Televizní práva zaručují zpravidla za úplatu televizní stanici přístup k vysílání určité, zvláště sportovní události. Exkluzivní televizní práva zároveň částečně nebo zcela omezují práva k vysílání jiným televizním stanicím. Veškeré náležitosti spojené s vysíláním určité události obsahuje licenční smlouva. Obě strany se musí zaručit, že podmínky stanovené smlouvou bezpodmínečně dodrží. U televizních práv často rozhoduje fakt, jestli je vysílací organizace, která o práva žádá, členem veřejnoprávní Evropské vysílací unie (EBU). Pokud televizní organizace spadá pod EBU, šance na uvedení pořadu, který právě EBU nabízí, bude vyšší. V opačném případě má TV stanice možnost požadovat od majitele práv, který je členem EBU, možnost vysílání v tzv. sublicenci (musí se uzavřít sublicenční smlouva mezi oběma stranami - vždy by ale o tomto obchodě měl vědět primární majitel vysílacích práv). Právo na vysílání události neznamená pouze možnost prvního vysílání, ale po dohodě i opakovanou prezentaci v televizi. U sportovních i jiných přenosů často televizní stanice práva kupující požaduje použití nasmlouvaného materiálu pro zpravodajské relace (sestřih nejvýznamnějších momentů), respektive opětovné uvedení ve svém programovém schématu.

Za televizní práva se někdy označuje i možnost vysílat nějaké dílo, např. televizní seriál či film. K televizním právům z akcí existují i obdobná, ale podstatně levnější práva rozhlasová, případně práva pro internetové vysílání.

Cena televizních práv

editovat

Cena televizních práv stále roste. Tabulka uvádí ceny televizních práv k olympijským hrám, uvedené v milionech dolarů:[1]

ZOH Cena pro Evropu Cena pro Ameriku LOH Cena pro Evropu Cena pro Ameriku
1960 - 0,05 1960 0,668 0,394
1964 0,295 0,597 1964 - 1,5
1968 0,513 2,5 1968 1,0 4,5
1972 1,234 6,4 1972 1,745 7,5
1976 0,833 10,0 1976 4,55 25,0
1980 2,645 15,5 1980 5,65 87,0
1984 4,1 91,5 1984 19,95 225,0
1988 5,7 309,0 1988 28,0 300,0
1992 18,5 243,0 1992 90,0 401,0
1994 24,0 295,0 1996 250,0 465,0
1998 72,0 375,0 2000 350,0 715,0
2002 120,0 545,0 2004 394,0 793,0
2006 135,0 613,0 2008 443,0 894,0
2010 180,0 820,0 2012 570,0 1 181,0

Smlouvy o olympijském vysílání se uzavírají mezi Mezinárodním olympijským výborem (MOV), organizačním výborem her, a Evropskou vysílací unií ( EBU). Rozhodující slovo v oblasti olympijských práv má v poslední době americká stanice NBC. Ta, stejně jako celá řada dalších společností, si určuje, jak bude uchopena celková koncepce olympijského vysílání( často ovlivňuje i časový rozpis olympijských soutěží.) I cena práv za národní soutěže se zvyšuje. Fotbalová německá Bundesliga stála televize v roce 1965 v přepočtu 320 tisíc , na sezónu 2001-02 více než tisíckrát tolik.[2]

Nejsledovanější sportovní akce se prodávají za nejvyšší ceny, na čele žebříčku tak stojí olympijské hry, mistrovství světa ve fotbale nebo mistrovství světa v ragby.

Návratnost ceny televizních práv závisí na možnosti prodat související reklamní čas. Televizní práva na některé akce zakupují televizní stanice se záměrem vysílat je na placeném kódovaném programu.

Omezení exkluzivity televizních práv

editovat

Nejvýznamnější normou, která nastavila omezení exkluzivity televizních práv a sloužila jako vzor pro ostatní země, se stal britský předpis Nezávislé televizní komise (ITC) o sportovních a dalších vyjmenovaných událostech (ITC Code on Sports and Other Listed Events). Ten určil, že některé sportovní události musejí být vysílány na nekódovaných programech. Události rozdělil do dvou kategorií – v kategorii A jsou nejvýznamnější události, které se musejí pro všechny vysílat živě, v kategorii B méně významné akce, které se mohou vysílat v přímém přenosu kódovaně, ale volně přístupné musejí být jejich sestřihy nebo záznamy.O exkluzivitě práv se mluví také v licenční smlouvě mezi organizací, která práva žádá, a mezi společností, která práva poskytuje.

V seznamu kategorie A jsou zařazeny:

Rada Evropy ve směrnici Televize bez hranic dovoluje jednotlivým členským zemím upravit si omezení exkluzivity televizních práv ve vlastním právu.[3]

V České republice je exkluzivita držitele práv omezena v tzv. Televizním zákonu, který v § 33 specifikuje povinnosti televizní stanice při vysílání událostí značného společenského významu. Tyto události nelze vysílat v přímém přenosu kódovaně či se zvláštním poplatkem. Události značného společenského významu určuje Ministerstvo kultury, anebo jsou to události, které takto označí a vyhlásí členská země Evropské unie či Rada Evropy. Na seznamu Ministerstva kultury jsou tyto události značného společenského významu:[4]

Pro události na českém území je navíc následujícím § 34 Televizního zákona omezena exkluzivita na zpravodajství, i televize, která nevlastní práva k určité události, smí zveřejnit stručné informace v rozsahu maximálně tří minut denně.

Reference

editovat
  1. Jak rostou televizní práva k OH [online]. FITES [cit. 2007-11-22]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  2. Televizní práva [online]. Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity [cit. 2007-11-21]. Dostupné online. 
  3. Směrnice Rady (89/552/EHS) z 3. října 1989 o koordinaci určitých ustanovení stanovených zákony, předpisy nebo administrativním opatřením v členských státech pokud jde o provozování televizního vysílání [online]. Rada Evropy, 1997-06-30 [cit. 2007-11-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-15. 
  4. 233/2001 Sb. : Vyhláška Ministerstva kultury ze dne 22. května 2001, kterou se vydává Seznam událostí značného společenského významu [pdf]. Ministerstvo kultury České republiky, 2001-05-22 [cit. 2007-11-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-01-22.