Wikipedista:SoňaHinten/Pískoviště

Definice

Teorie nevzdělanosti je kritika, kterou zformuloval Konrad Paul Liessmann, ve které kritizuje společnost vědění. Její označení považuje za prázdný termín a dnešní společnost naopak nazývá společností nevzdělanosti. Upozorňuje na to, že ačkoliv se dnešní společnost sebevědomě nazývá společností vědění a má dojem, že je vzdělanější než společnosti minulých dob, pravý smysl vzdělání jí uniká.

Historie

Podobné myšlenky můžeme pozorovat již v díle Wilhelma von Humboldta Teorie vzdělání člověka (1793), na niž navázala Teorie polovzdělanosti (1959) Theodora Adorna.

Co konkrétně kritizuje?

Společnost vědění

Hlavním terčem kritiky je společnost vědění.  Kritizuje tak současný stav vědy, vzdělání, ale také systém hodnot, který určuje společenské dění. Hodnotou se podle něj stala především užitkovost a využitelnost na trhu práce, zvyšující se počet vysokoškolsky vzdělaných lidí bez ohledu na skutečné vzdělání a ,,soutěžení“ v počtu citací, vydaných prací, vědomostí a dalších.

Snahu učinit vzdělání nástrojem trhu

Konkrétně pak poukazuje na to, že ačkoliv jsou dnes všichni vyzýváni k celoživotnímu vzdělávání, je tak činěno pouze z důvodu uplatnitelnosti na pracovním trhu a nikoliv dosažení vzdělání jako takového. Liessmann vytýká tuto snahu učinit vzdělání nástrojem trhu, čímž nepřímo kritizuje neoliberální pedagogické teorie.

Honbu za rentabilitou

Vzdělání podle něj již není tím, čím bylo doposud, ale stalo se něčím, co musí být především rentabilní a využitelné na trhu. To považuje za přijatelné v přírodních vědách a technologiích, ale za zcela scestné v humanitních vědách. Pro bádání v humanitních vědách jsou totiž podle Liessmanna žádoucí svébytné postupy, díky nimž je jedině možné dosáhnout vědění. Nelze to ale reprodukovatelnými a standardizovanými postupy.

Osvojování samostatných informací

Liessmann konstatuje, že v dnešní době se především učí ,,vědět, jak vědět“, a to nikoliv v souvislostech, nýbrž v osvojování samostatných, oddělených znalostí, které si ve správnou chvíli vybavíme. (str. 14) Svoji kritiku dokládá stále větší oblíbeností vědomostních televizních soutěží, které staví na stejnou úroveň ,,akademické znalosti s hollywoodskými drby“. Liessmann to kritizuje tvrzením, že ,,Samotná informace nestačí. K posuzování informací je nutné vědění, které stojí nad informací.“ (str. 23)

Reformy vzdělání a standardizované testy

Liessmann kritizuje neustálé reformy vzdělání a tendenci vše měřit standardizovanými testy. Tím se dostává i ke kritice mezinárodních testů PISA, jak poukazuje ve své práci i Josef Chuchma: ,,Za modlu kvality jsou brána různá pořadí škol a testy žáků (například i u nás vždy hojně komentované mezinárodní testy PISA), které přitom srovnávají nesrovnatelné.“ Liessmann standardizované testování kritizuje za to, že se neorientuje na hledání pravdy, ale na užitkovost, počet vysokoškolských diplomů a kompetence na trhu práce.