Generativita
Generativita je stadium (etapa) života člověka, jeho zapojení se do společnosti k vytvoření něčeho hodnotného (děti, tvůrčí myšlenky, umění, hmotné statky). Touha tvořit je spojená s přesunutím těžiště zájmu jedince mimo svoji osobu, člověk potřebuje být užitečný někomu jinému.
Osm věků člověka
editovatÚkolem zralé dospělosti je přispívat druhým. Podle E.H. Eriksona (1902-1994) je generativita v prvé řadě zájem o plození a vedení příští generace, ačkoliv jsou jedinci, kteří pro neštěstí nebo proto, že mají speciální a opravdové nadání v jiných směrech, nevyužijí tohoto pudu pro své vlastní potomstvo.[1]
Je to i potřeba něco vytvářet nebo předávat. Generativita zahrnuje i obecně produktivitu, tvořivost. Ctností je něčím konstruktivně a reálně přispět, být prospěšný a pečovat o někoho. Toto stadium je důležité již tím, jak dlouhý časový úsek zabírá. Každý člověk rovněž nemusí umět správně prožívat generativitu, ani když objektivně má vlastní potomstvo.
Neúspěšný vývoj v etapě zralé dospělosti se projevuje stagnací. Objevuje se pocit, že život nemá smysl, nic se nikam nevyvíjí, člověk předčasně uvažuje o jistotách stáří, důchodu, pojištění – stává se předčasně příliš rigidním a nejistým. Přijímá konformní vzorce chování (když nevím co se sebou, udělám to, co se ode mě očekává). Necítí životní naplnění.[2] Kdo se necítí být přínosný druhým, často se začíná zabývat sám sebou nebo se uzavírat ("manžel jako jedináček") a stagnuje, pociťuje selhání a osobní ochuzení.[3]