Trigonometrický polynom
Trigonometrický polynom je v matematice konečná lineární kombinace funkcí sin(nx) a cos(nx) pro přirozená n. Při omezení se na reálné funkce lze pracovat s reálnými koeficienty; v případě komplexních koeficientů není žádný rozdíl mezi takovou funkcí a konečnou Fourierovou řadou.
Trigonometrické polynomy se často používají v numerické matematice a matematické analýze, například při interpolaci periodických funkcí pomocí trigonometrické interpolace. Používají se také pro diskrétní Fourierovu transformaci.
V oboru reálných čísel lze termín trigonometrický polynom považovat za použití analogie: funkce sin(nx) a cos(nx) jsou obdobou jednočlenné báze polynomů. V komplexním případě se za trigonometrické polynomy označují výrazy s kladnými i zápornými mocninami eix.
Formální definice
editovatLibovolnou funkci T tvaru
s pro , nazveme komplexním trigonometrickým polynomem stupně N.[1] Pomocí Eulerova vzorce lze takový polynom přepsat do tvaru
Obdobně výraz
pro a nebo , nazýváme reálným trigonometrickým polynomem stupně N.[2]
Vlastnosti
editovatTrigonometrický polynom lze považovat za periodickou funkci na reálné ose, s periodou rovnou celočíselnému násobku 2 nebo za funkci na jednotkové kružnici.
Důležitou vlastností trigonometrických polynomů je, že jsou husté v prostoru spojitých funkcí na jednotkové kružnici, se supremovou normou[3]; jde o speciální případ Stoneovy–Weierstrassovy věty. Přesněji: pro každou spojitou funkci f a každé ε > 0, existuje trigonometrický polynom T takový, že pro všechna z |f(z) − T(z)| < ε. Fejérova věta říká, že aritmetické průměry částečných součtů Fourierovy řady funkce f konvergují rovnoměrně k f, za předpokladu, že f je spojitá na kružnici, což nám dává explicitní metodu pro nalezení aproximačního trigonometrického polynomu T.
Pokud trigonometrický polynom stupně N není nulová funkce, pak má v jakémkoli intervalu reálných čísel nejvýše 2N kořenů.[2]
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Trigonometric polynomial na anglické Wikipedii.
- ↑ Rudin 1987, s. 88.
- ↑ a b Powell 1981, s. 150.
- ↑ Rudin 1987, Thm 4.25.
Literatura
editovat- POWELL, Michael J. D., 1981. Approximation Theory and Methods. [s.l.]: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-521-29514-7.
- RUDIN, Walter, 1987. Real and complex analysis. 2. vyd. New York: McGraw-Hill. Dostupné online. ISBN 978-0-07-054234-1.