Wikipedista:Honzasoukup/Pískoviště

Sankin‑kótai (参覲交代/参覲交替, Sankin-kōtai) nebo též systém střídavé služby je pojem označující nástroj politické kontroly moci šógunátu v období Edo. Jeho smyslem bylo upevnění moci Tokugawů. Daimjó z různých částí Japonska museli pravidelně cestovat do Eda a ve městě dlouhodobě pobývat. Jednalo se o systém, který po stovky let udával rytmu velké části života japonské vládnoucí třídy.

Tento systém střídavé služby byl zpočátku dobrovolný, ale od roku 1635 se stal povinným a daimjó museli v Edu trávit každý druhý rok. Knížata si tedy v Edu postupně zbudovala vlastní rezidence. Spolu s daimjó do města přicházeli také jejich samurajové, vždy s sebou tedy měli i omezenou vojenskou sílu. Sídla zahrnovala malý palác pro daimjó a jeho rodinu, který většinou obsahoval i prostory pro nutnou administrativu. Dále pak daimjó vydržoval kasárna pro samuraje nižšího stupně a pro sloužící.

Tento systém nutil každého daimjó, aby si v Edu vydržoval jednu nebo i více rezidencí. Průvod doprovázející významnějšího knížete mohl čítat i několik tisíc lidí a cestovní výdaje a náklady na pobyt v Edu šlechtu silně finančně zatěžovaly, dosahovaly často až poloviny jejich ročního příjmu. Dlouhodobým pobytem v Edu daimjó navíc postupně přivykali životu u dvora, čímž se postupně měnili z provinčních válečníků na dvořany, což spolu s omezením jejich příjmů (prostřednictvím povinných výdajů na cesty a pobyt v Edu) také snižovalo možnosti potenciálního spiknutí.

Mnozí feudálové sloužili v Edu v rámci tokugawské administrativy, jíž vévodila rada starších (ródžú), která se však rekrutovala výhradně z daimjóú fudai (tj. dědičných vazalů Tokugavů). Díky tomu byla pozice tokugawských šógunů pevnější, než tomu bylo v případě jejich předchůdců z rodů Minamoto, Ašikaga nebo regentů Hódžó.

Tokugawové se snažili připoutat si nejvýznamnější knížecí rody také např. prostřednictvím sňatků, ale hlavními metodami bylo zadržování rukojmích a střídavá služba u knížecího dvora. Tyto metody se doplňovaly. Na cestách do Eda byly na kontrolních stanovištích byly kontrolovány jak ženy opouštějící město, tak zbraně. Obojí totiž mohlo být příznakem spiknutí. Od roku 1642 pak měli takovou střídavého pobytu v Edu všichni feudálové.

Teprve roku 1858 Macudaira Keiei tuto povinnost výrazně omezil, čímž se pokusil získat širší podporu japonské šlechty. Povinnou přítomnost šlechty v Edu snížil na 100 dní během každých tří let a povinné zanechávání rodinných příslušníků daimjó po čas jejich absence v Edu zrušil.

Klan Sonobe při přesunu v rámci střídavé služby.

Vedlejší efekty

Jedním z vedlejších efektů systému střídavé služby byla komercializace hospodářství a vznik jednotného celonárodního trhu. Šlechta byla nucena k velkým výdajům, jejichž pokrytí bylo možno zajistit jen prodejem místních produktů často mimo území daného knížectví. Z toho důvodu zavedla některá knížata monopol na místní zemědělské, mořské nebo lesní produkty a řemeslné výrobky.

Dalším efektem bylo vybudování velmi dobré a husté sítě silnic a také mimořádný rozkvět Eda, které vyrostlo z rybářské vesnice v miliónovou metropoli. V roce 1800 žil v Edu asi 1 milión obyvatel, tedy přibližně stejně jako v tehdejším Londýně.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sankin-kōtai na anglické Wikipedii.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sankin kōtai na německé Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Honzasoukup/Pískoviště na Wikimedia Commons

Portály: Japonsko