Vandalská válka

válečný konflikt mezi Východořímskou a Vandalskou říší z let 533 až 534

Vandalská válka proběhla v letech 533 a 534, kdy Byzantská říše ovládla Vandalské království v severní Africe. Dobývání vedl generál Belisarios, který v září 533 porazil vandalského krále Gelimera v bitvě u desátého milníku, následně bez prolití krve získal Kartágo a v následných bojích definitivně porazil Vandaly a ovládl tak značnou část pobřeží severozápadní Afriky, Sardinii a některé další ostrovy v západním Středomoří.

Vandalská válka

Trváníčerven 533 – březen 534
MístoSeverní Afrika, Sardinie
VýsledekDobytí Vandalského království Byzantskou říší
Strany
Byzantská říše Vandalské království
Lídři
Belisarios Gelimer
Síla
10 000 pěšáků

5 000 – 7 000 jezdců

30 000 – 4 0000

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pozadí

editovat

Vandalové vpadli do Afriky v roce 428 u dnešního Tangeru a v roce 439 dobyli Kartágo. Vandalové ovládali část pobřeží dnešního Tuniska a Alžírska, Sardinii, Korsiku a Baleáry. Východořímská říše se snažila získat území zpět, v roce 468 východořímský císař Basiliskos vedl společnou západořímskou a východořímskou flotilu proti Vandalům, ovšem Vandalové v námořní bitvě vyhráli, v důsledku čehož císař Zenon uzavřel s Vandaly mírovou smlouvu.[1] Vandalové vyznávali ariánství a utlačovali chalkedonské křesťany. V letech 523530 vládl Vandalskému království král Hilderich, který udržoval dobré vztahy s Byzantskou říší a zrušil pronásledování chalkedonských křesťanů. Roku 527 se byzantským císařem stal Justinián.

V roce 530 byl Hilderich svržen a na trůn nastoupil Gelimer. Justinián požadoval propuštění Hildericha a dovolení mu odjet do azylu do Konstantinopole. Gelimer ultimátum odmítl splnit. Gelimer začal ve strachu z povstání popravovat svoji šlechtu.[2] Vandalský správce Sardinie Godas proti Gelimerovi povstal a prohlásil se vládcem Sardinie. V Tripolitanii proti Vandalům povstali Berbeři v čele s Pudentiem.[3] Gelimer poslal svého bratra Tzaza potlačovat povstání na Sardinii.[4]

Příprava

editovat
 
Mozaika císaře Justiána a předních mužů z jeho státní správy v bazilice San Vitalle v Ravenně. Belisarios stojí z našeho pohledu vlevo od Justiniána.

Císař Justinián pro tažení proti Vandalům pověřil generála Belisaria, jelikož zvítězil nad Sasánovskou Persií v bitvě u Dary a potlačil povstání Níká a byl by schopen udržet přízeň obyvatel severozápadní Afriky díky schopnosti se snadno domluvit (Belisarios byl rodilý mluvčí latiny) a schopnosti udržet své jednotky na uzdě. [3] Gelimer poslal svého bratra Tzaza potlačovat povstání na Sardinii.[5] Belisaria doprovázela manželka Antonina a historik Prokopios. Gelimer poslal svého bratra Tzaza potlačovat povstání na Sardinii.[6] Belisarova armáda čítala 10 000 pěšáků (ze stálé armády comitatenses i spojenců foedaratů), 500 jezdců, 2 000 bucellari, elitního sboru, 600 Hunů a 400 Herulů.[7]

Dne 1. července armáda opustila Dardanely. Při přijímání posil v Methoni na Peloponésu zemřelo 500 vojáků na úplavici ze špatně upečeného chlebu. Během přistání v Katánii se Byzantinci dozvěděli, že vandalská armáda bojuje na Sardinii.[8]

 
Mince s vyobrazením vandalského krále Gelimera.

Byzantské vojsko se vylodilo u města Chebba jižně od Kartága. Belisarios se prezentoval jako osvoboditel od vandalské nadvlády. Prokopius uvádí: „Vojáci se chovali uměřeně, nezačali žádné nespravedlnosti, ani neučinili nic z cesty a Belisarios tím projevil velkou mírnost a laskavost, získal Libyjce na svou stranu tak dokonale, že se poté vydal na cestu jako ve své vlastní zemi".[8] Armáda postupovala pevninou na sever podél pobřeží doprovázená flotilou, která plula poblíž armády. Gelimer se dozvěděl o vylodění Byzantinců a nechal popravit Hildericha i s jeho rodinou.

Bitva u desátého milníku

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Bitva u desátého milníku.
 
Plánek bitvy u desátého milníku

Byzantská a vandalská armáda se setkaly u desátého milníku na jih od Kartága. K bitvě došlo 13. září 533 v jižní části dnešní aglomerace města Tunis. Byzantská armáda rychle porazila armádu Vandalů.

Vstup do Kartága

editovat

Po vítězství u desátého milníku jezdectvo Jana Arména rychle pádilo ke Kartágu a pěchota šla pomaleji za ním. Obyvatelé Kartága otevřeli brány města Byzantincům. Belisarios se obával, zda se nejedná o léčku, tak nařídil armádě přes noc počkat poblíž města. Obyvatelé vítali Belisaria jako osvoboditele. Belisarios vojákům zakázal plenění města a zabíjení obyvatel. Vojáci opravili hradby kvůli očekávanému příchodu Gelimera. Flotila vplula do jezera Tunis. Belisarios dle Prokopia přišel do Gelimerova královského paláce a snědl jeho připravenou večeři. Do Kartága přišli vyslanci několika berberských kmenů a slíbili věrnost Belisariovi.[9]

Tzazon se vrátil ze Sardinie a přistál severně od Kartága a spojil své síly s Gelimerem. Gelimier zničil akvadukty vedoucí vodu do Kartága a infiltroval do města několik špionů. Špioni se snažili přesvědčit Huny, ať se vzbouří, ale po slibu, že se po válce budou moci vrátit z Afriky do své domoviny zůstali věrni Byzantské říši.[10]

Bitva u Tricamarum

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Bitva u Tricamarum.

Vandalové si postavili tábor před branami Kartága několik stovek metrů jihozápadně od pahorku Byrsa. Jezdectvo Jana Arména přitáhlo k vandalskému táboru a Vandaly rychle porazilo. Gelimer se svými věrnými vzal věci z tábora a uprchl.[11]

Hon na Gelimera

editovat

Jan Armén pět dní pronásledoval Gelimera, ale nakonec zemřel při nehodě. Gelimer uprchl do Hippo Regius a dále do horské vesnice Medeus obývané jeho spojeneckými Berbery. Belisarios vyslal 400 mužů k obležení Gelimera.[12] Gelimerům věrný Bonifatius chtěl odvést královský poklad z Hippo Regius do Vizigótské Hispánie, což ovšem kvůli nepříznivým větrům nestihl, a tak poklad předal Byzantincům výměnou za svoji bezpečnost. Následně se vandalská posádka v Hippo Regius bez boje vzdala Belisariovi pod podmínkou dobrého zacházení. Byzantská říše rychle získala kontrolu nad jednotlivými vandalskými městy v Africe, na Sardinii, Korsice a Baleárech. Obléhání Gelimera v Atlasu se protáhlo přes zimu, obě strany konfliktu trpěly hladem a zimou. Byzantinci se pokusili o útok, ale byli odraženi. Nakonec byla podepsána dohoda, že se Gelimer vzdá, bude transportován do Kartága a bude mu zajištěna bezpečnost.[12]

Následky

editovat
 
Území získané Byzantské říší vítězstvím ve vandalské válce.

Někteří důstojníci rozšířili údajnou informaci, že Belisarios chce vytvořit v Africe vlastní království. Justinián chtěl otestovat pravdivost této zprávy tím, že Belisarovi napsal, ať si vybere, zda zůstane v Africe nebo se vrátí do Konstantinopole. Belisarios se rozhodl se vrátit do Konstantinopole, přivezl s sebou i zajatého Gelimera.[13] Belisariovi byl v Konstantinopoli složen triumf. Belisarios přivezl do Konstantinopole královský poklad, včetně předmětů uloupených Vandaly v Římě v roce 455, mezi kterými byla i menora z Druhého jeruzalémského chrámu. Gelimer byl propuštěn a získal pozemky v Galacii.[12]

Obnovení římské nadvlády v Africe

editovat

Císař Justinián ve svém zákoníku uvedl: "Naši předchůdci si tuto Boží přízeň nezasloužili, protože jim nejen nebylo dovoleno osvobodit Afriku, ale dokonce viděli, jak byl samotný Řím zajat Vandaly a všechny císařské insignie odtud odvezeny do Afriky. Nyní nám však Bůh ve svém milosrdenství předal do našich rukou nejen Afriku a všechny její provincie, ale také císařské insignie, které nám poté, co byly odebrány při dobytí Říma, vrátil."

Vandalům bylo zakázáno zastávat úřady a došlo k restitucím majetku jeho dřívějším majitelům. Majetky ariánské církve byly vyvlastněny. Byzantští vojáci si brali za manželky vdovy po zemřelých vandalských vojácích. Došlo k obnovení jednotlivých římských provincií.[13] Byzantská říše kontrolovala pobřeží přibližně k dnešnímu městu Oran, dále na západ Byzantská říše ovládala jen poloostrov Tingitan. Zbytek pobřeží a vnitrozemské oblasti byly pod kontrolou berberských států. Následně probíhaly moje mezi Byzantskou říší a částí Berberů. Další rok po porážce Vandalů vypukla gótská válka mezi Byzantskou říší a Ostrogóty, která se od vandalské války velice lišila svoji délkou a ztrátami obyvatelstva, probíhala v letech 535554 a během ní Byzantská říše získala kontrolu nad Itálií.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vandalic War na anglické Wikipedii.

  1. BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 125–126. (angličtina) 
  2. BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 390. (angličtina) 
  3. a b HUGHES, Ian. Belisarius: The Last Roman General. Yardley. [s.l.]: PA: Westholme Publishing, LLC, 2009. ISBN 978-1-59416-528-3. S. 72. 
  4. BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 128. (angličtina) 
  5. BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 74–75. (angličtina) 
  6. BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 129. (angličtina) 
  7. BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 127. (angličtina) 
  8. a b BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 130. (angličtina) 
  9. BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 135. (angličtina) 
  10. BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 136. (angličtina) 
  11. BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 137. (angličtina) 
  12. a b c BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 138. (angličtina) 
  13. a b BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 139. (angličtina)