Třída Palestro
Třída Palestro byla lodní třída torpédoborců Italského královského námořnictva. Celkem byly postaveny čtyři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1921–1944. Od roku 1938 byly klasifikovány jako torpédovky. Bojovaly v druhé světové válce. O dvě plavidla italské námořnictvo přišlo roku 1940.[1] Po italské kapitulaci v září 1943 dvě přeživší plavidla zajali Němci a zařadili jej do Kriegsmarine. Obě byla roku 1944 zničena.[2]
| Třída Palestro | |
|---|---|
 Solferino (SL) | |
| Obecné informace | |
| Uživatelé | Italské královské námořnictvo Kriegsmarine |
| Typ | torpédoborec |
| Lodě | 4 |
| Zahájení stavby | 1917 |
| Spuštění na vodu | 1919–1920 |
| Uvedení do služby | 1921–1923 |
| Osud | ztraceny |
| Předchůdce | třída La Masa |
| Nástupce | třída Generali |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 875 t (standardní) 1076 t (plný) |
| Délka | 80 m (na vodorysce) 81,9 m (celková) |
| Šířka | 8 m |
| Ponor | 2,7 m |
| Pohon | 2 turbíny, 4 kotle 2 lodní šrouby |
| Rychlost | 32 uzlů |
| Dosah | 1970 nám. mil při 14 uzlech |
| Posádka | 118 |
| Výzbroj | 4× 102mm kanón (4×1) 2× 76mm kanón (2×1) 2× 6,5mm kulomet (2×1) 4× 450mm torpédomet (2×2) 10–38 nám. min |
Stavba
editovatKonstrukce vycházela z dřívější třídy Audace. Roku 1915 byla objednána stavba osmi torpédoborců této třídy, avšak kvůli nedostatku surovin byly roku 1917 loděnicí Cantiere navale fratelli Orlando v Livornu rozestavěny pouze čtyři. Jejich stavba byla pomalá, takže byly do služby zařazeny v letech 1921–1923.[1] Druhá čtveřice torpédoborců, původní objednaných v rámci této třídy, byla postavena ve 20. letech v upravené podobě jako třída Curtatone.[3]
Jednotky třídy Palestro:[1]
| Jméno | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Osud |
|---|---|---|---|---|
| Palestro (PT) | duben 1917 | 23. března 1919 | leden 1921 | Dne 22. září 1940 západně od Drače potopen britskou ponorkou HMS Osiris (N67). |
| Confienza (CF) | květen 1917 | 18. prosince 1920 | duben 1923 | Dne 20. listopadu 1940 se potopil u Brindisi po kolizi s italským pomocným křižníkem Capitano A. Cecchi. |
| San Martino (SM) | duben 1917 | 8. září 1920 | říjen 1922 | Dne 9. září 1943 v Pireu zajat Němci. Dne 28. října 1943 zařazen do Kriegsmarine jako TA18. V listopadu 1943 přeznačen na TA17. Dne 18. června 1944 poškozen minou. Opravy nebyly dokončeny. Dne 18. září 1944 znovu poškozen náletem. Dne 12. října 1944 potopen vlastní posádkou v lokalitě Salamis.[2] |
| Solferino (SL) | duben 1917 | 28. dubna 1920 | říjen 1921 | Dne 9. září 1943 zajat Němci v zátoce Suda na Krétě. Dne 25. července 1944 zařazen do Kriegsmarine jako TA18. Dne 19. října 1944 u ostrova Skiathos poškozen britskými torpédoborci třídy S a T HMS Termagant (R89) a HMS Tuscan (R56). Najel na břeh u Volosu a byl zničen vlastní posádkou.[2] |
Konstrukce
editovat
Výzbroj tvořily čtyři 102mm kanóny, dva 76mm kanóny, dva 6,5mm kulomety, dva dvojhlavňové 450mm torpédomety a až 38 námořních min. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Thornycroft a dvě turbíny Zoelly o výkonu 18 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Spaliny odváděly dva komíny. Nejvyšší rychlost dosahovala 32 uzlů. Dosah byl 1970 námořních mil při rychlosti čtrnáct uzlů.[1]
Modernizace
editovatRoku 1942 bylo u přeživších torpdoborců San Martino a Solferino upraveno složení výzbroje na dva 102mm kanóny, šest 20mm kanónů, čtyři 450mm torpédomety a dva vrhače hlubinných pum.[1]
Roku 1943 výzbroj TA17 posílil 37mm kanón. Rozsáhlejší byly změny v případě TA18, kde novou výzbroj tvořily dva 102mm kanóny, deset 20mm kanónů a dvojitý 533mm torpédomet.[2]