Víly ze Stříbrného pramene
Víly ze Stříbrného pramene (v německém originále Die Nymphen der Silberquelle) je zpěvohra (singspiel, podle divadelní vývěsky „hra s áriemi a sbory“) o třech jednáních českého skladatele Josefa Lipavského. Libreto k ní napsal anonymní autor („přítel divadla“), později jmenovaný jako Ernst Theodor Freund[1], „podle pohádky z dávnověku“.[2] Premiéru této zpěvohry uvedlo 24. září 1794 vídeňské Divadlo ve Freihausu vedené Emanuelem Schikanedrem.[3] Hlavní roli rusalky Sirdy zpívala Josepha Hoferová (1758–1819), sestra Constanze Mozartové a sestřenice Carla Marie von Webera.[2]
| Víly ze Stříbrného pramene | |
|---|---|
| Die Nymphen der Silberquelle | |
 Vývěska k opeře Víly ze Stříbrného pramene | |
| Základní informace | |
| Žánr | singspiel („hra s áriemi a sbory“) |
| Skladatel | Josef Lipavský |
| Libretista | Ernst Theodor Freund |
| Počet dějství | 3 |
| Originální jazyk | němčina |
| Premiéra | 24. září 1794 Vídeň, Divadlo ve Freihausu |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Charakteristika a historie
editovatVíly ze Stříbrného pramene je zpěvohra na fantastické, pohádkové téma, jaká byla v 90. letech 18. století ve vídeňském lidovém divadle oblíbená; podobné kusy psali pro Schikanederův Freihaustheater například Wolfgang Amadeus Mozart, Franz Xaver Süssmayr nebo Peter Winter, pro konkurenční Marinelliho Divadlo v Leopoldstadtu zase Wenzel Müller nebo Ferdinand Kauer. Jedná se o nikoli jedinou, ale nejvýznamnější Lipavského zpěvohru; hříčka Polepšený šotek (Der gebesserte Hausteufel) se hrála jen jako amatérské dobročinné představení v Korneuburgu, o zpěvohře Bernardon (jméno komické postavy soudobého vídeňského divadla) nejsou žádné bližší zprávy[4] a zmínky o zpěvohře Hledač pokladů (Der Schatzgräber) v novějších pramenech[5] jsou mylné, od Lipavského je známo pouze klavírní rondo na téma z Méhulovy stejnojmenné opery (Le Trésor supposé)[6].
Text ani hudba Vil ze Stříbrného pramene se nezachovaly, zato však doklady o jejím uvádění. Hudební ročenka Vídně a Prahy (Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag) na rok 1796 píše, že mezi aktivní skladatele patří „Lipavský, zručný klavírní mistr, z jehož skladeb zvláštní obliby mezi znalci dosáhla opera Stříbrný pramen, jež byla uvedena na Vídeňce“.[7] Tuto zprávu o vídeňském úspěchu opakuje ve svém lexikonu i Bohumír Jan Dlabač,[4] potvrzuje ji však i řada uvedení mimo Vídeň. 4. ledna 1795 se Víly ze Stříbrného pramene poprvé hrály v Městském divadle v Brně,[8] 4. a 16. ledna 1796 pak v Městském divadle v Olomouci – i tam se podle zprávy v Allgemeines europäisches Journal líbily.[9] Ještě 5. listopadu 1803 se Víly hrály v Celovci.[1]
Zato spisovatel a statistik Joseph Rohrer (1769-1828) si ve své knize Neuestes Gemählde von Wien (1797) stěžoval na „bláznivé řeči, mimickou hru a pouliční nápěvy“ mj. ve Vílách ze Stříbrného pramene, jimž dává ženská část publika přednost před činoherní klasikou.[10]
Postavy a první představitelé
editovat- Sirda, ochranná víla Stříbrného pramene – Maria Josepha Hofer (roz. Weber)
- Elga, její dcera – Perrier (Perier)
- Therbal, pastýř – Gregor Murschhauser
- Astur, Therbalův syn – Frasel
- Rosa, Therbalova dcera – Hofmann
- Berthold, Asturův pacholek – (Karl) Schikaneder ml.
- Slečna Adelheid von Wunimon – Mischel
- Rytíř Konrad – Schuster
- Duch rytíře Melchiora Köthnera – Mayer
- Unko, Sirdin služebný duch – Werther
- Uda, Sirdina víla – Ruth
- Hadula, Sirdina víla – Hennbök
- Kunz, zbrojnoš rytíře Konrada – Rotter
- První Adelheidina dáma – Maria Anna Sartory (Sartori)
- Druhá Adelheidina dáma – Murschhauser
- Třetí Adelheidina dáma – Winter
- Kupido – malý Schikaneder
- Géniové, víly, rytíři, komorné, zbrojnoši[2]
Reference
editovat- ↑ a b ANTESBERGER, Günther. Klagenfurter Musikleben in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts. Klagenfurt: Magistrat d. Landeshauptstadt Klagenfurt, Kulturamt, 1978. 296 s. S. 103. (německy)
- ↑ a b c Podle vývěsky k repríze 6. října 1794: Heute Montag den 6ten Oktober 1794… [online]. Wien: Wienbibliothek im Rathaus, 2024 [cit. 2024-12-12]. Dostupné online. (německy)
- ↑ KRZESZOWIAK, Tadeusz. Freihaustheater in Wien 1787-1801 : Wirkungsstätte von W. A. Mozart und E. Schikaneder. Wien: Böhlau, 2009. 496 s. ISBN 9783205777489. S. 432. (německy)
- ↑ a b DLABAČ, Bohumír Jan. Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theile auch für Mähren und Schlesien. Svazek 2 (J–R). Praha: Panský stav Království českého, 1815. 620 s. Dostupné online. S. 207. (německy)
- ↑ Např. ROSS GRIFFEL, Margaret. Operas in German. 2018: Rowman & Littlefield Publishers, 2018. 1050 s. ISBN 9781442247970. S. 7. (anglicky), Die Oper in Italien und Deutschland zwischen 1770 und 1830 – Der Schatzgräber oder der Äpfeldieb [online]. Mainz: Johannes Gutenberg-Universität [cit. 2024-12-12]. Dostupné online. (německy)
- ↑ SKAMLETZ, Martin. "Classisches Clavierspiel". Joseph Lipavsky und das Rondo-Fantaisie. In: LEHNER, Michael; MEIDHOF, Nathalie; MIUCCI, Leonardo. Das flüchtige Werk. Pianistische Improvisation der Beethoven-Zeit. Schliengen: Edition Argus, 2019. ISBN 978-3-931264-92-5. (německy)
- ↑ Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag. Praha: Johann Nepomuk Ferdinand Ritter von Schönfeld, 1795. 194 s. Dostupné online. S. 40. (německy)
- ↑ Uibersicht der vorzüglichsten deutschen Bühnen. Brünn. Aufgeführte Stücke im Monat Dezember 1794, und Jäner 1795. Allgemeines europäisches Journal. 1795, roč. 2, čís. 1, s. 206. Dostupné online [cit. 2024-12-12]. (německy)
- ↑ Olmütz. Aufgeführte Stücke im Monat Jäner 1796. Allgemeines europäisches Journal. 1796, roč. 3, čís. 1, s. 177–179. Dostupné online [cit. 2024-12-12]. (německy)
- ↑ ROHRER, Joseph. Neuestes Gemählde von Wien. Wien: Aloys Doll, 1797. 208 s. Dostupné online. S. 179. (německy)