Ulfeldtové

dánský šlechtický rod

Ulfeldtové (též jako Uhlefeldt nebo Ulefeld apod.) je jméno starobylého vyhaslého dánského šlechtického rodu. V letech 1635 a 1641 získali členové rodu hraběcí titul. Rod byl známý svým vlivem v 16. a 17. století v domovském Dánsku, ale také v českých zemích.

Ulfeldtové
Rodový erb Ulfeldtů
ZeměDánské královstvíDánské království Dánské království, České královstvíČeské království České království
Tituly
  • hrabata
  • říšská hrabata
Poslední vládceAntonín Corfitz z Ulfeldu (1699-1769)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie rodu

editovat
 
Zámek Brodek u Prostějova, hlavní sídlo Antonína Corfitze z Ulfeldu v letech 1733–1766.
 
Palác Ulfeldů ve Vídni

Rod Ulfeldtů je doložen nejdříve v roce 1186, kdy je v darovací listině krále Knuda Valdemarsena zmiňován jistý Strange, jehož syn Petr Strangesen († 1241), ženatý s Ingeborg, dcerou generála Esberna Snarea, nesl v roce 1230 rodový erb. Jeho bratr Niels Strangesen, o němž není téměř nic známo, byl otcem velkobaliva Absalona Nielsena († 1305), který v roce 1284 používal pečeť s rodovým erbem Ulfeldtů.

Říšský dvorský hofmistr, říšský hrabě Korfic z Ulfeldtu (1606-1664) získal panství Choustníkovo Hradiště a v roce 1641 byl přijata do stavu říšského hraběte. Korfic z Ulfeldtu byl ženatý s Eleonorou Kristýnou (1621-1698), s níž měl deset dětí, včetně kanovníka, hraběte Kristiána z Ulfeldtu (1637-1688) a císařského generála a komorníka, Lea z Ulfeldtu (1651-1716), jehož syn, dvorský a státní kancléř, říšský hrabě Antonín Corfitz z Ulfeldu (1699-1769), na Golčově Jeníkově, Brodku atd. byl posledním mužským potomkem rodu.

Znak měl zpočátku podobu berana či koně, v 16. století však rod poprvé přijal do svého erbu červeného valravna, mytického havrana (napůl orla, napůl vlka).

Rod se spojil s Thun-Hohensteiny, Lobkovici, Sinzendorfy, Valdštejny

Osobnosti rodu

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ulfeldt na dánské Wikipedii.

  1. Clive 2001, 367
  2. Braunbehrens

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat