Wikipedie

Velká tovaryšstva

Velká tovaryšstva[1] byly oddíly žoldáků rekrutovaných v západní Evropě od 12. století do 15. století, kteří byli v obdobích míru propuštěni a seskupili se, aby žili na úkor obyvatelstva. Žoldákům se říkalo routiéři,[2] ze starofrancouzského route (ozbrojený oddíl),[p 1] a jejich organizovaným oddílům se říkalo francouzsky grandes compagnies (velké kompanie), anglicky free companies (volné roty).

Tard-venus vítězí v bitvě u Brignais u Lyonu; iluminace z Letopisů Jeana Froissarta

Počátky

editovat

Velká tovaryšstva se objevila na počátku 12. století v občanské válce v Anglii, kde proti sobě stáli král Štěpán III. a jeho sestřenice Matylda Anglická, matka Jindřicha II.,[3] který je po svém nástupu na trůn trvale začlenil do své armády. V 80. letech 12. století nastal podobný jev ve Francii za vlády Filipa II.[4]

Rozhodující bitevní síla

editovat

Velká tovaryšstva tvořila důležité jednotky v armádách Jindřicha II. a poté jeho synů Richarda I. a Jana Bezzemka. Tito ostřílení, organizovaní a na tu dobu velmi mobilní vojáci dokázali rozhodnout bitvy a Jindřichovi II. umožnili získat několik vítězství. Aby porazil Plantagenety musel najmout žoldnéřské roty i francouzský král Filip II.[3] Přestože na začátku své vlády byl Jan Bezzemek bohatší a mocnější než francouzský král, tak když v roce 1204 nezaplatil svým žoldnéřům, přešli někteří do nepřátelského tábora a pomohli Filipovi II. dobýt hrad Gaillard.[5]

Francie

editovat

Velká tovaryšstva se nazývají francouzsky grandes compagnies a jejich příslušníkům se říkalo také ribauds[p 2] nebo cottereaux.[p 3][4][6]

12. a 13. století

editovat

Routiéři pocházeli z rozličných oblastí, většinou však chudých jako Provence a Pyreneje, nebo z přelidněných jako Brabantsko, Flandry a Hegenavsko.[7] Byli nazýváni širokou škálou jmen odvozených zejména od místa jejich původu nebo jejich oblečení.[7] K jejich velitelům patřil i Renaud z Dammartinu.[7]

14. století

editovat

V oné době si jednotky na válku najímala i jednotlivá knížata, ale v dobách míru nebo příměří žili tito dobrodruzi z drancování a výkupného. Za vlády Jana II. a Karla V. pustošili Francii. V roce 1356 se roty ozbrojenců a banditů rozšířily do oblastí mezi Seinou a Loirou a dopouštěly se nejrůznějších výstřelků. Řádily zejména na silnicích z Paříže do Orléansu, Chartres, Vendôme a Montargis. Jedním z jejich hlavních vůdců byl Velšan jménem Ruffin, který ze svého lupičství zbohatl a stal se rytířem. Tovaryšstva získala výpalné nebo obsadila Saint-Arnoult, Gallardon, Bonneval, Cloyes, Étampes, Châtres, Montlhéry, Pithiviers, Larchant, Milly, Château-Landon, Montargis, Yèlles. Podobně si počínal Robert Knolles v čele anglo-navarrských lupičů na hranicích Normandie, kde získali nejméně 100 000 écu.[6]

Situace se ještě zhoršila po uzavření míru v Brétigny v roce 1360. Anglický král Eduard III. následně rozpustil své nájemné oddíly, ve kterých sloužili cizinci různých národností, zejména Němci. 24. října přikázal svým vojevůdcům, aby vyklidili pevnosti v Champagne, Brie, vévodství a hrabství Burgundsku, Orléansku, Gâtinais, Perche, Chartres, Drouais, Berry, Bourbonsku, Touraine, Auvergne, Périgordu, Quercy, Agenais, Normandii, Anjou a Maine. Žoldnéři byli propuštěni i na francouzské straně. Sdružili se do několika seskupení. John Hawkwood velel oddílům nazývaným Bílá kumpanie (francouzsky Compagnie Blanche). Pod veliteli Petit Meschinem a Seguinem de Badefol táhli tzv. Tard Venus[p 4] z Burgundska do Languedocu.

 
Žoldnéři drancují v roce 1381 Grammont; iluminace z Letopisů Jeana Froissarta

Boj proti tovaryšstvům se stal jedním z hlavních úkolů Jana II po návratu ze zajetí. Snažil se je rozeštvat proti sobě. Místo toho, aby s nimi válčil, přijal Filip II. Burgundský do svých služeb Arnauda de Cervole známého jako arcikněz, jehož vojska drancovala Burgundsko. Aby přestal rabovat, obdržel tento routiér od něj a od krále vysokou odměnu.[8] Tato strategie se ukázala jako katastrofální a skončila porážkou Brignais, kde byly královské síly pod vedením Jakuba I. Bourbonského poraženy, částečně i kvůli zradě arcikněze. Podobně se zachoval v bitvě u Cocherel, kde vyjednával s navarrskými a poté pod záminkou průzkumu opustil bojiště.[9] Vévoda Filip musel vynaložit veškerou svoji diplomacii, aby uklidnil hněv nového krále Karla V., přesto však nadále Arnauda de Cervole podporoval, a dokonce ho určil za kmotra svého prvního syna.[10] Ovšem s nástupem Karla V. se situace začala měnit. Obnovení královské autority a ekonomiky si vynutilo vymýcení žoldnéřských tovaryšstev, která ničila zemi a Karel V. dal jasně najevo, že království již není útočištěm lupičů. Reorganizoval armádu tím, že její organizaci v rámci každého knížectví přenesl na své bratry.[11] Tím vytvořil malé armády složené z ostřílených dobrovolníků pod velením zkušených a loajálních vůdců jako Bertrand du Guesclin. Celá země se rychle zorganizovala proti žoldnéřským tovaryšstvům. Přestal s routiéry vyjednávat a zavázal šlechtu, města a rolníky, aby do boje s nimi vyslali kontingenty mužů. Zajaté francouzské routiéry nechal popravit a pro zajaté cizince stanovil výkupné. Filipa Burgundského vyslal v čele jedné z armád do Normandie a Beauce,[12] kdežto do Burgundska vyslal Huguese Aubriota, budoucího pařížského probošta, aby ztěžoval život arciknězi. Když v roce 1365 skončila válka o bretaňské dědictví, bylo demobilizováno mnoho bretaňských válečníků, kteří se seskupili do žoldnéřských rot. V roce 1365 přijel Filip II. a jeho strýc Karel IV. do Avignonu s návrhem, aby Urban V. zafinancoval křížovou výpravu. Papeže napadlo, že se jí zúčastní tato žoldnéřská tovaryšstva,[13] a Filip II. uvěřil, že se tak zbaví Arnauda de Cervole. Arcikněz odešel s armádou, ale neprošel Štrasburkem, protože města uzavřela před routiery své brány. Křížová výprava zpustošila Lotrinsko, Vogézy a břehy Rýna.[14] Návrh, aby se křižáci přepravili po moři, selhala pro nesouhlas routiérů. Následujícího roku 1366 Arnauda de Cervole zavraždil jeden z jeho vlastních mužů.

Aby Francii ulehčil, dostal konstábl Bertrand Du Guesclin za úkol převést tyto jednotky do Španělska a přenést boj s Angličany mimo francouzskou půdu tím, že podpoří králova spojence Jindřicha Kastilského v boji o kastilský trůn proti jeho nevlastnímu bratrovi Petrovi I. Král přesvědčil papeže, který se také potřeboval zbavit těchto žoldáků, aby zafinancoval křížovou výpravu proti Granadskému emirátu.[15] Jakmile křížová výprava opustila Francii, byli routiéři, kteří v zemi zůstali, rozprášeni královskými silami.[16] V Kastilii byl dosaženo rychlého vítězství a Jindřich byl korunován 5. dubna 1366.[17] Ale jakmile byli žoldnéři demobilizováni, získal je Černý princ, který podporoval Petra I., a v bitvě u Nájera Jindřicha porazil a Bertranda du Guesclin zajal.[18] Přestože se Petr I. znovu dostal k moci a Jindřich musel opět uprchnout do Francie, žoldnéřské jednotky byly zmasakrovány, protože Petr I. neměl na jejich zaplacení a Černý princ se vrátil do Akvitánie. Zbytky žoldnéřů se nicméně vracely do Francie, odkud v roce 1367 odešel papež do Říma. V roce 1368 byli žoldnéři remobilizováni, aby pomohli Jindřichovi získat zpět jeho korunu za podpory Ludvíka z Anjou,[19] který si dělal zálusk na Provence a také je chtěl vyžít k nátlaku na papeže. Routiéři plenili Provence, např. Vire.[20] Na její ochranu se postavila Johanka I. Neapolská a Filip z Anjou poslal žoldnéře pod velením Bertranda Du Guesclin podpořit Jindřicha Kastilského. Přesto část žoldnéřských tovaryšstev odešla na sever a vyplenila Auvergne a Berry, zatímco vévoda Jan z Berry byl stále držen jako rukojmí v Anglii. Král se proti jejich postupu v Burgundsku bránil taktikou spálené země a nechal posádky pouze v pevnostech.[21] Kvůli nedostatku zásob se routiéři vydali na Paříž, odkud byli královskou armádou obráceni k Poitou, kde pod vedením Johna Creswella a Folcquina Lallemanta dobyli Château-Gontier.[22] Nakonec je král Karel V. zaplatil a v roce 1369 je začlenil do francouzské armády, která se později podílela na znovudobytí území přiznaných Anglii smlouvou z Brétigny.[23]

15. století

editovat

K předním velitelům žoldnéřů na konci stoleté války patřili Jean de Dunois, známý jako Bastard orleánský, Etienne de Vignolles, známý jako La Hire, a Jean Poton de Xaintrailles. Ale po jejím ukončení smlouvou z Arrasu v roce 1435 nastalo další řádění routiérů. Největšími tovaryšstvy byli tzv. Écorcheurs[p 5] a Coquillards,[p 6] složení především z Alsasanů a Švýcarů.

Itálie

editovat

V Itálii se žoldnéřská tovaryšstva objevila na přelomu 12. a 13. století a říkalo se jim italsky compagnia di ventura. Jednalo se o bandy složené z profesionálních vojáků, většinou z nižších společenských vrstev, připravených zabíjet a být zabiti pro peníze nebo pro jakoukoli kořist. Většina italských knížat používala tyto profesionální jednotky k veden válek až do 15. století, protože jejich muži měli vysokou úroveň výcviku a byli odborníky v používání nových zbraní. První jednotkou velkého významu byla Compagnia di San Giorgio, vytvořená Mastinem II. della Scala pod velením Lodrisia Viscontiho, která zkusila dobýt Milán a byla poražena v bitvě u Parabiaga. Poslední slavné tovaryšstvo bylo to, kterému velel kondotiér Giovanni dalle Bande Nere na začátku 16. století.

Španělsko

editovat

Ve Španělsku působili žoldnéři zejména v reconquistě od 13. do 15. století ve službách Aragonie a Kastilie. V jejich službách působily žoldnéřské skupiny i mimo Pyrenejský poloostrov jako například Almogavres, kterou vyslali na počátku 14. století z Aragonie na pomoc byzantskému císaři Androniku II Palaiologovi proti Turkům.

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Srovnej s českým slovem rota.
  2. ↑ zhýralci
  3. ↑ lotři
  4. ↑ Tard Venus francouzsky znamená pozdě příchozí, protože byl přesvědčeni, že do Francie přišli až po ostatních žoldnéřích.
  5. ↑ stahovači z kůže
  6. ↑ ti, kdo nosí chrániče

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grandes compagnies na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ ŠMAHEL, František. Cesta Karla IV. do Francie, 1377-1378. [s.l.]: Argo 408 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7203-765-0. S. 90-91. Google-Books-ID: jwoQAQAAMAAJ. 
  2. ↑ Občanské války z dějin středověku. Velké války (středověk). winplast.ru [online]. [cit. 2023-10-25]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b AURELL, Martin. L'empire des Plantagenêt 1154-1224. Paris: TEMPUS PERRIN Dostupné online. ISBN 978-2-262-02282-2. (francouzsky) 
  4. ↑ a b BOUSSARD, Jacques. Les mercenaires au XIIe siècle: Henri II Plantegenêt et les origines de l'armée de métier. In: Bibliothèque de l'école des chartes. [s.l.]: [s.n.], 1946. Dostupné online. Tome 106-2. S. 189–224. (francouzsky)
  5. ↑ POIGNANT, Adolphe. Histoire de la conquête de la Normandie par Philippe-Auguste en 1204. [s.l.]: Sagnier et Bray 258 s. Dostupné online. (francouzsky) Google-Books-ID: L00VAAAAQAAJ. 
  6. ↑ a b FROISSART, Jean. Collection des chroniques nationales françaises, écrites en langue vulgaire du treizième au seizième siècle, avec notes et éclaircissements. Volume 5. [s.l.]: Verdière 502 s. Dostupné online. (francouzsky) 
  7. ↑ a b c CONTAMINE, Philippe. La Guerre au Moyen Age. 6. vyd. Paris: Presses Universitaires de France - PUF 516 s. Dostupné online. ISBN 978-2-13-050484-9. S. 398. (francouzsky) 
  8. ↑ Autrand 1994, s. 503.
  9. ↑ Autrand 1994, s. 500.
  10. ↑ Autrand 1994, s. 499.
  11. ↑ Autrand 1994, s. 518.
  12. ↑ Autrand 1994, s. 514.
  13. ↑ Minois 2008, s. 192.
  14. ↑ Autrand 1994, s. 501.
  15. ↑ Favier 1980, s. 308.
  16. ↑ Minois 2008, s. 195.
  17. ↑ Favier 1980, s. 309.
  18. ↑ Favier 1980, s. 310.
  19. ↑ Minois 2008, s. 203.
  20. ↑ BUFFETAUT, Yves. La prise de Vire par les Grandes Compagnies. Itinéraires de Normandie. Septembre 2009, čís. 15, s. 60–64. Dostupné online. ISSN 1950-9324.  Archivováno 13. 7. 2011 na Wayback Machine.
  21. ↑ Autrand 1994, s. 546.
  22. ↑ COUANIER DE LAUNAY, Étienne-Louis. Histoire de Laval 818 - 1855. Laval: H. Godbert, 1856. 608 s. Dostupné online. S. 105. (francouzsky) 
  23. ↑ Favier 1980, s. 311.

Literatura

editovat
  • AUTRAND, Françoise. Charles V : Le Sage. [s.l.]: Fayard, 1994. 909 s. Dostupné online. ISBN 2-213-02769-2. (francouzsky) 
  • CONTAMINE, Philippe. Les compagnies d'aventure en France pendant la Guerre de Cent Ans. Mélanges de l'École française de Rome. Moyen Âge, Temps modernes. Rome: 1975, tome 87, n° 2, s. 365–396. Dostupné online. (francouzsky) 
  • FAVIER, Jean. La Guerre de Cent Ans. [s.l.]: Fayard, 1980. 678 s. Dostupné online. ISBN 2-213-00898-1. (francouzsky) 
  • MINOIS, Georges. La Guerre de Cent Ans. Naissance de deux nations. [s.l.]: Perrin, 2008. 804 s. Dostupné online. ISBN 978-2-262-06454-9. (francouzsky) 
  • RICOTTI, Ercole. Storia delle compagnie di ventura in Italia. [s.l.]: G. Pomba ec. 770 s. Dostupné online. (italsky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Velká_tovaryšstva&oldid=24014631“