Veljko Bulajić (22. března 1928 Vilusi3. dubna 2024 Záhřeb) byl černohorsko-chorvatský filmový režisér, který pracoval po většinu života v Chorvatsku a proslavil se především v časech Jugoslávie výpravnými válečnými filmy s partyzánskou tematikou, v nichž začasto nechyběly hvězdy světového filmu. Lákala ho ale i jiná historická témata. Čtyři nejnavštěvovanější filmy v dějinách jugoslávské kinematografie natočil právě Bulajić (Kozara, Vlak bez voznog reda, Atentat u Sarajevu, Bitka na Neretvi).[1] Bitka na Neretvi, s Francem Nerem v hlavní roli, se v roce 1970 dočkala nominace na Oscara za nejlepší zahraniční film. Film Sarajevský atentát z roku 1975, s Christopherem Plummerem či Maximilianem Schellem v hlavních rolích, byl natočen v koprodukci s Československem a za účasti řady českých tvůrců (kameraman Jan Čuřík, hudební skladatel Luboš Fišer, herci Jan Hrušínský, Libuše Šafránková, Ivan Vyskočil, Otomar Korbelář ad.) Věnoval se i dokumentu, celovečerní dokumentární film o zemětřesení Skopje 63 mu vynesl cenu Kalinga od UNESCO a cenu za nejlepší dokument (San Marco) na festivalu v Benátkách roku 1964.[2] Snímek uspěl i na několika dalších festivalech. Vystudoval film v Itálii, v Centro Sperimentale v Římě, absolvoval roku 1959. Poté dělal asistenta mj. Federico Fellinimu a Vittorio De Sicovi, než se vrátil do Jugoslávie.

Veljko Bulajić
Narození22. března 1928
Vilusi
Úmrtí2. dubna 2024 (ve věku 96 let)
Záhřeb
BydlištěZáhřeb
Alma materExperimental Centre of Cinematography
Povoláníscenárista, filmový režisér a filmový herec
OceněníSitges Film Festival Best Director award (1980)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Politika

editovat

Bulajić se vždy angažoval v politických otázkách. S odbojem za druhé světová války, o němž pak tak často točil, měl i osobní zkušenost a ztratil v něm bratra. Za socialistické éry byl považován za blízkého přítele prezidenta Josipa Broze Tita, s nímž natočil mnoho dokumentárního materiálu (o autorská práva na něj pak po pádu komunismu vedl právní spor s chorvatskou veřejnoprávní televizí). Po pádu socialismu Bulajić však uvedl, že jeho názor na Tita není jednoznačný. Ocenil jeho protifašistický odboj i odvahu postavit se Stalinovi, ale kritizoval jeho politiku a politické represe. S těmi měl rodinnou zkušenost, když jeho starší bratr Stevan Bulajić, který byl také významným scenáristou a intelektuálem, byl uvězněn v táboře Goli Otok poté, co veřejně kritizoval komunistickou elitu za nakupování v diplomatických obchodech, které disponovaly výrobky, jež v běžných jugoslávských obchodech nebyly dostupné. V 90. letech Bulajić aktivně podporoval snahu Chorvatska o nezávislost a později i stejnou snahu Černé Hory. Silně též bojoval za členství Černé Hory v NATO. Po vzniku Černé Hory jako samostatného státu doprovázel tehdejšího chorvatského prezidenta Stjepana Mesiče při jeho historickém setkání s černohorským prezidentem Milo Dukanovičem. Setkání bylo považováno za zlom ve vztazích obou zemí a za symbol prozápadní orientace nového státu. V roce 2018 podpořil Mila Dukanoviče v kampani, v níž Dukanovič usiloval o druhý prezidentský mandát. V roce 2019 byl Bulajić signatářem veřejné výzvy mezinárodnímu společenství, aby odsoudilo „srbskou politickou, náboženskou a mediální kampaň“ zaměřenou prý na „destabilizaci míru a stability v sousední Černé Hoře".[3]

Externí odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Veljko Bulajić na anglické Wikipedii.

  1. Veljko Bulajić. www.vecernji.hr [online]. 1. 12. 2016 [cit. 2021-03-21]. Dostupné online. (chorvatsky) 
  2. Venice Film Festival (1964). IMDb [online]. [cit. 2021-03-21]. Dostupné online. 
  3. Apel osude ugrožavanja mira u Crnoj Gori i regionu potpisalo 120 javnih ličnosti - Politika - Dnevni list Danas. www.danas.rs [online]. 2019-12-31CET14:48:42+01:00 [cit. 2021-03-21]. Dostupné online. (srbsky)