Victorin de Joncières
Félix-Ludger Rossignol, známý jako Victorin de Joncières, (12. dubna 1839, Paříž – 10. června 1903, Paříž) byl francouzský hudební skladatel a kritik.
| Victorin de Joncières | |
|---|---|
 | |
| Narození | 12. dubna 1839 rue de Ventadour |
| Úmrtí | 26. října 1903 (ve věku 64 let) rue de Castiglione |
| Místo pohřbení | Hřbitov Montmartre |
| Alma mater | Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži |
| Povolání | hudební skladatel, hudební kritik a kritik |
| Rodiče | Auguste-Félix de Joncières |
| Děti | André de Joncières Léonce de Joncières |
| Ocenění | rytíř Řádu čestné legie důstojník Řádu čestné legie |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život a dílo
editovatNarodil se jako syn žurnalistův; nabyv hudebního i literárního vzděláni vstoupil v 16. roce do atelieru Picotova, pomýšleje věnovati se malířství, avšak příznivá kritika, jíž dodělal se malou komickou operou Le Sicilien ou l'amour peintre, pohnula jej k návštěvě pařížské konservatoře, kde byli učiteli jeho Antoine Elwart v harmonii a Leborne v kontrapunktu. Kvůli sporu, který měl s Lebornem o Richarda Wagnera, musel ústav předčasně opustit.[1]
R. 1862—64 napsal hudbu k Shakespearovu »Hamletu«, první opery své Sardanapale (1867) a Le dernier jour de Pompéi (1869) s dost skrovným úspěchem provedl v »Lyrickém divadle«, po jehož zániku marně namáhal se proklestiti opeře Dimitri (1876) cestu do »Velké opery«. Přitěžující okolností byla nepochybně jeho činnost jako fejetonisty v časopise »La Liberté«, v němž při nadšení svém pro Wagnera a německou hudbu bezohlednými posudky francouzských mistrů vzbuzoval nemalé pohoršení u svých krajanů. Pokročilé intence svoje, hlásané pérem kritickým, nebyl Joncières schopen vtěliti tvorbě vlastní, trpící nedostatkem původnosti.[1]
Mimo uvedené napsal ještě opery La reine Berthe (1878), Le chevalier Jean (1886, v Nár. divadle r. 1890 jako »Jan Lotarinský«) a Lancelot, houslový koncert z D-dur (1869), Ouverture de concert (1870), Symphonie romantique (1871), Sérénade hongroise (1880), suitu Les Nubiennes, Fantaisie-marche a j. pro orchestr, symfonii La mer (se sbory, 1881) a j.[1]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c Josef Boleška: heslo „Joncières“, Ottův slovník naučný, 1888.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Victorin de Joncières na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Joncières v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
