Wikipedista:JanaJin/Pískoviště 3

Alfred Hrdlicka (někdy psáno též Hrdlička) (27. února 1928 Vídeň – 5. prosince 2009 Vídeň) byl rakouský sochař, kreslíř, malíř, grafik a šachista.

Narodil se 27. února 1928 ve Vídni. Vyrůstal v české rodině komunististy a odborového funkcionáře. Již jako pětiletý pomáhal roznášet letáky. Jeho matka i bratr se zabývali psychoanalýzou. Od svého otce zdědil levicové přesvědčení. Ten byl v roce 1934 zatčen za komunistickou činnost. Starší bratr byl zabit během druhé světové války v roce 1942 při obléhání Leningradu.

Během roku 1944 se skrýval a tak se vyhnul službě ve Wehrmachtu. Vyučil se zubním technikem. Mezi lety 1946–1952 studoval malbu na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Josefa Dobrowského a Alberta Paris Gütersloha. Patřil k talentovaným šachistům. V roce 1953 byl nominován na druhý mezinárodní šachovou soutěž v Bruselu. Do roku 1957 studoval v sochařském atelieru Fritze Wotruby.

Od roku 1955 vedl společně s malíři a grafiky Georgem Eislerem, Fritzem Martinzem a Rudolfem Schönwaldem litografickou dílnu ve Vídni. V roce 1960 poprvé vystavoval svoje sochy, malby a grafiky s Fritzem Martinzem v Zedlitzhalle ve Vídni. Do povědomí širší veřejnosti se dostal v roce 1964, kdy spolu s Herbertem Boecklem reprezentoval Rakousko na dvaatřicátém Benátském bienále. V  roce 1967 zhotovil pro město Vídeň bustu bývalého prezidenta Karla Rennera. Jeho veřejné instalace často vyvolávaly kontroverzní přijetí. Mezi lety 1965 až 1967 vytvořil cyklus leptů, který nazval Roll over Mondrian.

Tvorba šedesátých až osmdesátých let 20. století

V letech 1968 až 1972 pracoval na obrazovém cyklu Plötzenseeer Totentanz pro Evangelické komunitní centrum (Památník Plötzensee), který byl vytvořen jako připomenutí obětí nacismu v bývalé věznici Plötzensee. V roce 1981 dokončil plastiku, které sám říkal „Silná levice“, na památku Friedricha Engelse ve Wuppertalu. Toto dílo, stejně jako mnoho dalších bylo opět politicky kontroverzní. V letech 1983 až 1986 vytvořil „protipomník“ v hamburském Dammtoru jako kontrast k Válečnému pomníku Richard Kuöhla z roku 1936. Vzhledem k nedostatku financí vytvořil dvě části „Hamburg Firestorm (Hamburská ohnivá bouře)“ a „Fluchtgruppe Cap Arcona (Prchání z Cap Arcona)“. Jeho vytvořené dílo, na rozdíl od Válečného pomníku, nebylo oslavou bojovníků, ale připomínalo utrpení, hrůzy a brutalitu války.

Kromě práce na sochách pracoval na cyklech kreseb a leptů s tématikou Velké francouzské revoluce, Německé selské války nebo Revoluce v roce 1848. Během roku 1973 stuttgartská Galerie Valentien představila soubor jeho osmi leptů pro studii Eliase Canettiho „Masse und Macht (česky Masa a moc)“. Ve své tvorbě se zabýval také biografiemi, včetně životopisů sériového vraha Fritze Haarmanna („Upír z Hannoveru“), Johanna Joachima Winckelmanna, Franze Schuberta, Richarda Wagnera, Adalberta Stiftera, Rudolfa Nurejeva, Lva Nikolajeviče Tolstého, Auguste Rodina nebo Piera Paolo Pasoliniho.

Mezi jeho nejznámější díla patří Památník proti válce a fašismu (Mahmal gegen Krieg und Faschismus) na vídeňském náměstí Albertina z roku 1988. Také toto dílo provázela kritika rozdělující společnost. Dílo připomínající období rakouského nacismu bylo umístěno hned vedle Vídeňské státní opery. Byl kritizován nápis „všem obětem války“, protože jedna ze soch zobrazuje padlého vojáka Wehrmachtu s kýblovou přilbou ležící na zemi.

V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století přednášel na německých akademiích (například Stuttgart, Hamburk, Berlín). Působil jako jevištní scénograf na divadelních a operních scénách v Evropě.

Pozdní léta

V roce 1989 přijal profesorské místo na vídeňské Univerzitě užitého umění pracoval a žil převážně ve Vídni. Vystavoval a pracoval na scénických projektech jako byla například Intolleranza 1960 nebo Prsten Nibelungův. Jeho první manželka Barbara Hrdlicková, rozená Wackerová, zemřela v roce 1994. Žil s milenkou Florou, která v roce 1999 spáchala sebevraždu. Na základě této události vznikl rozsáhlý cyklus kreseb „Případ Flora“. V roce 1999 se oženil se svou dlouholetou přítelkyní, výtvarnicí Angelinou Siegmethovou.

V posledních letech života vzhledem ke zhoršujícímu se zdraví většinou kreslil a věnoval se také jevištním výpravách. Alfred Hrdlička zemřel ve Vídni 5. prosince 2009 ve věku 81 let. Byl pohřben 19. prosince 2009 na vídeňském ústředním hřbitově do hrobu své první ženy Barbory. (Hrobové místo: Skupina 31B, řada 13, č. 20).

Politický postoj

Celý jeho život byl spjat s komunismem a důrazně, často provokativně vystupoval proti fašismu a antisemitismu. V roce 1994 například obhajoval spisovatele Stefana Heyma proti názorům Wolfa Biermanna.

Z Komunistické strany Rakouska (KPÖ) odešel v roce 1956, když bylo násilně potlačeno maďarské povstání. I v pozdějších letech však zůstal aktivní v kulturně-politickém prostředí KPÖ. Od roku 1994 až do své smrti byl členem Společnosti Alfreda Klahra (sdružení pro výzkum dělnického hnutí). Patřil mezi členy představenstva „Společnosti pro podporu vztahů s Korejskou lidově demokratickou republikou“. Celý život byl přesvědčeným marxistou. V roce 1999 kandidoval ve volbách do Národní rady jako nezávislý kandidát za Komunistickou stranu Rakouska (KPÖ) v Korutanech.

V roce 2007 stál u zrodu německé levicové strany Die Linke. Tvrdil o sobě, že je Velkoněmec a zásadně odmítal velkoněmectví spojovat s nacismem.

Ačkoli byl přesvědčeným ateistou, opakovaně vytvářel díla s náboženskou tématikou a v kontextu sakrálních staveb. V roce 2009 dokončil jedno ze jeho posledních děl, bronzový reliéf řádové sestry Marie Restituty. Ta byla v roce 1943 popravena v roce 1998 blahořečena. Reliéf je umístěn v kapli Barbory v katedrále svatého Štěpána ve Vídni.

Ze zásady nepřijal žádné vyznamenání ani medaile. V roce 1976 obdržel medaili Maxe Lützeho ve Stuttgartu a v roce 1993 Cenu Maxe Pechsteina města Zwickau.

Dílo

Alfred Hrdlicka se ve své tvorbě snažil vypořádat s násilím, válkou a fašismem. Mezi jeho témata patřila lidská bolest, násilí, psychické i fyzické stavy člověka i smrt. Častými náměty byla také moc a „bezmoc“ v historii i současnosti. Ve dvacátých letech 20. století nenavázal na tehdejší trend abstraktního umění, ale rozvíjel svůj vlastní figurativně-expresivní styl. Svým uměním vědomě přesvědčoval o temných stránkách lidského chování, mezi než řadil násilí, fašismus válku atd. Svůj tvůrčí postoj vyjádřil vlastními slovy: „veškeré umění vychází z tělesnosti“.

Podle Oskara Lafontainea žil „bezohledný humanismus, který také ukazuje vraždy, teror a sexuální brutalitu výraznými stylistickými prostředky a někdy až šokující jasností“.

V roce 2008 u příležitosti umělcových osmdesátých narozenin uspořádala výstavní síň Kunsthalle Würth ve Schwäbisch Hall monumentální výstavu, kde bylo prezentováno na dvě stě jeho prací.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alfred Hrdlicka na německé Wikipedii.