Wikipedie

Teng Fa

Teng Fa (čínsky pchin-jinem Dèng Fā, znaky tradiční 鄧發; 7. března 1906 — 8. dubna 1946) byl čínský komunistický politik, ve 30. a první polovině 40. let patřil k vedení Komunistické strany Číny.

Teng Fa
Narození7. března 1906
Úmrtí8. dubna 1946 (ve věku 40 let)
Povolánípolitik
Politická stranaKomunistická strana Číny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Teng Fa se narodil 7. března 1906 v chudé rodině z Jün-fu v jihočínské provincii Kuang-tung. V roce 1921 odjel do Hongkongu, kde pracoval jako řemeslník. Vstoupil do odborů a spoluvedl stávku hongkongských námořníků v roce 1922. V roce 1925 vstoupil do Komunistické strany Číny. Aktivně se podílel na vedení velké stávky v letech 1925–1926 v Kuang-tungu a Hongkongu. Zúčastnil se Severního pochodu. Na jaře 1927 stanul v čele odborové organizace dělníků ropného průmyslu v Kuang-tungu. V prosinci téhož roku se účastnil kantonského povstání, v něm velel oddílům dělníků ropného průmyslu. Po pádu povstání žil v Hongkongu a Šanghaji, zastával funkce v městských výborech KS Číny v Hongkongu a Kantonu. V letech 1928–1929 vedl odborové organizace v Hongkongu.

V září 1930 ho ústřední výbor KS Číny přijal mezi své členy a koncem roku vyslal do západního Fu-ťienu jako tajemníka stranického výboru sovětské oblasti Min-Jüe-Kan (tj. regionu na styku hranic Fu-ťienu, Kuang-tungu a Ťiang-si).[1] S místními komunisty (Teng C’-chuej, Čang Ting-čcheng, Lin I-ču, Luo Šou-čchun) zformoval nové vedení oblasti, které pod vlivem instrukcí ústředního výboru (jmenovitě Čou En-laje) o ohrožení správné stranické politiky „pravým oportunismem“ a konkrétně v jeho regionu infiltrací členů Socialistické demokratické strany začátkem roku 1931 rozpoutalo masivní čistku (analogickou souběžně probíhající čistce proti Antibolševické lize v centrální sovětské oblasti). Formálně byl Teng Fa podřízen ústřednímu byru centrální sovětské oblasti, ale do září 1931 jeho sovětskou oblast oddělovalo od centrální oblasti kuomintangské území, a proto na svěřeném území rozhodoval dosti samostatně.[1] Terči čistky se stávali v prvé řadě komunisté z rodin statkářů a bohatých rolníků, během krátké doby se obětí represí stala polovina vlády sovětské oblasti a mnoho důstojníků rudých vojsk. Významné bylo vyloučení ze strany místního populárního předáka Fu Po-cchueje (který v sovětské oblasti odpovídal za resort financí), čistka vyprovokovala povstání oddílu Rudé armády v Kcheng-kchou.[2] Čistka dosáhla vrcholu v březnu 1931 a trvala do konce roku. Jejími oběťmi se stalo 6352 lidí, výrazně oslabila místní stranickou organizaci, počet členů které klesl z 8 na 5 tisíc.[3][pozn. 1] K rozsahu čistky přispěly i osobní vlastnosti Feng Faa, který patřil k revolucionářům skromným až asketickým, celý život si zachoval idealismus počátků komunistického hnutí, a chování některých místních komunistických funkcionářů (život se dvěma manželkami apod.) vnímal jako neslučitelné s účastí na revolučním hnutí.[5] Čou En-laj od srpna 1931 vyzýval k omezení represí a po příchodu do ústřední sovětské oblasti prosadil začátkem roku 1932 ukončení masových čistek.[6]

Teng Fa na jaře 1932 přešel do ústřední sovětské oblasti na post náčelníka Správy politické bezpečnosti Čínské sovětské republiky (kterým byl jmenován na I. sjezdu sovětů v listopadu 1931).[pozn. 2] Do vedení správy však Čou En-laj dosadil své spolupracovníky, se kterými vedl stranické zpravodajství a bezpečnost v době pobytu stranického vedení v Šanghaji (Li Kche-nung, Pchan Chan-nien, Čchien Čuang-fej, Chu Ti, Li I-meng).[7] V lednu 1934 byl Teng Fa na zasedání ÚV zvolen kandidátem politbyra.

Účastnil se Dlouhého pochodu, během něhož byl v září 1935 odvolán z vedení bezpečnosti a pověřen politickou prací v různých vojenských útvarech.[pozn. 3] Od listopadu 1935 do dubna 1936 zodpovídal ve vládě ústřední sovětské oblasti na pomezí provincií Šen-si, Kan-su a Ning-sia za zásobování potravinami. V dubnu 1936 odjel do Moskvy jako člen delegace KS Číny v Kominterně.[8] Koncem roku 1937 se vrátil do Číny, a sice do Urumči na místo představitele 8. pochodové armády v Sin-ťiangu.[9] V Urumči dohlížel nad studiem budoucích důstojníků Rudé armády v takzvaném „Novém táboře“ (šlo o několik set příslušníků 4. frontu, kteří se dostali do Sin-ťiangu roku 1935), ve spolupráci se Šeng Š’-cchajem, prosovětským správcem provincie, se podílel na umisťování komunistů do Šeng Š’-cchajovy administrativy.[10]

Od konce roku 1939 do roku 1942 řídil Ústřední stranickou školu v Jen-anu.[11] Při reorganizaci vedení školy v prosinci 1941 a únoru 1942 ztratil většinu vlivu na její chod a obsah výuky ve prospěch Maových stoupenců, Pcheng Čena a dalších. Nakonec byl v březnu 1942 odvolán ze školy, zůstala mu pouze nevýznamná funkce tajemníka výboru ÚV pro práci s masovými hnutími (výbor řídil organizace žen, odborů a mládeže, vedl jej předseda výboru Liou Šao-čchi).[12]

Na VII. sjezdu Komunistické strany Číny v dubnu–červnu 1945 nebyl zvolen členem ÚV a vypadl tak z vedení strany. V roce 1945 vedl delegaci odborů osvobozených oblastí Číny na Mezinárodním odborovém kongresu v Paříži.

Účastnil se jednání s Kuomintangem na jaře 1946, při návratu do Jen-anu v dubnu 1946 zahynul při pádu letadla, spolu s ním zemřelo několik dalších předních čínských komunistů, a sice Čchin Pang-sien, Jie Tching a Wang Žuo-fej.[13]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Roku 1954 bylo 3728 obětí čistky posmrtně rehabilitováno, roku 1985 byla celá kampaň označena za chybnou, s tím, že údajné pronikání stoupenců Socialistické demokratické strany do komunistického hnutí v regionu bylo fikcí a oběti represí byly nevinné.[4]
  2. ↑ Předtím, od června 1931, resort bezpečnosti v ústřední sovětské oblasti vedl Wang Ťia-siang.
  3. ↑ Koncem září 1935 byl jmenován politickým komisařem 3. kolony šensijsko-kansuského předvoje Rudé armády (tj. jedné ze tří kolon vojsk podléhajících politbyru po roztržce s Čang Kuo-tchaem).[8]

Reference

editovat
  1. ↑ a b GAO, Hua. How the Red Sun Rose. The Origin and Development of the Yanan Rectification Movement, 1930-1945. Hong Kong: The Chinese University of Hong Kong, 2018. 812 s. ISBN 978-962-996-822-9. S. 50. (anglicky) [Dále jen Gao (2018)]. 
  2. ↑ Gao (2018), s. 51.
  3. ↑ Gao (2018), s. 48.
  4. ↑ Gao (2018), s. 59.
  5. ↑ Gao (2018), s. 50, 405.
  6. ↑ Gao (2018), s. 59–60.
  7. ↑ Gao (2018), s. 61–62, 510.
  8. ↑ a b Gao (2018), s. 98.
  9. ↑ Gao (2018), s. 150.
  10. ↑ GARVER, John W. Chinese-Soviet Relations, 1937-1945. The Diplomacy of Chinese Nationalism. New York: Oxford University Press, 1988. Dostupné online. ISBN 0-19-505432-6. S. 158. (anglicky) 
  11. ↑ Gao (2018), s. 404.
  12. ↑ Gao (2018), s. 407–409.
  13. ↑ LUBELL, Pamela. The Chinese Communist Party and the Cultural Revolution: The Case of the Sixty-One Renegades. 1. vyd. Basingstoke: Palgrave Macmillan UK, 2002. ISBN 978-1-349-42403-0. S. 228. (anglicky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Teng_Fa&oldid=24158795“