Wikipedista:Rikugun-chui/Pískoviště

Nikolaj Ottovič von Essen (rusky Николай Оттович фон Эссен 11. prosince^jul./ 23. prosince 1860^greg., Petrohrad – 7. května^jul./ 20. května 1915^greg., Tallinn) byl ruský admirál (14. dubna 1913), velitel ruského loďstva v Baltském moři a starší bratr Antona Ottoviče von Essena.

Životopis

Narodil se v Petrohradě do rodiny Otta Vasiljeviče von Essena (1828–1876), budoucího senátora, státního tajemníka a náměstka ministra spravedlnosti Ruské říše. Otec Nikolaje Essena pocházel z rodu německé pobaltské šlechty, který od dob panování imperátora Petra I věrně sloužil Rusku a za své služby získal v 18. století titul estonských baronů. Příslušníci tohoto rodu proto měli právo používat titul „von“. Nikolaj Essen byl vychováván společně s bratry, budoucími právníky, Alexejem (?–1937), Antonem (1963–1919) a Michailem (1871–1908).

Některé zdroje poukazují na admirálovy švédské kořeny. Tento příběh je spojen se vztahem ke všem Němcům v Sovětském svazu jakožto k „nespolehlivým elementům“. Pravnuk admirálova bratra Nikolaj von Essen uvedl, že: „Bylo nutné si vymýšlet všelijaké výmluvy, že ve skutečnosti nejsme žádní Němci, ale Švédové, aby nás nedeportovali.“

V září 1875 nastoupil Nikolaj von Essen ve věku 15 let na Námořní učiliště, které absolvoval v roce 1880. V roce 1886 následně vystudoval obor mechaniky na Nikolajevské námořní akademii a v roce 1891 absolvoval Důstojnický dělostřelecký kurz.

V letech 1897–1898 velel torpédovému člunu č. 120, v letech 1898–1900 sloužil jako zástupce kapitána na dělovém člunu Grozjaščij (dělový člun) a v letech 1901–1902 velel parníku Slavjanka.

Od 6. února 1902 do 17. března 1904 velel křižníku 2. třídy Novik. Během ranního boje za Port Artur prováděl křižník Novik pod velením Nikolaje von Essena nejsmělejší manévry ze všech ruských plavidel a zaútočil torpédy na vlajkovou loď admirála Tóga. Všechna torpéda sice minula cíl, nicméně japonské loďstvo spěšně ustoupilo od pevnosti. Od 17. března do 20. prosince 1904 N. O. von Essen velel eskadronní obrněné lodi Sevastopol; účastnil se bojů ve Žlutém moři a také obrany Port Arturu.

Během posledních dní portarturské obrany byl Sevastopol v souvislosti s kapitulací pevnosti potopen. Předtím vydržel sedmidenní boj od 26. listopadu do 3. prosince 1904 se všemi torpédovými čluny japonského loďstva (palbou Sevastopolu byly potopeny 2 torpédové čluny a dalších 13 se podařilo poškodit). Posádka se dostala do japonského zajetí. Nikolaj von Essen odmítl odejít do zajetí, a proto podepsal slib o své neúčasti ve válce a přes Spojené státy se vrátil do Ruska, kde byl jmenován velitelem 20. námořnické zálohy.

V roce 1905 řídil strategické oddělení Hlavního štábu námořnictva a v roce 1906 se stal velitelem křižníku Rjurik (1892), který se v ten moment stavěl v Anglii. Od 28. srpna 1906 sloužil jako velitel 1. oddílu torpédových plavidel Baltského moře (v prosinci 1907 byl oddíl přeskupen na Divizi eskadronních torpédových člunů); 5. dubna 1907 byl povýšen do hodnosti kontradmirála a 27. srpna téhož roku se stal členem Svity Jeho imperátorského Veličenstva. V rámci jednotky kompletně předělal systém bojového výcviku, díky čemuž se divize v průběhu roku 1908 stala bojově nejkompetentnější námořní jednotkou loďstva.

V letech 1908–1909 působil jako velitel baltských námořních svazků s pravomocemi velitele Námořních sil; v letech 1909–1910 zaujímal postavení velitele Baltského válečného loďstva; 18. dubna 1910 byl povýšen na viceadmirála s potvrzením ve funkci velitele Baltského válečného loďstva.

V letech 1911–1914 velel Námořním silám Baltského loďstva; 14. dubna 1913 byl povýšen na admirála.

Po vypuknutí první světové války se stal velitelem Baltského loďstva (1914–1915). Námořnictvo se pod velením N. O. von Essena rychle mobilizovalo, připravilo k ofenzívě a začalo klást minové zátarasy, což eliminovalo riziko překvapivého útoku ze strany nepřítele a dovolilo ochromit mnohem silnějšího protivníka.

Nikolaj Otovič von Essen zemřel 7. (20.) května 1915 v Revelu (dnešním Tallinnu) na hnisavý zápal plic. Místo jeho posledního odpočinku se nachází na Novoděvičím hřbitově v Petrohradě.

Vyznamenání

Ruská

• Řád sv. Stanislava 2. stupně;
• Řád sv. Anny 2. stupně
• Řád sv. Vladimíra 4. stupně
• Řád sv. Stanislava 1. stupně
• Řád sv. Anny 1. stupně
• Zlatá šavle sv. Jiří (14. března 1904);
• Řád sv. Jiří (17. dubna 1905);
• Řád Bílého orla s meči (12. prosince 1914);
• Řád sv. Vladimíra 2. stupně;

Zahraniční

• Řecký Řád Spasitele 3. stupně (1893);
• Černohorský Řád knížete Danila I. 5. stupně (1899);
• Rytířský kříž francouzského Řádu čestné legie (1902);
• Královský řád Viktoriin 2. třídy (1908);
• Komturský kříž švédského Řádu meče 1. třídy (1908);
• Komandérský kříž francouzského Řádu čestné legie (1908);
• Řád Dannebrog (1912);
• Důstojnický kříž francouzského Řádu čestné legie (1914);
• Velkokříž francouzského Řádu Černé hvězdy (1914).

Rodina

Žena: Marija Michajlovna (rozená Vasiljevová; 1860–1928) byla dcerou kolegiálního rady, chovankou Mariinského ženského gymnázia (1882); po vypuknutí první světové války se zabývala filantropií, po roce 1917 setrvávala na Kavkazu. V 20. letech se vrátila do Leningradu. Byla pohřbena na leningradském Novoděvičím hřbitově.

Děti: Marija Nikolajevna (zasnoubená Strachovová; 12. listopadu 1886 – 25. května 1971) absolvovala Petrohradské učiliště řádu sv. Jekatěriny, následně příslušela k dvorním dámám, v roce 1908 se provdala za námořního poručíka Borise Petroviče Strachova. Poté, co v roce 1917 zemřel její manžel, kapitán ponorky, pracovala na Generálním štábu námořnictva, nicméně 20. března 1919 byla propuštěna kvůli „kontrarevolučním postojům“. Od roku 1922 žila v Petrohradě, vyučovala v Petrohradském polytechnickém ústavu. V březnu 1935 byla společně s dcerou Marinou deportována na 5 let do Turgaje. Po návratu z vyhnanství se usadila v Leningradu. Během druhé světové války se jí podařilo utéct z obléhaného Leningradu do Nalčiku. Po německé okupaci Nalčiku byla bez dcery odvezena do Rakouska. Po skončení války se obávala represí, a proto odmítla návrat do SSSR. Žila v New Yorku a zde také zemřela.

Antonij Nikolajevič (29. července 1888 – září 1917) sloužil jako admirál navigátorů ve štábu divize ponorek a později jako kapitán ponorky AG-14. Zemřel při plnění bojového úkolu na podzim 1917.

Julija Nikolajevna (po prvním sňatku Diterichsová, po druhém sňatku Rinková; 29. března 1892 – 16. prosince 1963) získala středoškolské vzdělání, v roce 1912 se provdala za námořního poručíka Vladimira Vladimiroviče Diterichse. Po vypuknutí první světové války prodělala kurz u Spolku Milosrdných sester Červeného kříže generáladjutanta M. P. von Kaufmana. 29. října 1914 byla přiřazena k personálu Petrohradské námořní nemocnice. Po roce 1917 dávala soukromé lekce angličtiny. V 30. letech vyučovala v Leningradském institutu umění. Stala se obětí represí a v březnu 1935 byla deportována na 5 let do Turgaje. V 50. letech emigrovala do Spojených států. Žila a následně i zemřela v New Yorku.

Věra Nikolajevna (1897–1941) získala středoškolské vzdělání, po revoluci dávala soukromé lekce angličtiny. Vyskytly se u ní duševní poruchy. Stala se obětí represí a v březnu 1935 byla deportována na 5 let do Turgaje. Ještě před velkou vlasteneckou válkou se léčila v psychiatrické léčebně v Petěrgofu, kde ji zastřelili příslušníci německé okupační armády.

Památka

V červenci 2011 byl v kaliningradské loděnici Jantar položen základ hlídkové lodi Admiral Essen, druhé lodi projektu 11356. Loď se dočkala spuštění na vodu 7. listopadu 2014. K předání námořnictvu došlo 7. června 2016 a na lodi zavlála vlajka válečného loďstva. Plavidlo slouží v Černém moři.

Ve filmu Bitva na Baltu (1988) roli admirála Essena ztvárnil Jevgenij Jevstignějev, ve filmu Admirál (2008) zase Andrej Tolubějev.

Odkazy