Tuisto „dvojče“ je mytický prapředek Germánů, otec Manna „člověka“. Je zmiňován na počátku 2. století v díle Germania římského historika Publia Cornelia Tacita

Tuisto jako Tuiscon na ilustraci k životopisné encyklopedii Promptuarii Iconum Insigniorum, cca 1553
Starobylými písněmi, které jsou jejich jediným prostředkem jak si připomenout minulost, oslavují germáni boha Tuistona, zrozeného ze země. Přisuzují mu syna Manna, praotce a zakladatele jejich národa, a Mannovi zas tři syny, podle nichž se nazývají Ingaevonové sídlící nejblíže k Oceánu, Hermionové ve vnitrozemí a Istaveoni, což jsou všichni ostatní. Někteří tvrdí, vždyť s dávnými časy lze nakládat libovolně, že bylo více božích synů a víc názvů kmenů – Marsové, Gambriviové, Suebové, Vandiliové, to prý jsou pravá starobylá jména.[1]

Jméno Tuisto je spojována s výrazem pro číslo „dvě“ či překládáno jako „dvojče“ a připomíná tak jméno prvotního obra Ymiho v severské mytologii, které má snad význam „zdvojený“. Tato jména nejspíše odkazují na hermafroditismus prvotní bytosti, která sama sebou zplodila dalšíbytosti, v Tuistově případě člověka Manna, v případě Ymiho pár hrímthursů – jinovatkových obrů. Na rozdíl od Ymiho prezentovaného v negativním světle však byl Tuisto ctěn jako božstvo. Jaan Puhvel vykládá tři kmeny zrozené z Manna v duchu trojfunkční hypotézy jako tři stavy germánské společnosti. Taktéž považuje považuje vztah otec – syn mezi Tuistem a Mannem za druhotný, původně se mělo jednat o bratry, přičemž druhý zabil prvního a stvořil tak svět. Kromě Ymiho Tuistovo jméno souvisí nejspíše také s římským Remem, védským Jamou a avestánským Džamšídem.[2][3]

Reference

editovat
  1. TACITUS, Publius Cornelius. Z dějin císařského Říma. Praha: Svoboda, 1976. S. 332. 
  2. LINDOW, John. Norse Mythology: A Guide to Gods, Heroes, Rituals, and Beliefs. [s.l.]: Oxford University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0195153828. S. 296. 
  3. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 326.