformě.V roce 1967 byla státem vyvlastněna opuštěná nebo špatně obdělávaná půda, včetně zavlažovaných pozemků nad 80 hektarů, přičemž stát vyplatil bývalým vlastníkům odškodné.[100]

Allendeho Chile a nástup vojenské junty (1970-1973)

editovat

V roce 1970 byl do prezidentského úřadu zvolen socialista Salvador Allende Gossens (v úřadě 1970-1973) s programem, který chtěl v Chile zavést nenásilně socialismus.[101] Jeho zvolení do úřadu vyvolalo obavy mezi podnikateli, latifundisty, mezi některými rolníky a také v USA, obávajících se další socialistické revoluce na západní hemisféře.[102] Allendeho vláda začala realizovat hospodářský program, který byl založen na znárodňování nerostného bohatství Chile, řady dalších podniků, zvyšování platů, zmrazení cen základních potravin, snižování devizových rezerv nebo dalším přerozdělování půdy v rámci pozemkové reformy.[103][104] Tato hospodářská politika se ukázala i přes počáteční dobré výsledky jako neúspěšná. Z Chile unikal kapitál a devizové rezervy, vláda vydávala nekryté emise bankovek, země nebyla schopna sama vyprodukovat dostatek konzumního zboží, byla stále závislejší na dovozu a potýkala se s nedostatkem zboží.[105] Chilská společnost se značně polarizovala. Levicoví radikálové se uchylovali k teroristickým útokům a násilí. Prezident Allende ztrácel podporu i v rámci své strany a v parlamentu, v některých případech se uchyloval k neústavním krokům.[106] Zemi vysilovaly četné stávky, pouliční násilí a teroristické útoky. 11. září 1973 vypukl v Chile vojenský puč pod vedením generála Augusta Pinocheta, který v zemi s podporou USA zavedl režim politického autoritářství a ekonomiky volného trhu.[107] Prezident Allende při něm podle posledního vyšetřování (2011) spáchal sebevraždu, jak potvrdil chilský soud[108].

Vláda vojenské junty (1973-1989)

editovat

Chilská vojenská junta si při převratu počínala s neobvyklou brutalitou.[69] Počet mrtvých se pohybuje v odhadech mezi 3000 až 30 000 - přesné číslo není známo. Během prvních šesti měsíců se ve vězení ocitlo kolem 80 000 lidí.[69] Na pořadu dne byly popravy, mučení, neoprávněné věznění a mizení lidí.[109] Hlavní oporou nového režimu se stala DINA (Dirección de Inteligencoia Nacional ), koordinační centrála tajných služeb zodpovědná přímo A. Pinochetovi.[69] Junta hned v září 1973 rozpustila parlament, převzala veškeré exekutivní a legislativní pravomoci, zrušila ústavu z roku 1925 a vládla pomocí dekretů.[71] V zemi byla zakázána politická opozice. Během roku 1974 Augusto Pinochet koncentroval veškerou politickou moc a stal se prezidentem republiky, vrchním velitelem pozemního vojska a Nejvyšší hlavou národa (Jefe Supremo de la Nación).[71] Až v roce 1980 Chile dostalo novou ústavu zavádějící systém Pinochetovy "kontrolované" demokracie, která prodlužovala prezidenské období na 8 let.[110]

Od roku 1975 začal Pinochetův režim ekonomickou, politickou a sociální transformaci Chile podle principů navržených neoliberální chicagskou školou. Šoková terapie, kterou Chile naordinovala, spočívala ve škrtech vládních výdajů, snižovaní fiskálního deficitu a rozsáhlé privatizaci.[111][112] Její výsledky nebyly jednoznačné. Na jedné straně straně došlo ke snížení inflace, postupnému růstu HNP (kolem 7% ročně), přilivu zahraničních investic do Chile či růstu vývozních možností[113],ale na druhé straně růst nezaměstnanosti, sociálních nerovností a zhoršování sociální situace a chudoby.[114][115]

Ve druhé polovině 80. let 20. století se Pinochetův režim musel potýkat s rostoucím občanským odporem. Zároveň v Chile docházelo k politickému uvolňování, které dalo politický prostor demokratické opozici. V roce 1988 se konalo referendum o setrvání A. Pinocheta ve funkci prezidenta, při němž 54,6% Chilanů hlasovalo proti a 43% pro[116], což vedlo k odstoupení Pinocheta jako kandidáta.Prezidentem byl nakonec v prosinci roku 1989 zvolen křesťanský demokrat Patricio Aylwin Azócar.

Chile od roku 1990

editovat

První demokratická vláda P. Aylwina (v úřadě 1990-1994) měla před sebou náročný úkol zachovat politický konsensus včetně vyvážených vztahů mezi civilní vládou a armádou, udržet hospodářský růst, ale pokusit se řešit sociální problémy zanechané minulým režimem a konečně adresovat palčivou otázku potlačování lidských práv za Pinochetova režimu.[117] V oblasti ekonomiky vláda navázala na předchozí vývoj s tím, že kladla důraz na růst s rovností a provedla některé korekce neoliberálního modelu.[118] V otázce vyrovnání se s nedávnou minulostí nebyla úspěšná. Dohoda o přechodu k demokracii z roku 1989 uznávala legitimitu pinochetovské ústavy a institucí, což dálo poměrně malý prostor pro vyrovnání s minulostí.[119]Mimo to si generál Pinochet do roku 1998 podržel post velitele pozemních vojsk. Komise pravdy a usmíření (1991) zdokumentovala více než 2000 případů zabitých[pozn. 4] a kritizovala např. soudnictví za jeho spolupráci s režimem.[121] Minulost zůstává dodnes bolestivým tématem chilské společnosti. Aylwinovým nástupcem byl zvolen další křesťanský demokrat Eduardo Frei Ruiz-Tagle (v úřadě 1994-2000), jehož vláda provedla ústavní reformu a mezi jiným snažila se směřovat přebytky chilského rozpočtu do oblasti zdravotnictví a školství.[122] V letech 2000 až 2010 nastoupili prezidenti ze socialistické strany Ricardo Largos Escobar (v úřadě 2000-2006) a jako první žena ve funkci Michelle Bachelet Jeria (v úřadě 2006-2010). Od roku 2010 je prezidentem Sebastian Piñera Echenique jako první středopravý prezident po 52 letech.

Kultura

editovat

Chilská kultura odráží historický vývoj země. Mísí se v ní jednak vlivy kultur původních obyvatel, hispánské vlivy kolonizátora a konečně vlivy kultury imigrantů, kteří do Chile přicházeli především během 19. a 20. století.

Chilská literatura psaná ve španělském jazyku má svoje začátky ke konci 16. století, kdy Alonso de Ercilla napsal básnický epos La Araucania, popisující dobývání Chile.[123] V následujících staletích byla chilská literatura eklektická, ispirovaná evropskými vzory. V 20.století zvláště vyniklo dílo básnířky Gabriely Mistral (1889-1957), za které byla oceněna v roce 1945 Nobelovou cenou za literaturu[124]a také dílo básníka Pabla Nerudy (1903-1973), jenž dostal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1971.[125] V současné době patří mezi světově proslulé autory například Isabel Allende.

Chilská hudba má bohatou folklórní tvorbu mísící hispánské prvky s hudbou místního obyvatelstva Mapučů (Mapucho), Kečuu (Quechua) a Ajmarů (Aymara).[126] Zvláště v 60. letech 20. století si získala popularitu popularizace kečuánské a ajmarské hudby v rámci hnutí "nové chilské písně" (La Nueva Canción Chilena). Za národní tanec se považuje cueca, která se objevila v Chile v roce 1824.[127] Nejznámnějším chilským skladatelem vážné hudby byl Pedro Humberto Allende (1885-1957), který čerpal inspiraci z chilského folkóru.[128] V moderní hudbě mají zastoupení všechny žánry. K nejznámnějším rockovým skupinám v Chile, ale i v celé Latinské Americe, patří například skupina Los Ángeles Negros.

Architektura v Chile byla od počátku koloniálního období pod vlivem evropských a hispanoamerických vzorů. Vzhledem ke své poloze na okraji španělské říše, neustálému nebezpečí ze strany nepřátelských Mapučů na severu a především přírodním katastrofám (povodně a zemětřesení) se četné koloniální stavby nezachovaly. Například metropolititní katedrála v Santiago de Chile postavená mezi roky 1566 až 1600 byla zničena zemětřesením a nahradila ji stavba z let 1748-1800. Dnešní prezidentský palác La Moneda (Mincovna) byl navržen a postaven v letech 1788-1799 Italem Joaquinem Toescou v klasicistním stylu. Santiago de Chile dnes, vedle rozsáhlé moderní výstavby, tvoří především eklektické stavby z 19. a počátku 20. století (např. Městské divadlo, Národní knihovna nebo bývalá budova Kongresu).[129] K architektonicky významným patří vedle Santiaga také Valparaíso, proslavené viktoriánským stylem, který do Chile přinesli zdejší imigranti z britských ostrovů. Historická čtrvť přístavu ve Valparaísu je zařazena do seznamu Světového dědictví UNESCO.[130] Ke Světovému dědictví UNESCO patří také dřevěné kostely na ostrově Chiloé, postavené během 18. a 19. století z místního dřeva jako další ukázka míšení domorodé kultury s hispánskou.[131]

Kuchyně Chile ukazuje na celou řadu kulturních vlivů. Jejím základem je španělská kuchyně, která se ale přispůsobila místním podmínkám a plodinám, stejně jako se promísila s kuchyněmi místního domorodého obyvatelstva a vesměs evropských imigrantů. Typickými plodinami, užívanými v chilské kuchyni jsou vedle brambor a kukuřice také merlík čilský, cherimola, z Evropy dovezené olivy, lukuma a další. Vzhledem k poloze na pobřeží tvoří ryby a mořské plody významnou součást chilské stravy. Chilská kuchyně se liší podle regionů. Z některých jídel lze zmínit například chilskou cazuelu. Jde o například kuřecí nebo hovězí maso dušené v hrnci společně s různými druhy zeleniny, bramborami a kořením. Kuchyni původního obyvatelstva reprezentují například humitas, připravované v Chile z kukuřičných listů plněných kukuřicí, bazalkou, máslem nebo tukem, někdy také s chili papričkami a dalším kořením. Na severu Chile je populární asado - různé druhy grilovaného masa a uzenin (například chorizo nebo morcillas).[132][133] Mezi nápoji je populární víno, jehož je Chile významným producentem, nebo místní nápoj z fermentovaných jablek nebo hroznů chica.[134]

Poznámky

editovat
  1. ↑ MIR bylo radikální, revoluční levicové hnutí inspirované castrismem založené v roce 1967, které se v některých případech uchylovalo k násilí.[53]
  2. ↑ Přesněji se jednalo o 2 279 případů poprav, zmizení a smrtí umučením. Dalších 641 případů zůstalo nepotvrzených.[83]
  3. ↑ Zákon z roku 1962 rozděloval na 60 000 ha mezi asi 1000 rolníků. [99]
  4. ↑ Přesněji se jednalo o 2 279 případů poprav, zmizení a smrtí umučením. Dalších 641 případů zůstalo nepotvrzených.[120]

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d e f RECTOR, John Lawrence. The History of Chile. New York-Houndmills: Palgrave Macmillan, 2005. 297 s. ISBN 9781403962577. S. 28. (anglicky)  Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „HChR“ použit vícekrát s různým obsahem
  2. ↑ a b c d Rector (2005), s. 29. Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „HChR2“ použit vícekrát s různým obsahem
  3. ↑ Rector (), s. 32.
  4. ↑ CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Lidové Noviny, 1999. 575 s. ISBN 8071063231. S. 37 a 69. Dále jen [Chalupa (1999)]
  5. ↑ Chalupa (1999), s. 65.
  6. ↑ Chalupa (1999), s. 68.
  7. ↑ Chalupa (1999), s. 69.
  8. ↑ COLLIER, Simon; SATER, William F. A History of Chile, 1808-1994. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. 427 s. ISBN 0-521-56827-7. S. 9. (anglicky) Dále jen [Collier-Sater (1996)]
  9. ↑ Chalupa (1999), s. 74.
  10. ↑ Chalupa (1999), s. 113.
  11. ↑ Collier-Sater (1996), s.38.
  12. ↑ Chalupa(1999), s.360-361
  13. ↑ Chalupa (1999), s. 361.
  14. ↑ VILLALOBOS R., Sergio. A Short History of Chile. Santiago de Chile: Editorial Universitaria, 1996. ISBN 9561117614. S. 105 a 106. (anglicky) Dále jen [Villalobos (1996)]
  15. ↑ Villalobos (1996), s. 108.
  16. ↑ Chalupa (1999) s.365
  17. ↑ Villalobos (1996), s. 110.
  18. ↑ Villalobos (1996), s. 111.
  19. ↑ Villalobos (1996), s. 115.
  20. ↑ Chalupa (1999), s. 374.
  21. ↑ Chalupa (1999), s. 376-377.
  22. ↑ Villalobos (1996), s. 116-119.
  23. ↑ a b c d BETHELL, Leslie ed. The Cambridge History of Latin America. Part IV. Cca 1870-1930. Cambridge: Cambridge University Press, 1986. 696 s. ISBN 0521232252. S. 12. (anglicky)  Dále jen [Bethell ed. (1986)] Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „CHLA“ použit vícekrát s různým obsahem
  24. ↑ a b c d Bethell(1986), s. 13 Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „CHLA1“ použit vícekrát s různým obsahem
  25. ↑ SATER, William F. Andean Tragedy: Fighting the War of the Pacific, 1879-1884. Lincoln: University of Nebraska, 2007. 442 s. ISBN 0803243340. (anglicky) 
  26. ↑ POLIŠENSKÝ, Josef. Dějiny Latinské Ameriky. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1979. 830 s. S. 353. 
  27. ↑ Chalupa (1999), s. 394-395.
  28. ↑ Collier-Sater (1996),s.188-194.
  29. ↑ Chalupa (1999), s. 395.
  30. ↑ Chalupa (1999), s. 396.
  31. ↑ Chalupa (1999), s. 396.
  32. ↑ Chalupa (1999), s. 397.
  33. ↑ Chalupa (1999), s. 399.
  34. ↑ Chalupa (1999),s.400-401.
  35. ↑ Chalupa (1999), s. 402.
  36. ↑ Chalupa (1999), s. 403.
  37. ↑ BIZZARRO, Salvatore. Historical Dictionary of Chile. Lanham: Scarecrow Press, Inc., 2005. 937 s. ISBN 0-8108-4097-9. S. 23-24. (anglicky) 
  38. ↑ CLAYTON, Lawrence A; CONNIFF, Michael L. A History of Modern Latin America. Belmont: Thomson Wadsworth, 2004. 288 s. ISBN 0534621589. S. 241-242. (anglicky) Dále jen [Clayton-Conniff (2004)]
  39. ↑ Clayton-Conniff (2004), s.242.
  40. ↑ BARR-MELEJ, Patrick. Reforming Chile: Cultural Politics, Nationalism and the Rise of the Middle Class. Chapel Hill: University of North Carolina Press, 2001. 288 s. ISBN 0807849197. S. 32. (anglicky) 
  41. ↑ Chalupa (1999), s. 406.
  42. ↑ Chalupa (1999), s. 408
  43. ↑ Bizzarro (2005), s.25.
  44. ↑ Chalupa (1999), s.411.
  45. ↑ Collier-Sater (1996), s.249.
  46. ↑ Chalupa (1999), s. 416.
  47. ↑ Chalupa (1999), s.417.
  48. ↑ Chalupa (1999), s. 418.
  49. ↑ a b c Chalupa (1999), s. 420.
  50. ↑ Chalupa (1999), s. 426.
  51. ↑ Chalupa (1999), s. 430.
  52. ↑ Bethell ed. (1993),s.158)
  53. ↑ Bizzarro (2005), s.485-485.
  54. ↑ Bethell ed. (1993), s. 159.
  55. ↑ Rector (2003), s.172.
  56. ↑ Chalupa (1999), s. 433
  57. ↑ Chalupa (1999), s. 433-434.
  58. ↑ Collier-Sater (1996), s. 335.
  59. ↑ Collier-Sater (1996), s.337.
  60. ↑ Chalupa (1999), s.431-433.
  61. ↑ Chalupa (1999), s.439.
  62. ↑ LANDSBERGER, Henry; MCDANIEL, Tim. Hypermobilization in Chile, 1970-1973. World Politics. July 1976, roč. 28, čís. 4, s. 505-541, zde s. 520. ISSN 0043-8871.  Dále jen [Landsberger-McDaniel (1976)]}}
  63. ↑ Landsberger-McDaniel (1976), s.521.
  64. ↑ Bethell ed. (1991), s. 347.
  65. ↑ Chalupa (1999), s. 439.
  66. ↑ Chalupa (1999), s.441.
  67. ↑ Bethell ed.(1991), s. 312.
  68. ↑ (anglicky)Chile Judge closes Salvador Allende Death Probe after Confirming Suicide; 725 others to go, Washington Post, 29-12-2011.
  69. ↑ a b c d e f BETHELL, Leslie ed. Cambridge History of Latin America. Part VIII. 1930 to the Present Spanish South America.. Cambridge: Cambridge University Press, 1991. 919 s. ISBN 0-521-26652-1. Kapitola 360. (anglicky) Dále jen [Bethell ed. (1991)] Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „Beth1“ použit vícekrát s různým obsahem
  70. ↑ Chalupa (1999), s. 444.
  71. ↑ a b c d Chalupa (1999), s.445.
  72. ↑ Bethell ed. (1991), s. 364-365.
  73. ↑ Collier-Sater (1996), s. 366-167.
  74. ↑ Collier-Sater (1996), s. 369.
  75. ↑ Tamtéž, s. 373.
  76. ↑ Collier-Sater (1996), s.370.
  77. ↑ Bethell ed. (1991), s. 373.
  78. ↑ Bethell ed. (1991), s.375.
  79. ↑ Chalupa (1999), s.451.
  80. ↑ Collier-Sater (1996),s. 382.
  81. ↑ Collier-Sater (1996),s. 384-385.
  82. ↑ Chalupa (1999), s. 454.
  83. ↑ Bethell ed.(1993), s.201.
  84. ↑ Bethell ed. (1991), s. 383.
  85. ↑ Chalupa (1999), s.456.
  86. ↑ Rector (2005), s. 32.
  87. ↑ CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha: Lidové Noviny, 1999. 575 s. ISBN 8071063231. S. 37 a 69. 
  88. ↑ Chalupa (1999), s. 73.
  89. ↑ Chalupa (1999), s. 74.
  90. ↑ SATER, William F. Andean Tragedy: Fighting the War of the Pacific, 1879-1884. Lincoln: University of Nebraska, 2007. 442 s. ISBN 0803243340. (anglicky) 
  91. ↑ POLIŠENSKÝ, Josef. Dějiny Latinské Ameriky. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1979. 830 s. S. 353. 
  92. ↑ Chalupa (1999), s. 394-395.
  93. ↑ BETHELL, Leslie. Chile Since Independece. Cambridge: Cambridge University Press, 1993. 240 s. ISBN 0-521-43987-6. S. 68-69. (anglicky) 
  94. ↑ CLAYTON, Lawrence A; CONNIFF, Michael L. A History of Modern Latin America. Belmont: Thomson Wadsworth, 2004. 288 s. ISBN 0534621589. S. 241-242. (anglicky) 
  95. ↑ Bethell ed.(1993), s.79.
  96. ↑ Bethell ed. (1993), s.98.
  97. ↑ Bethell ed.(1993), s.121.
  98. ↑ Chalupa (1999), s.417
  99. ↑ COLLIER, Simon; SATER, William F. A History of Chile, 1808-1994. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. 427 s. ISBN 0-521-56827-7. S. 381. (anglicky) 
  100. ↑ Chalupa (1999), s. 426.
  101. ↑ Rector (2003), s. 172.
  102. ↑ Chalupa (1999), s. 430.
  103. ↑ Rector (2003), s.173-175.
  104. ↑ Chalupa (1999), s. 430-135.
  105. ↑ Chalupa (1999), s.431-433.
  106. ↑ Chalupa (1999), s.439.
  107. ↑ Bethell ed.(1991), s. 312.
  108. ↑ (anglicky)Chile Judge closes Salvador Allende Death Probe after Confirming Suicide; 725 others to go, Washington Post, 29-12-2011.
  109. ↑ Chalupa (1999), s. 444.
  110. ↑ Collier-Sater (1996), s.364.
  111. ↑ Bethell ed. (1991), s. 364-365.
  112. ↑ Collier-Sater (1996), s.366-367.
  113. ↑ Collier-Sater (1996), s. 369.
  114. ↑ Tamtéž, s. 373.
  115. ↑ Bethell ed. (1991), s. 377.
  116. ↑ Chalupa (1999), s.451.
  117. ↑ Collier-Sater (1996),s. 382.
  118. ↑ Collier-Sater (1996),s. 384-385.
  119. ↑ Chalupa (1999), s. 454.
  120. ↑ Bethell ed.(1993), s.201.
  121. ↑ Bethell ed. (1991), s. 383.
  122. ↑ Chalupa (1999), s.456.
  123. ↑ Chalupa, s. 463
  124. ↑ Chalupa, s. 471-472.
  125. ↑ Více např.FEINSTEIN, Adam. Pablo Neruda: A Passion for Life. London: Bloomsbury Publishing, 2004. 497 s. ISBN 0747571910. (anglicky) 
  126. ↑ CASTILLO-FELIÚ, Guillermo I. Culture and Customs of Chile. West Wood: Greenwood Publishing Group, 2000. ISBN 0313307830. S. 128-129. (anglicky) 
  127. ↑ Castillo-Feliú, s. 127-128.
  128. ↑ SUBERCASEAUX, Bernardo. Historia de las ideas y de la cultura en Chile. Tomo III.El centenario y las vaguardias. Santiago de Chile: Editorial Universitaria, 2004. 252 s. ISBN 956111707X. S. 204-206. (španělsky) 
  129. ↑ Castillo-Feliú, s.137-148
  130. ↑ http://whc.unesco.org/en/list/959, 16-12-2011,anglicky
  131. ↑ http://whc.unesco.org/en/list/971, 16-12-2011, anglicky
  132. ↑ PORTEFIELD, Jason; BREZINA, Corona. Chile. A Primary Source Cultural Guide. New York: The Rosen Publishing Group, 2004. ISBN 0823938379. S. 91-96. (anglicky) 
  133. ↑ ALBALA, Ken. Food Cultures of The World Encyclopedia. Americas. Santa Barbara: ABC-Clio, 2011. 1400 s. ISBN 9780313376269. Kapitola Chile, s. 65-74. (anglicky) 
  134. ↑ Albala, 67-68.

Citace Chile:šablony

editovat
  • PEDRAZA-BAILEY, Silvia. Allende's Chile: Political Economy and Political Socialization. Studies in Comparative International Development. 1982, roč. 17, čís. 2, s. 36-59. ISSN 0039-3606. 
  • VALDIVIA ORTIZ DE ZÁRATE, Verónica. "Estamos en Guerra, Señores!". El Régimen Militar de Pinochet y el Pueblo, 1973-1980. Historia. Enero-junio 2010, roč. 43, čís. I., s. 163-201. ISSN 0073-2435. 
  • KORNBLUH, Peter. Declassifying U.S. Intervention in Chile. NACLA.Report on the Americas. May/June 1991, roč. XXXII, čís. 6, s. 36-44. ISSN 1071-4839. 
  • VALDAVIA ORTIZ DE ZÁRATE, Verónica. Terrorism and Political Violence during the Pinochet Years, 1973-1989. Radical History Review. Winter 2003, roč. 85, s. 182-190. ISSN 0163-6545. 
  • LANDSBERGER, Henry; MCDANIEL, Tim. Hypermobilization in Chile, 1970-1973. World Politics. July 1976, roč. 28, čís. 4, s. 505-541. ISSN 0043-8871. 
  • In: BETHELL, Leslie. Chile Since Independence. Cambridge-New York: Cambridge University Press, 1993. ISBN 0-521-43375-4. (anglicky)
  • BIZZARRO, Salvatore. Historical Dictionary of Chile. Lanham: Scarecrow Press, Inc., 2005. 937 s. ISBN 0-8108-4097-9. (anglicky) 
  • COLLIER, Simon; SATER, William F. A History of Chile, 1808-1994. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. 427 s. ISBN 0-521-56827-7. (anglicky) 
  • In: BETHELL, Leslie. The Cambridge History of Latin America. Volume VIII.Latin America Since 1930.Spanish South America. Cambridge: Cambridge University Press, 1991. ISBN 0-521-26652-1. (aglicky)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Verosusa/Pískoviště:Dějiny_Chile&oldid=23193011“