Wikipedista:Miroslava Fišerová/Pískoviště

Jan Zrzavý Ilustrátor a uctívač krásy: Novotná Zuzana, Leffová Linda, Národní galerie Praha 2016, 33 stran ISBN 978-80-7035-635-7

Ilustrace zpočátku vznikaly na objednávku nakladatelů, především Otakara Štorch–Mariena, s nímž sdílel svůj obdiv k Juliu Zeyerovi. Jako jedna z prvních vznikla na Vánoce 1917 v nakladatelství Aventinum malá knížka s názvem Jeníkovy pohádky. Obsahovala deset příběhů, které Zrzavý napsal jako vzpomínku na dětství na Vysočině a opatřil kresbou na obálce. Kresby s typickým rukopisem na obálkách byly nejčastější prací pro další knihy (Básníkovo jaro od Antonína Sovy, divadelní hra Narození od Karla Štorcha, Červený kolotoč od Olgy Scheinpflugové atd.),

Tvořil také početnější kresebné cykly. Ilustrace Máchova Máje vyšly v Aventinu na Vánoce 1924, v roce 1927 vytvořil výtvarný doprovod ke Kytici K.J.Erbena. Ke každé básni zhotovil celostránkovou uhlovou černobílou ilustraci. Obě díla sklidila velký obdiv a byla vydávána opakovaně řadu let. Vydání Máje z roku 1954 Zrzavý rozšířil o další ilustrace a svůj autoportrét na vinětě.

Trvale se zabýval myšlenkou na vytvoření ilustrací k dílu Julia Zeyera, podrobně studoval jeho život a tvorbu. Studoval fotografie se Zeyerovým portrétem, jeho posmrtnou masku a kresby. Na základě toho vytvořil několik Zeyerových portrétů a také volné ilustrační kresby. V roce 1957 získal možnost podílet se na vydání ilustrovaného Zeyerova díla kresbami k romanetu Dům u tonoucí hvězdy. Pro další zeyerovský cyklus Světla východu (1958) nakreslil černobílé portréty inspirované orientálními příběhy. K epické básni Olgerd Gejštor (1959) vytvořil celostránkové tužkové kresby s postavami zasazenými mezi siluety pražských staveb.

Od nově vzniklého Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění dostal Zrzavý v roce 1953 zakázku na ilustrace k Shakespearovým Sonetům. Uhlové kresby s erotickým nádechem doprovodily vydání v roce 1955. Jeho kresby nesly obálky dalších knih, např. Stařec a moře (1956). V roce 1959 vytvořil velký cyklus uhlových kreseb k Máchově poetické povídce Pouť krkonošská. Podobné uhlové kresby doprovodily romantickou povídku F.M.Dostojevského Bílé noci (1964).

Od roku 1957 vytvářel i barevné ilustrace - Islandský rybář Pierra Lotiho (1957), Dělníci moře Victora Huga (1960) a Gogolovy Večery na Dikaňce (1963). Vzhledem k množství ilustrací připravil si nový postup prvotisku základního motivu, který postupně upravoval až do knižní podoby. Tuto formu vícelistového prvotisku uplatnil také v černobílých kresbách pražských panoramat ke knize veršů Zpěvy o Praze od Jaroslava Seiferta (1968). Zrzavého poslední ilustrátorskou prací jsou kresby k výboru poezie Tři zpěvy od Viktora Dyka (1973).

Galerie EPO1 (Trutnov)

Galerie je umístěna v historickém objektu bývalé elektrárny v okrajové části města Trutnova. Byla otevřena v roce 2023. Zalložilii ji manželé Renata a Rudolf Kasperovi, kteří se rozhodli nevyužívaný objekt přetvořit v centrum současného umění. Na ploše 3 400 m² jsou vystaveny sochy, malby, instalace či fotografie umělců ze středoevropského prostoru.

Jednou z hlavních myšlenek a cílů EPO1 je podporovat mladé umělce a zprostředkovat jejich díla veřejnosti v prostorech galerie. Poskytuje i zázemí pro tvorbu mladých umělců (Rezidenční byty, ateliéry, dílny), kteří tak mohou svá díla vytvářet přímo na místě.

V rámci projektu Power for Space instaluje EPO1 sochy do veřejného prostoru. ve městě . Kolem budovy jsou nainstalována velkoprostorová díla známých osobností českého umění jako. Suška, Gabriel, Typlt, Cais. ,

Stálá expozice se věnuje historii poříčské elektrárny, která sahá až do roku 1912 i výrobě elektrické energie na Trutnovsku.

ateliér Tsunami z Náchoda

Výstavy: Volume - akustická dimenze v současném umění.- sochy nebo plátna, které mají něco společného se zvukem.

Power Post Station. - se zabývá konverzí energie.

Fresh Power - mapuje českou sochařskou scénu nejmladší generace.

Fort II (Radíkovská pevnůstka)

Jednovalový fort byl nejmodernějším objektem olomoucké pevnosti, unikát pevnostní architektury v českomoravském prostoru.

Třetí etapa budování císařsko-královské fortové. pevnosti města Olomouc v 70. letech 19. století byla zahájena v souvislosti s rozvojem dělostřelecké techniky. Zavádění dalekonosných drážkových děl si vyžádalo výstavbu předsunutých objektů (festů), vzdálených od pevnostního jádra, na klíčová přístupová místa. Plánovany byly festy na Svatém Kopečku (6 objektů), Chlumu u Velkého Týnce (3 objekty) a Pod Lipkou u Lutína (3 objekty). Fort na Radíkově měl být jedním z objektů festu na Svatém Kopečku, zajišťujících obranu města ze severovýchodu a jako jediný byl skutečně postaven. Projekt byl schválen v roce 1871, stavba byla zahájena v roce 1872 a v srpnu téhož roku ji navštívil v rámci své inspekční cesty císař F.J.I. Fort byl dokončen v červnu 1874, ale následně byl projekt rozšířen o další budovu s obrannými prvky, která byla dokončena na podzim 1874. V budově Paradis bylo ubytováno 216 mužů, v přilehlé budově důstojníci a 50 dalších vojáků. Maximální ubytovací kapacita fortu byla 660 mužů.

Od ostatních fortů se odlišoval. Má nepravidelný šestiúhelníkový půdorys bez reduitu. Objekt je tvořen mohutným zemním valem, na kterém se nacházela otevřená dělostřelecká postavení se 43 děly a obsazen byl 469 vojáky. Kolem fortu je suchý příkop vylámaný ve skále. Obranu příkopu zajišťovaly 3 vnitřní kaponiéry s deseti děly. Krytou chodbou byly přes zemní val propojeny s vnitřním kasárenským objektem.

Dokončovací stavební práce probíhaly až do roku 1882 (letopočet se zachoval na klenáku jedné z odvodňovacích štol). V roce 1875 musel být kvůli prosakování srážkové vody objekt Paradisu zpevněn další betonovou vrstvou a opraveny drobné trhliny. V letech 1881–2 byla prováděna rekonstrukce sesunuté části kontreskarpy (vnější strana obvodového příkopu) na obou bocích pevnůstky. Objekt byl využíván i k výcvikovým účelům. V okolí mimo fort byly postaveny dřevěné baráky pro cvičící vojska a další podpůrné objekty (špitál v Radíkově, dvě vojenské studny jako zdroj pitné vody v Samotiškách a prachárna v polích u Samotišek).

Dne 7. listopadu 1888 nabyl platnosti císařský dekret o zrušení olomoucké pevnosti z 9.3.1886. Byla zahájena postupná demolice objektu.

V roce 1894 byl fort prodán ve veřejné dražbě. Pozemky získalo město Olomouc.

Kameníčkův grunt

S myšlenkou zřízení národopisného muzea v hanácké vesnici přišel v 70. letech 20. století etnograf Jan Rudolf Bečák, pracovník tehdejšího Vlastivědného ústavu v Olomouci. V roce 1986 Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody vykoupilo od tehdejších majitelů hanácký statek v Příkazích (Kameníčkův grunt), ve kterém vznikla první expozice. Hanácké skanzen byl slavnostně otevřen 15. dubna 1990 a o čtyři roky později byla zpřístupněna jeho druhá část s hospodářskými budovami (špaletové stodoly ze 40. let 19. století) doplněná novými expozicemi zemědělské techniky a nářadí.

Grunt na tomto místě je zmiňován v nejstarším urbáři kanovnické prebendy už v 16. století. Prvním prokázaným majitelem byl Jan Novák, který zemřel v roce 1648. Od roku 1684 na něm sto let hospodařila rodina Fialových. V roce 1793 grunt koupil jejich příbuzný Tomáš Květoň. Grunt vyhořel při velkém požáru, který v obci vypukl roku 1834.

V roce 1847 se novým majitelem stal František Kameníček ze sousední obce Náklo. Na základě kupní smlouvy musel poskytnout manželům Květoňovým a jejich třem dětem výměnek, který jim doživotně zaručoval ubytování. Výměnkářka Marie Květoňová jako poslední člen rodiny žila na gruntu až do své smrti v roce 1909. František Kameníček tragicky zemřel v roce 1875. Na gruntu, který byl v roce 1876 výrazně přestavěn, hospodařila jeho manželka Juliána se třemi syny. V roce 1890 grunt o výměře 17,5 ha předala nejstaršímu synovi Josefovi. Společně s ním zde bydlel bratr František s rodinou, nejmladší bratr Florián byl učitelem v obci Březolupy u Uherského Hradiště. Svobodný a bezdětný majitel gruntu Josef Kameníček zemřel v roce 1926 a o rok později tragicky zahynul i František. Majitelem se stal v roce 1928 Florián Kameníček, který se po odchodu do penze v roce 1932 přestěhoval s manželkou do Příkaz. V roce 1941 musel z rozhodnutí německých úřadů grunt opustit. V letech 1943–1945 na něm hospodařila rodina německých přistěhovalců. Po válce se na grunt vrátil Florián Kameníček, ale v roce 1949 musel většinu polí předat nově vzniklému zemědělskému družstvu. Po dalších pozemkových úpravách bylo rodině Kameníčků ponecháno pouze 1,45 ha. Po smrti Floriána Kameníčka v roce 1953 na gruntu bydlel syn Otakar s rodinou. V roce 1958   byla   venkovská usedlost čp. 54, tzv. Kameníčkův grunt včetně špaletové stodoly vyhlášena kulturní památkou. Otakar Kameníček zemřel v roce 1979, jeho manželka v roce 1985 a potomci prodali grunt Státnímu ústavu památkové péče a ochrany přírody.