Wikipedista:NoJin/Pískoviště 5
Josef Vomáčka | |
---|---|
Josef Vomáčka (2019 | |
Narození | 17. 7. 1945, Litvínov |
Vzdělání | Fak. architektury ČVUT (2 roky) |
Povolání | publicista, novinář, filmový kritik, rozhlasový redaktor a režisér, galerista, kurátor |
Zaměstnavatel | svobodné povolání |
Josef Vomáčka (* 17. července 1945, Litvínov) je publicista, novinář, filmový kritik, rozhlasový redaktor a režisér, galerista a kurátor.
Život a profesní kariéra
editovatStředoškolská studia absolvoval v Praze na Gymnáziu Botičská, kde byla jeho spolužačkou Ivana Zelníčková, později provdaná Trumpová. Povinnou dvouletou vojenskou službu strávil u tankového vojska. V 60. letech absolvoval dva roky studia na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického. V roce 1964 ČVUT opustil a nastoupil jako osvětlovač ve Filmovém studiu Barrandov. Zažil zde vrchol nové vlny československého filmu a pracoval pro přední české režiséry (Věra Chytilová, Jiří Krejčík, Ladislav Rychman, Ján Roháč, Zbyněk Brynych, Otakar Vávra, Oldřich Lipský[1]) na filmech Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů, Romance pro křídlovku, A pátý jezdec je strach nebo Tajemství čínského karafiátu s Olgou Schoberovou.[2]
V letech 1966-1969 pracoval jako zvukový režisér vysílání v Československém rozhlasu. Během normalizačních prověrek byl propuštěn a přechodně se živil jako prodavač zeleniny. Poté nastoupil se do propagačního oddělení Národního podniku Laktos, kde obnovil např. značku prvorepublikových ovocných jogurtů JoVo[2] a zavedl název čerstvého termizovaného sýru Lučina. V Laktosu navázal kontakt s ROH v Supraphonu a během normalizace připravil jako spoludramaturg řadu neveřejných filmových promítání v Divadle hudby, Divadle Rubín a Divadle v Řeznické.[1] Roku 1976 se mu podařilo spolu s manželkou navštívit Paříž, ale poté až do roku 1989 směl cestovat pouze do socialistických zemí.[2]
V Laktosu připravoval také zahraniční zájezdy pro zaměstnance. Zorganizoval i měsíční zájezd do Číny a Vietnamu, kterého se zúčastnila i řada výtvarníků a fotografů, maskovaných jako zaměstnanci Laktosu. Koncem 80. let vyřizoval zájezd do Jugoslávie pro Alexandru Berkovou a spřátelil se s jejím mužem Vladimírem Novákem a členy neformálního sdružení 12/15. Stal se jejich manažerem a roku 1988 připravil tehdy největší nezávislou výstavu na zámku v Kolodějích, kterou navštívilo kolem 12 000 lidí, později až do roku 2005 dalších šest výstav.[2] Od roku 2001 vedl malou galerii U kamene v Chebu a byl kurátorem několika výstav v Chebu, Praze a v Opavě a od roku 2011 kurátorem sokolovské výstavní síně v Klášterním kostele sv. Antonína Paduánského.[3][4] V letech 1998-2006 spolupracoval na doprovodných programech Galerie Rudolfinum.[1][5]
Po roce 1990, s přestávkou v letech 1995-1998, připravoval 20 let pořady o filmech pro Český rozhlas a Českou televizi (Regina Praha, Vltava, ČT3, ČT2). Do roku 1995 působil jako dramaturg a provozovatel předních pražských jazzových klubů. V letech 1990-1994 byl organizačním ředitelem Syndikátu novinářů České republiky a roku 1994 ředitelem nakladatelství Pragma.[1] V letech 1990-1995 byl šéfredaktorem týdeníku PRO, specializovaného na kulturu a filmové recenze.[6] Po dobu devíti let se podílel na pořadu Svět filmu a dalších sedm let na Filmovém týdeníku. Organizoval filmové projekce na menších nezávislých filmových festivalech a byl členem odborné poroty filmové ceny Trilobit.[7]
V letech 1994–2010 byl ředitelem marketingu stavební, investiční a obchodní společnosti Bohemia Real Invest.[1] Píše recenze o architektuře pro web ČT 24 a působí jako spolupracovník vědeckých konferencí a výstav o architektuře a urbanismu (Archifest, Europan, Fragnerova galerie v Praze). Přispívá články do časopisů Atelier, Architekt, Panorama, Klíč, PRO, Reflex nebo pro web ČT 24.[8] Působí jako filmový kritik, kurátor výstav výtvarného umění a architektury i průvodce Prahou. Přednáší o architektech a pražské architektuře.[9]
Od 90. let organizuje specializované zahraniční zájezdy s agenturou Ars Viva[10] a s cestovní divizí Galerie Jaroslava Fragnera v Prazea přednáší o nich v Městské knihovně v Praze.[11][12]
Realizoval více než 237 výstav moderního českého umění v českých galeriích i v zahraničí (Haus am Waldsee Berlin, Niederoesterreichische Landesmuseum Wien, Stilwerk Berlin, Alte Schule Berlin).[1] Působí jako člen správní rady Spolku Architectura a je členem spolku ArtLib.
Osobní život
editovatJosef Vomáčka byl ženatý a má dvě děti. Po téměř třicet let se přátelil s Hanou Hegerovou, se kterou sdílel společný zájem o architekturu a urbanistiku. Hana Hegerová byla posluchačkou jeho pořadů v rozhlasu a sama ho oslovila.[13] Na počátku pandemie covidu-19 se v Čechách nakazil koronavirem těsně před odjezdem do Paříže, kde pak propukly první příznaky. Upadl zde do bezvědomí a po převozu do nemocnice byl po tři měsíce v ohrožení života, ochrnul na obě nohy a pravou ruku. Po převozu do Prahy a intenzivní dvouměsíční rehabilitaci se znovu postavil na nohy, ale teprve po roce se znovu naučil chodit bez opory.[2]
Bibliografie (výběr)
editovat- Josef Vomáčka: Václav Fiala - Socha pro gotický sloup, Kostel sv. Bartoloměje, Cheb 2002
- Josef Vomáčka, Pavel Štrýbr: I na Slunci žijí bytosti, Galerie 4, Cheb 2003
- Josef Vomáčka a kol. Petr Johanus: Oživlé předměty z depozitáře, Galerie Carpe diem, Praha 2010
- Josef Vomáčka, Marie Zdeňková: Miroslav Melena, Scénograf a architekt, Institut umění – Divadelní ústav, Praha 2011, ISBN 978-80-7008-255-3
- Josef Vomáčka, in: Miroslav Jiřele (ed.), Margita Titlová Ylovsky: Ikony – Po roce 2000, Galerie hlavního města Prahy 2023
Reference
editovat- ↑ a b c d e f Radio Wave: Bourání s publicistou, kurátorem, kritikem a organizátorem Josefem Vomáčkou, 2014
- ↑ a b c d e J.H. Vitvar, rozhovor s J. Vomáčkou, Vital, 2022
- ↑ Josef Vomáčka - kurátor
- ↑ H. Fenclová, Vary v Sokolově a sedm současných umělců, 2020
- ↑ Galerie Rudolfinum: Imprese, 2005-2006
- ↑ Filmová kritika: Josef Vomáčka
- ↑ L. Zemanová: Filmaři si odvezou berounské Trilobity, E15, 2011
- ↑ Josef Vomáčka, Recenze: Na Opavsku pěkně, ČT 24, 2009
- ↑ Josef Vomáčka: Architekt Antonín Engel, spolutvůrce tváře Prahy, 2023
- ↑ Josef Vomáčka, přednášky Ars Viva v Městské knihovně: Dubai, 2024
- ↑ Josef Vomáčka, Berlín, město zahrad a parků, 2020
- ↑ Josef Vomáčka, Salzburg - současná architektura, 2023
- ↑ Milan Tesař, Mapa lásky Hany Hegerové: Jedinečná vzpomínka na zpěvačku, která žila s obrovskou chutí, Reflex, 2021