Wikipedie

Václav Řezáč

český romanopisec a spisovatel knížek pro děti
Další významy jsou uvedeny na stránce Václav Řezáč (rozcestník).

Václav Řezáč, vlastním jménem Václav Voňavka (5. května 1901 Praha[1] – 22. června 1956 tamtéž[2]), byl český spisovatel.

Václav Řezáč
Václav Řezáč (časopis Hlas revoluce, 1951)
Václav Řezáč (časopis Hlas revoluce, 1951)
Narození5. května 1901
Praha, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí22. června 1956 (ve věku 55 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníHřbitov Šárka
Povoláníspisovatel, novinář a vydavatel
Politická stranaKomunistická strana Československa
ChoťEma Řezáčová
DětiIvan Řezáč
Tomáš Řezáč
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Mládí

editovat

Václav Řezáč, původním jménem Václav Voňavka, se narodil v rodině drožkáře Josefa Voňavky (1859–1904[3]) a matky Marie, rozené Martínkové, původem ze Smržova u Lomnice nad Lužnicí (1871–??). Starší bratr Josef se narodil roku 1886.[4]

Vyrůstal ve staroměstské části Na Františku, jeho otec zemřel, když mu byly tři roky.[5][p 1] Matka pracovala jako pradlena a později domovnice. Znovu se provdala za strojníka Josefa Hagelbauera (1876–??) a rodina se přestěhovala na Nové Město.[6] Vztah Václava Řezáče s otčímem byl nedobrý, nenávistný a promítl se i do jeho pozdější tvorby (Větrná setba, Černé světlo).[7] Za první světové války byl nevlastní otec na frontě a rodina žila jen z příjmů matky – pradleny a domovnice.

Václav Řezáč maturoval v roce 1919 na reálce v Ječné ulici, poté absolvoval abiturientský kurs obchodní akademie a v letech 1920–1940 pracoval na Státním úřadu statistickém.

Rodinný život

editovat

V roce 1920 se tehdejší Václav Voňavka seznámil s Emou Řezáčovou (1903–1997), která tehdy pracovala jako redaktorka v nakladatelství Karel Šolc. V roce 1923 se s ní oženil a převzal její příjmení. V manželství se narodili synové Ivan (1924–1977 hudební skladatel) a Tomáš (1935–1992, normalizační novinář).

První republika a Protektorát

editovat

V letech 1924–1926 žili manželé Řezáčovi v Řevnicích, předtím i potom v Praze. V roce 1932 se přestěhovali do své nové funkcionalistické vily v komplexu Na Babě.[8] Od dvacátých let přispíval Václav Řezáč z existenčních důvodů do českých periodik jako Lumír či Světozor.

 
Pomník spisovatele Václava Řezáče v obci Perštejn

Ve třicátých letech 20. století se stal úspěšným spisovatelem, jeho Kluci, hurá za ním vycházeli v roce 1933 na pokračování v příloze nedělních Lidových novin.[9] Kritika jeho knihy přijímala příznivě.[10]

V období Protektorátu vydal svá vrcholná díla. Když v roce 1942 vyšla publikace Almanach české knihy, Lidové noviny jmenovaly Václava Řezáče na prvním místě mezi opomenutými členy „první gardy české literatury“.[11]

V letech 1940–1945 byl redaktorem Lidových novin, kde vedl dětskou rubriku a přispíval fejetony.[7][12]

Po druhé světové válce

editovat

Od roku 1945 pracoval spolu s Janem Drdou jako redaktor v deníku Práce. Zveřejňoval zde též i reportáže z Kadaňska, kam později umístil děj svého románu Nástup.[7] Od září 1945 se stal jedním z dramaturgů barrandovské skupiny Karla Feixe, v letech 1948–1949 byl členem výrobní skupiny Řezáč–Fábera–Šmída. Podle jeho námětů a scénářů byla po válce natočena řada filmů, film Rozina sebranec byl natáčen již za války a dokončen po osvobození.[13]

Od roku 1949 do své smrti byl ředitelem nakladatelství Československý spisovatel.

Komunistické aktivity a ocenění

editovat

V poválečném období představovali komunisté Jan Drda a Václav Řezáč jedny z hlavních opor režimu ve spisovatelských řadách; oba byli místopředsedy Syndikátu českých spisovatelů.[p 2]

V roce 1946 podepsal Řezáč prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění.[14] Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[15] Později podepsal Řezáč prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[16] V únoru 1948 byl členem akčního výboru Syndikátu českých spisovatelů za KSČ, kromě něj byli v tomto výboru i další komunisté, např. Jan Drda, Vítězslav Nezval, Marie Majerová, Jan Mukařovský... Na svém prvním zasedání, konaném dne 26. února 1948, se akční výbor usnesl o znárodnění tiskáren i nakladatelských podniků a rovněž zahájil čistky v řadách autorů ze svých řad.[17] Činnost akčního výboru popisuje ve své vzpomínkové knize i spisovatel A. C. Nor.[18]

Od roku 1949 byl Václav Řezáč členem představenstva Svazu československých spisovatelů (SČSS) a působil i v nakladatelství Svoboda.[19][20] Stanovy SČSS byly formulovány v lednu 1949 a za předsednictví Řezáče se při tvorbě stanov postupovalo tak, že byly předčítány stanovy Svazu sovětských spisovatelů a přizpůsobeny českým poměrům.[15] Komunistickým režimem byl Václav Řezáč oceněn v roce 1951 Státní cenou Klementa Gottwalda.[19]

Dílo

editovat

V začátcích literární dráhy (1921–1926) psal Václav Řezáč verše, některé byly uveřejněny časopisecky,[21] knižně je nevydal.

Ve třicátých letech tvoří významnou část tvorby Václava Řezáče literatura pro děti – Kluci, hurá za ním a Poplach v Kovářské uličce, obě díla ilustrovaná Josefem Čapkem. Vrcholné období tvorby spadá do válečných let, kdy napsal psychologické romány Černé světlo, Svědek a Rozhraní.

V poválečném období tvořil v duchu socialistického realismu a jeho tvorba zdaleka nedosahovala úrovně předchozích děl.[15] Věnoval se především budovatelským románům ze současnosti o osidlování pohraničí po vysídlených Němcích. Zatímco v románu Nástup byl díky Řezáčovým schopnostem prvotní ideologický cíl ještě skryt, druhý díl Bitva již nese jasné rysy schematismu.[7]

Příspěvky do periodik

editovat

Další příspěvky se objevovaly v řadě časopisů a deníků od roku 1922 až do autorovy smrti. Vycházely též pod pseudonymy R. Nový, –vč–, V. Ř. a vř.[7]

Knižní vydání

editovat
 
Památeční talíř pochodu Za Nástupem Václava Řezáče
  • Fidlovačka (1933), básně pro děti k obrázkům Josefa Lady.
  • Poplach v Kovářské uličce (1934) – povídka pro děti, ilustroval Josef Čapek
  • Kluci, hurá za ním (1934) – povídka pro děti, ilustroval Josef Čapek
  • Větrná setba (1935) – autobiografický román o dospívání za 1. světové války.
  • Slepá ulička (1938) – psychologický román o osudech několika lidí z různých společenských vrstev během krize po 1. světové válce.
  • Na pouti (1939), básně pro děti k obrázkům Josefa Lady.
  • Černé světlo (1940) – román, příběh touhy po moci, síle, manipulování s lidmi a dobrém postavení, zároveň příběh intrik, zbabělosti, neupřímnosti a slabosti. Hlavní hrdina Karel Kukla byl již od nejranějších dětských let slabý, neduživý hoch, který hledal své útočiště před okolním světem u své matky, a právě jeho slabost a zdánlivá bezmocnost se stala zdrojem touhy ovládat silné – nenápadně stát v pozadí, zdánlivě do ničeho nezasahovat a zároveň vše řídit.
  • Svědek (1943) – román jehož hlavní hrdina Kvis (latinsky quis – někdo) trpí pocitem méněcennosti a rozbíjí vztahy jiných.
  • Stopy v písku (1944), fejetony.[22]
  • Rozhraní (1944), román o tichém profesorovi, který píše knihu, jejíž hlavní hrdina je rozverný, a sám se změní ve stylu své vymyšlené postavy.
  • Čarovné dědictví (1946), kniha pro mládež s polopohádkovým symbolickým dějem,
  • Nástup (1951), román, jehož hlavní hrdina Jiří Bagár je vyslán roku 1945 do pohraničí (Kadaňsko), zde se dostává do střetu s nacistickými Němci. Je zde pak popsán jejich odsun a zavedení nového pořádku v kraji.
  • Bitva (1954), román volně navazující na Nástup. Odehrává se v létě 1947 a líčí boj mezi komunistickými a antikomunistickými silami o pohraničí. Autor vycházel spíše z předem daných představ o osidlování než z faktů na místě poznaných.
  • Tváří v tvář (1956), povídky s tematikou odboje a Pražského povstání.
  • Píseň o věrnosti a zradě (1956), torzo románu, text připravený z autorovy pozůstalosti.
  • Pohádky (1957), posmrtně.
  • O pravdě umění a pravdě života (1960), posmrtně vydaný výbor z autorových teoretických a kritických statí.
  • La bella Boema (1979), do té doby nepublikovaná novela o Mozartovi.
  • Cestou pravdy umění a pravdy života (1981), texty z autorova deníku.

Filmografie

editovat

Scénář

editovat

Námět (výběr)

editovat

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Některé zdroje mylně uvádějí, že Josef Voňavka zemřel, když byly synovi dva roky. Novinová zpráva upřesňuje, že zemřel na kozlíku své drožky.
  2. ↑ Nepřímé zdroje uvádějí, že se této dvojici přezdívalo posměšně Drzáč (např. Jan Nejedlý, Jakub Šofar: Po práci legraci [1])

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Spisovatel Václav Řezáč zemřel. Rudé právo. 23. 6. 1956, s. 1. Dostupné online. 
  3. ↑ Matriční záznam o úmrtí Josefa Voňavky
  4. ↑ Policejní přihlášky, Praha, rodina Josefa Voňavky
  5. ↑ Zemřel na kozlíku. Národní politika. 29. 12. 1904, s. 3. Dostupné online. 
  6. ↑ Policejní přihlášky, Praha, Josef Hagelbauer
  7. ↑ a b c d e OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, M-Ř. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3. Kapitola Václav Řezáč, s. 1389–1392. 
  8. ↑ iDnes: Pražská Baba. Funkcionalistický unikát, který nemá obdoby.
  9. ↑ Lidové noviny dětem. Lidové noviny. 31. 1. 1936, s. 5. Dostupné online. 
  10. ↑ Nové knihy pro děti. Lidové noviny. 10. 12. 1933, s. 9. Dostupné online. 
  11. ↑ Na okraj Almanachu české knihy 1942. Lidové noviny. 8. 2. 1943, s. 3. Dostupné online. 
  12. ↑ např. Václav Řezáč: Tramvajový lístek. Lidové noviny. 11. 1. 1942, s. 3. Dostupné online. 
  13. ↑ ŠEFRANÁ, Věra Adina. Česká filmová dramaturgie pod dohledem ideologie 1945-1955. Olomouc, 2012. Dizertační práce. Univerzita Palackého, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Tomáš Hlobil.
  14. ↑ Rudé právo, 15. 5. 1946 (ročník 26, č. 113), str. 1
  15. ↑ a b c KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu 1945–1956. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. 663 s. (Malá řada kritického myšlení). ISBN 978-80-7215-055-7. S. 175, 279, 372. 
  16. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 151. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistiské strany Československa, 1948 [cit. 2024-11-07]. 8 17, s. 151. Dostupné online. 
  17. ↑ KNAPÍK, Jiří. Únor a kultura: sovětizace české kultury 1948–1950. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 359 s. (Otazníky našich dějin). ISBN 978-80-7277-212-4. S. 20–24. 
  18. ↑ [NOR, A. C. Život nebyl sen 1 a 2. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-068-3. S. 577–578 a j.. ]
  19. ↑ a b KNAPÍK, Jiří. Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948-1953: biografický slovník stranických a svazových funkcionářů, státní administrativy, divadelních a filmových pracovníků, redaktorů--. Praha: Libri, 2002. 278 s. ISBN 978-80-7277-093-9. OCLC ocm50289035 S. 209. OCLC: ocm50289035. 
  20. ↑ Z činnost Svazu čs. spisovatelů. Literární noviny. 7/1952, s. 10. Dostupné online. 
  21. ↑ Václav Voňavka: Děvčátku, Maminka. Lumír. 5/1922, s. 273. Dostupné online. 
  22. ↑ Zrcadlo skrytých životů (recenze). Lidové noviny. 28. 12. 1942, s. 5. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, M-Ř. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3. Kapitola Václav Řezáč, s. 1389–1392. 
  • PETERKA, Radek. Proměny románové poetiky Václava Řezáč. Praha, 2010 [cit. 2017-08-18]. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Pavel Janoušek. Dostupné online.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_Řezáč&oldid=24372620“