Teng Li-čchün
Teng Li-čchün (čínsky pchin-jinem Dèng Lìqún, znaky tradiční 鄧力群; 27. listopadu 1915 – 10. února 2015) byl čínský komunistický publicista, ideolog a politik, v 50. a 60. letech působil ve aparátu a tisku Komunistické strany Číny, od konce 70. let postoupil do vysokých politických funkcí, když v letech 1982–1982 vedl oddělení propagandy ústředního výboru KS Číny a v letech 1982–1987 byl tajemníkem sekretariátu ústředního výboru. Koncem 70. let patřil k „mozkovému trustu“ politických a ekonomických expertů kolem Teng Siao-pchinga, od 80. let do své smrti byl jedním z předních představitelů konzervativních komunistických ideologů a publicistů.
Teng Li-čchün | |
---|---|
Narození | 27. listopadu 1915 Kuej-tung |
Úmrtí | 10. února 2015 (ve věku 99 let) Peking |
Alma mater | Pekingská univerzita |
Povolání | politik |
Politická strana | Komunistická strana Číny |
Funkce | vedoucí oddělení propagandy ÚV KS Číny (1982–1985) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
editovatTeng Li-čchün se narodil 27. listopadu 1915 v okrese Kuej-tung na jihovýchodě provincie Chu-nan v rodině majetného statkáře.[1][2] Jeho otec sloužil úřednické zkoušky, ale nestal se úředníkem, místo toho otevřel první školu západního typu v okrese. Teng Li-čchünův starší bratr se stal předsedou nacionalistické provinční vlády.[2] V roce 1935 Teng Li-čchün odešel Pej-pchingu (dnešní Peking), kde se zapsal nejprve na Pekingskou akademii, o rok později nastoupil na Pekingskou univerzitu, kde studoval ekonomii.[1] Stal se studentským aktivistou, zúčastnil se hnutí 9. prosince, vstoupil do Komunistické strany Číny. O rok později odešel z vysoké školy do Jen-anu v Šen-si, tehdejšího centra komunistů studovat a pracovat na ústřední stranické škole, poté působil ve výzkumném úřadu ústředního výboru.
Od roku 1945 pracoval v místním stranickém aparátu v Mandžusku, roku 1949 byl přeložen do Sin-ťiangu, kde v provinčním výboru strany odpovídal za propagandu a kulturu. Podporoval prvního tajemníka provinčního výboru KS Číny Wang Čena v jeho ostrém postupu proti odpůrcům nového režimu a při neméně nekompromisním provádění pozemkové reformy. Postup Wang Čena vzbudil odpor a nesouhlas nejen postiženého obyvatelstva, ale i jeho nadřízených v severozápadním byru ÚV KS Číny (Si Čung-sün a další), kteří v centrálním vedení strany prosadili odvolání Wang Čena i Teng Li-čchüna ze Sin-ťiangu.
Od roku 1952 pracoval v Pekingu v úřadu generálního sekretáře ústředního výboru a pak v sekretariátu ústředního výboru (vedením Teng Siao-pchingem), roku 1958 byl přeložen do redakce stranického teoretického časopisu Rudá vlajka, v níž byl od roku 1959 zástupcem šéfredaktora. Pracoval i jako tajemník místopředsedy ÚV a předsedy ČLR Liou Šao-čchiho. Roku 1966 byl – jako blízký spolupracovník Liou Šao-čchiho – označen za nepřítele strany, který směřuje zemi k návratu kapitalismu,[3] odvolán z funkcí a poslán na venkov pracovat a studovat. S pomocí fyzické práce upevnil své zdraví a založil předpoklad své dlouhověkosti, každodenní tříhodinová četba marxistické i klasické čínské literatury přispěla k jeho teoretickému vzdělání.
Roku 1974 byl politicky rehabilitován a vrátil se do Pekingu, kde ho Teng Siao-pching s dalšími rehabilitovanými experty přijal do Úřadu politického výzkumu Státní rady. V něm připravoval koncepci rozvoje průmyslu a obecně reforem ekonomiky země. Jeho návrhy mu vynesly ostrou kritiku levého křídla vedení strany (pozdější gang čtyř), které je (s dalšími dokumenty Teng Siao-pchingových expertů) označilo za „tři jedovaté plevely“ a snahu o zvrat směřování země.[4] Po skončení kulturní revoluce a upevnění moci Teng Siao-pchinga získal pevnější pozici i Teng Li-čchün, stal se jedním z Tengových autorů projevů a poradců (vedle Chu Čchiao-mua a liberálního Jü Kuang-jüana). Byl jmenován místopředsedou Čínské akademie společenských věd (1978–1980), zástupcem vedoucího Hlavní kanceláře ÚV (1979–1982) a vedoucím Politického výzkumného úřadu Hlavní kanceláře (později sekretariátu ÚV).[3]
Od dubna 1982 do srpna 1985 vedl oddělení propagandy ÚV a na XII. sjezdu KS Číny v září 1982 byl zvolen členem ústředního výboru a tajemníkem sekretariátu ÚV.[5] Ve funkci odpovídal za realizaci stranické politiky v oblasti ideologie a propagandy, pod vrchním dohledem člena politbyra Chu Čchiao-mua. Přitom ve vedení ideologických kampaní se střídal s dalším tajemníkem Chu Čchi-lim.[6] Konzervativní Teng Li-čchün[1][7] přitom zaujímal zřetelně odlišné pozice než liberální Chu Čchi-li a vzájemně se tak vyvažovali. Relativně pravidelné střídání ideologických kampaní zaměřených konzervativně s liberálními vedlo v 80. letech k jisté rozkolísanosti politiky (pozorovatelné i v ekonomické oblasti, zde s vlastním načasováním). Střídavých úhybů vlevo a vpravo si všiml i Teng Li-čchün a koncem 80. let je popsal v teorii krátkodobých politických cyklů.[8]
Na přelomu let 1986/1987 patřil ke konzervativcům, kteří se postavili proti generálnímu tajemníkovi Chu Jao-pangovi a prosadili u Teng Siao-pchinga a vedení strany jeho rezignaci.[3] Konzervativci (Čchen Jün, Li Sien-nien a zejména Wang Čen) poté navrhovali Teng Li-čchüna zvolit novým generálním tajemníkem, ale proti tomu se zvedla vlna odporu liberálního křídla vedení a jeho kandidatura tak neprošla.
Jeho postoje v 80. letech (vedení kampaní proti duchovnímu znečištění v letech 1983–1984, proti buržoazní liberalizaci roku 1987)[2] a podíl na sesazení Chu Jao-panga mu vynesly averzi mimo okruh rozhodných konzervativců. Po XIII. sjezdu KS Číny v listopadu 1987 měl být podle předběžných dohod stranického vedení (Teng Siao-pchinga, Čchen Jüna a dalších) v politbyru nahradit Chu Čchiao-mua jako vrchní ideolog strany, ale doplatil na neoblíbenost mezi širším stranickým aktivem v kombinaci se způsobem volby členů ÚV (bylo více navržených osob na členství v ÚV než míst, přičemž ti, kteří dostali nejméně hlasů a zůstali na konci seznamu, byli přeřazeni k volbám kandidátů ÚV). Teng Li-čchün nebyl zvolen členem ÚV a volby kandidátů ÚV se rozhodl neúčastnit.[9] Nemohl se tudíž stát členem politbyra. Poté prošel mezi členy ústřední poradní komise, ale neuspěl, když členové ze svých řad volili stálý výbor komise.[9]
Po sjezdu neustal ve veřejné činnosti, zabýval se historií strany a organizoval její studia, s pro něj typickou nebojácností[2] jako novinář a publicista odmítal „buržoazní liberalizaci“, hájil levicové konzervativní postoje a kritizoval, dle něj, nevhodné a přílišné reformy a ustupování západnímu liberalismu prováděné vedením Čao C’-janga, resp. od roku 1989 Ťiang Ce-mina (odsoudil například jeho „teorii trojího zastoupení“, za kterou požadoval Ťiangovo vyloučení ze strany).[2][3] Přitom zůstával ostře kritický ke kulturní revoluci.[3]
Reference
editovat- ↑ a b c BUCKLEY, Chris. Deng Liqun, Divisive Chinese Communist Party Official, Dies at 99. The New York Times [online]. 2015-02-11 [cit. 2023-11-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e f HUANG, Cary. China's former Communist Party propaganda chief Deng Liqun dies aged 100. South China Morning Post [online]. 2015-02-11 [cit. 2023-11-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e SULLIVAN, Lawrence R. Historical dictionary of the Chinese Communist Party. Lanham, Maryland: Scarecrow Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-0-8108-7225-7. S. 81–82. (anglicky)
- ↑ TEIWES, Frederick C.; SUN, Warren. The end of the Maoist era : Chinese politics during the twilight of the Cultural Revolution, 1972–1976. Armonk, New York: M.E.Sharpe, 2007. ISBN 978-0-7656-1096-6. S. 305–308 a 317–320. (anglicky) [Dále jen Teiwes, Sun].
- ↑ BAUM, Richard. Burying Mao: Chinese politics in the age of Deng Xiaoping. Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 1994. ISBN 0-691-03637-3. S. 148. (anglicky)
- ↑ HAMRIN, Carol Lee. The Party Leadership System. In: LIEBERTHAL, Kenneth G.; LAMPTON, David M. Bureaucracy, Politics, and Decision Making in Post-Mao China Studies On China. Berkeley: University of California Press, 1992. ISBN 0-520-07356-8. S. 108. (anglicky)
- ↑ Baum, s. 9.
- ↑ Baum, s. 5–6.
- ↑ a b Baum, s. 216–217.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Teng Li-čchün na Wikimedia Commons