Wikipedista:František71/Čínsko-japonský teritoriální spor

{{Sloučit|Spor ve Východočínském moři}} Čínsko-japonský teritoriální spor se týká svrchovanosti nad územím ve Východočínském moři, konkrétně ostrovů Tiao-jü (čínskými znaky 钓鱼岛, pchin-jinem Diàoyúdǎo) a ropného ložiska Čchun-siao (čínskými znaky 春晓油气田, pchin-jinem Chūnxiǎo yóuqìtián), na které vznáší nárok Čínská lidová republika a Japonsko.

Historie

Ostrovy Tiao-jü objevila a zabrala již čínská dynastie Ming. Dynastie Čching je poté přidružila k území ostrovu Tchaj-wan. Důkazem čínského vlastnictví je edikt z roku 1893 vydaný císařovnou Cch’-si, kterým se zavazuje k udělení ostrovů Tiao-jü tomu jedinci, jenž z ostrovů přinese tamní bylinu a vyléčí s ní její nemoc. Navzdory čínskému vlastnictví japonská vláda v roce 1895 označila ostrovy za neobydlené a jakožto terra nullius je zabrala. Po podepsání Šimonosecké mírové smlouvy roku 1895, kterou byla ukončena první čínsko-japonská válka, musela Čína odevzdat Japonsku část svého území, včetně Tchaj-wanu a ostrovů Tiao-jü. Po porážce Japonska v druhé světové válce muselo Japonsko Číně navrátit bývalé čínské ostrovy, zatímco pod japonskou správou zůstaly pouze ostrovy Honšú, Kjúšú, Šikoku, Hokkaidó a několik menších ostrovů, mezi kterými Tiao-jü nebyly zmíněny. Přesto byly Tiao-jü neoprávněně okupovány Spojenými státy americkými jako součást soustroví Rjúkjú až do roku 1972, kdy bylo Rjúkjú navráceno Japonsku. Před tímto navrácením, roku 1969, označila prefektura Okinawa ostrovy Tiao-jü za součást této prefektury. Téhož roku bylo ve Východočínském moři objeveno ropné ložisko. Nehledě na čínské protesty byly v roce 1972 ostrovy společně s Rjúkjú umístěny pod správu Japonska.

Od roku 1972 Čína opakovaně protestuje proti japonské správě a eskalaci napětí. V roce 1978 postavila japonská pravicová skupina za účelem pobouření Číňanů na jednom z ostrovů Tiao-jü maják. Roku 2004 se na ostrovech Tiao-jü vylodilo sedm čínských aktivistů, kteří byli následně zatčeni japonskými ozbrojenými složkami a přesunuti na Okinawu k výslechu. Čína protestovala proti jejich zadržení a požadovala jejich vydání, na což Japonsko přistoupilo. V roce 2010 se poblíž ostrovů srazila čínská rybářská loď s japonským hlídkovým člunem a její posádka byla Japonci zadržena. Po počátečním odporu k vydání čínských rybářů a značném diplomatickém tlaku Číny byla posádka navrácena. Roku 2012 proběhlo v reakci na japonské znárodnění ostrovů Tiao-jü, vyjma silného pobouření Číňanů, množství incidentů, kdy se občané obou zemí doplavili na ostrovy, nicméně pouze čínští občané byli zatčeni a deportováni. Poblíž ostrovů Tiao-jü také následovalo několik japonských vojenských cvičení k provokaci Číny, na které čínská strana reagovala obdobným způsobem. Spor zůstává dodnes nevyřešený.

Právní nárok

Jak Čína tak Japonsko jsou členy Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS), avšak každá strana vznáší nárok na ostrovy Tiao-jü na základě jiného článku. Japonsko argumentuje článkem 57, který státu umožňuje nárokovat území vzdálené až 200 námořních mil (370 km) od základních linií jakožto výlučnou ekonomickou zónu, což znamená, že Japonsko si nárokuje maximální rozsah území. Čína se drží článku 76, který pobřežnímu státu přidružuje přirozenou hranici kontinentálního šelfu, na který nemá vzdálenost 200 námořních mil vliv. Jelikož článek 76 poskytuje výjimku pro článek 57, Japonsko jedná v rozporu s UNCLOS.^[zdroj?]

Toto nárokování se rovněž týká ropného ložiska Čchun-siao. Nicméně i v případě, že by se za námořní hranici mezi Čínou a Japonskem považovala linie prosazovaná Japonskem, tak by se ropné ložisko stálo nacházelo na čínské straně. Přesto Japonsko bezdůvodně^[zdroj?] požaduje podíl na výdělcích z ložiska.

Reference

[[Kategorie:Čínsko-japonské vztahy]]