Wikipedista:Placek u vody/Pískoviště

Jiří Pařík

Jiří Pařík
Narození	21.2. 1930 Praha
Úmrtí	1.12. 1999 Praha
Chybí svobodný obrázek.

Jiří Pařík ( 21.2. 1930 v Praze  - 1. 12. 1999 v Praze) byl český malíř, kreslíř, ilustrátor a karikaturista. Syn sochaře Antonína Paříka, patřil k okruhu přátel spisovatele Bohumila Hrabala.

Život

Narodil se v Praze, od mládí se věnoval kresbě a malbě. Díky svému otci, svéráznému sochaři a tvůrci naivních dřevěných soch Antonínu Paříkovi, mu nebylo cizí ani sochařství. Jako ilustrátor a karikaturista přispíval do Mladého světa, Literárních novin, Kulturní tvorby a časopisů Výtvarná práce, Plamen ad.

Rád pracoval s tuší a s akvarelovými barvami. Pokud se nejednalo o čistou perokresbu, doplňoval pevnou a jasnou obrysovou linku výraznými barevnými plochami, jež by v řadě případů obstály jako samostatná abstraktní kompozice. Pro Paříkovy práce je typická značná nadsázka, vtip a podtext. Ačkoli se nejedná o literaturu, je namístě při pohledu na jeho obrázky „číst mezi řádky“... Častým námětem jeho kreseb jsou ženy, milenecké páry, balóny, koně, ptáci, lvi, psi, ojedinělá nejsou ani parodická zobrazení sebe sama.

Jiří Pařík očima svého syna, Martina Paříka, aneb Malostranská reminiscence (2014):

"Otec sedával na kamenném schodu před galerií v Nerudovce, kde vystavoval své pitoreskní veduty Prahy se slečinkami oděnými toliko imaginací, lísajícími se k něžným koníkům, zlatavým hřívám lvíčků či ptačím zobákům, k zvířátkům s lidskýma očima a duší. A také zde byly dědovy skulptury ze dřeva a kůry, šišek a jehličí a všechny promlouvaly svou tichou mluvou, ač děsivě nehybné, přec v každém okamžiku připraveny učinit první pohyb. A z útrob výstavní síně linuly se tóny jazzu... A ta hudba a ty kresby za oknem splývaly do libozvučného akordu, jenž rozechvíval srdce kolemjdoucích, kteří maní zabočili do gotického sklepení protkaného prádelními šňůrami, na nichž zavěšeny za dřevěné kolíčky, visely čtvrtky plné čar a akvarelových rozpitých skvrn. A tam ti mužové v kloboucích a dámy s mohutnými drdoly spočinuli v němém údivu ne nepodobném tomu, když oko člověka poprvé spatřilo moře. A chraplavý hrdelní hlas dobrého Louise vás konejšil a houpal na vlnách a sny se počaly zhmotňovat a z kreseb vylupovat: krásky seskakovaly z papíru a tančily a nad hlavami se vznášely balóny prvních vzduchoplavců a vůně barev způsobovala opojnou závrať. Tak nějak to tehdy bylo... nebo aspoň být mohlo."

/text uveřejněn se souhlasem autora, Martina Paříka/