Veljko Bulajić
Veljko Bulajić (22. března 1928 Vilusi – 3. dubna 2024 Záhřeb) byl černohorsko-chorvatský filmový režisér, který pracoval po většinu života v Chorvatsku a proslavil se především v časech Jugoslávie výpravnými válečnými filmy s partyzánskou tematikou, v nichž začasto nechyběly hvězdy světového filmu. Lákala ho ale i jiná historická témata. Čtyři nejnavštěvovanější filmy v dějinách jugoslávské kinematografie natočil právě Bulajić (Kozara, Vlak bez voznog reda, Atentat u Sarajevu, Bitka na Neretvi).[1] Bitka na Neretvi, s Francem Nerem v hlavní roli, se v roce 1970 dočkala nominace na Oscara za nejlepší zahraniční film. Film Sarajevský atentát z roku 1975, s Christopherem Plummerem či Maximilianem Schellem v hlavních rolích, byl natočen v koprodukci s Československem a za účasti řady českých tvůrců (kameraman Jan Čuřík, hudební skladatel Luboš Fišer, herci Jan Hrušínský, Libuše Šafránková, Ivan Vyskočil, Otomar Korbelář ad.) Věnoval se i dokumentu, celovečerní dokumentární film o zemětřesení Skopje 63 mu vynesl cenu Kalinga od UNESCO a cenu za nejlepší dokument (San Marco) na festivalu v Benátkách roku 1964.[2] Snímek uspěl i na několika dalších festivalech. Vystudoval film v Itálii, v Centro Sperimentale v Římě, absolvoval roku 1959. Poté dělal asistenta mj. Federico Fellinimu a Vittorio De Sicovi, než se vrátil do Jugoslávie.
| Veljko Bulajić | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 22. března 1928 Vilusi |
| Úmrtí | 2. dubna 2024 (ve věku 96 let) Záhřeb |
| Bydliště | Záhřeb |
| Alma mater | Experimental Centre of Cinematography |
| Povolání | scenárista, filmový režisér a filmový herec |
| Ocenění | Sitges Film Festival Best Director award (1980) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Politika
editovatBulajić se vždy angažoval v politických otázkách. S odbojem za druhé světová války, o němž pak tak často točil, měl i osobní zkušenost a ztratil v něm bratra. Za socialistické éry byl považován za blízkého přítele prezidenta Josipa Broze Tita, s nímž natočil mnoho dokumentárního materiálu (o autorská práva na něj pak po pádu komunismu vedl právní spor s chorvatskou veřejnoprávní televizí). Po pádu socialismu Bulajić však uvedl, že jeho názor na Tita není jednoznačný. Ocenil jeho protifašistický odboj i odvahu postavit se Stalinovi, ale kritizoval jeho politiku a politické represe. S těmi měl rodinnou zkušenost, když jeho starší bratr Stevan Bulajić, který byl také významným scenáristou a intelektuálem, byl uvězněn v táboře Goli Otok poté, co veřejně kritizoval komunistickou elitu za nakupování v diplomatických obchodech, které disponovaly výrobky, jež v běžných jugoslávských obchodech nebyly dostupné. V 90. letech Bulajić aktivně podporoval snahu Chorvatska o nezávislost a později i stejnou snahu Černé Hory. Silně též bojoval za členství Černé Hory v NATO. Po vzniku Černé Hory jako samostatného státu doprovázel tehdejšího chorvatského prezidenta Stjepana Mesiče při jeho historickém setkání s černohorským prezidentem Milo Dukanovičem. Setkání bylo považováno za zlom ve vztazích obou zemí a za symbol prozápadní orientace nového státu. V roce 2018 podpořil Mila Dukanoviče v kampani, v níž Dukanovič usiloval o druhý prezidentský mandát. V roce 2019 byl Bulajić signatářem veřejné výzvy mezinárodnímu společenství, aby odsoudilo „srbskou politickou, náboženskou a mediální kampaň“ zaměřenou prý na „destabilizaci míru a stability v sousední Černé Hoře".[3]
Odkazy
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Veljko Bulajić na Wikimedia Commons
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Veljko Bulajić na anglické Wikipedii.
- ↑ Veljko Bulajić. www.vecernji.hr [online]. 1. 12. 2016 [cit. 2021-03-21]. Dostupné online. (chorvatsky)
- ↑ Venice Film Festival (1964). IMDb [online]. [cit. 2021-03-21]. Dostupné online.
- ↑ Apel osude ugrožavanja mira u Crnoj Gori i regionu potpisalo 120 javnih ličnosti - Politika - Dnevni list Danas. www.danas.rs [online]. 2019-12-31CET14:48:42+01:00 [cit. 2021-03-21]. Dostupné online. (srbsky)
